Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 6. kapitola

02.07.2011 (19:45) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2276×

Z minulé kapitoly:

„Tak začneme, jsem první,“ přihlásil se okamžitě Mike. Zatočil s flaškou a…

Pohled Belly:

Zatočil s flaškou a jeden konec hrdla padl na mne a druhý na Mika. Fuj. Už jsem si něco chtěla sundat, jakože se s ním odmítám líbat, ale do oka mi padl Edwardův výraz, kterým propaloval nenávistně Mika. Takže chlapeček žárlí? Své priority jsem tím pádem okamžitě přehodnotila.

Po kolenou jsem se dopravila k Mikovi a sedla si mu na jeho klín. On se na mne slizce usmál a oběma ruky mě objal okolo pasu. Ruce pak pomalu sunul níž, až se dostal na můj zadeček. Uslyšela jsem zavrčení. Ďábelsky jsem se usmála. Škoda jen, že k tomu, abych ho vyprovokovala, je nutné líbat se s Newtonem. Pro pomstu se musí trpět, uvědomila jsem si sklíčeně.

Pomalu jsem se k němu nakláněla a lehce otřela své rty o jeho slizké žížalky. Jinak to nazvat snad ani nejde. Vrčení nabíralo na intenzitě. Pootevřela jsem ústa a jazykem objela jeho rty. Když jsem chtěla svůj jazyk zasunout do jeho úst, tak mě zezadu objaly dvě silné, kamenné paže a vytrhly mě z Mikova objetí. No jo, Edík je žárlivec.

„Co to sakra děláš, Cullene?“ vykřikl na něj naštvaně Mike.

„Co by? Myslím si, že to už stačí, přece nebudeme zdržovat hru,“ řekl a natáhl se pro flašku. Mě si mezitím posadil vedle sebe, díky toho se musela Susan trochu pohnout z místa vedle něj. Nevypadala zrovna moc nadšeně. Edward zatočil flaškou a já jen doufala, že to na mě už nepadne.

(...)

Po zbytek hry točil flaškou Edward a byl čím dál víc naštvanější, jelikož to ani jednou nepadlo na nás dva. Já se musela ještě líbat s pár kluky, ale ti byli v pohodě. Na Edwarda to nepadlo ani jednou a já se u toho strašně bavila. Okolo jedné ráno se všichni potichu vydali do svých apartmánů.

„Co je?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsem ho asi po desáté nachytala, jak si mě zaujatě prohlíží.

„Nic, co by bylo?“ Pokrčil lhostejně rameny. Nechala jsem ho tedy být, když mi to nechce říct, tak ať si to nechá. Vzala jsem z tašky noční košilku a šla se do nějakého tmavého kouta převléci. Přece se mu tady nebudu vystavovat.

Když jsem se vracela do postele, Edward už tady nebyl. Ok, alespoň se nebudu muset zase přetvařovat, že spím. Vzala jsem si tedy do rukou mou oblíbenou knížku Romeo a Julie a začala číst. Nalistovala jsem stránku, kde jsem minule skončila a naplno se ponořila do čtení. Zrovna jsem byla u balkónové scény, kdy Romeo naslouchá Juliiným otázkám, proč je on synem Montekův a ona dcerou Kapuletů, když jsem uslyšela hlasité steny ozývající se tentokrát z pokoje Susan. Chtěla jsem to ignorovat, ale nešlo to. Zase se tu objevil ten hrozný pocit; pocit zrazení. Nechápala jsem to, nic k sobě - pouta, náklonnost a ani žádné jiné závazky - nemáme. Tak proč se cítím podvedená? Proč mám chuť nakopat Susan zadek? Proč se mi chce brečet? Proč se mé srdce láme na tisíce kousků, když vím, že je v objetí jiné? Když vím, že s jinou sdílí své tělo, že je s někým jiným, než se mnou propojen vášní? Proč mám chuť se zabít? Co to se mnou je? Hmátla jsem po MPtrojce a projížděla písničky, až jsem se dostala ke klavírním skladbám. Ty mne ale uklidnit nedokázaly. Naopak, nyní jsem měla potřebou svou bolest vyřvat na celý svět. Mačkala jsem na MP3 čudlík pro další písničku jako zběsilá, až jsem se dostala k rapové muzice.

Poslouchala jsem verše a vžila se do nich. Texty byly pravdomluvné, ze života.

Zvláště jedna část se mi líbila:

On tě nikdy nebude mít rád,

Jenom si tě chce pohlídat.

Ty pro něj neznamenáš nic,

Jen přítěž, baby, nic víc!

Připadalo mi to, jakoby to bylo psáno o nás. Tak jsem to alespoň vnímala. Ty verše se mi vryly do paměti.

Možná, že to, co k němu cítíš, je láska,

Ale ty nejsi jeho osudová kráska.

Nech ho na pokoji, nech ho už být,

On si chce s tebou stejně jen užít.

Věř mi, znám to, já si to prožila,

Teď bych toho grázla nejraději zabila.

Věř mi, zlato, ta bolest přejde,

Stejně jako on - za chvíli odejde.

Pouštěla jsem si ten song stále dokola, až jsem ho nakonec uměla zpaměti a v duchu si prozpěvovala s tou rapperkou.

Edward se už do pokoje nevrátil. Nad ránem jsem se šla obléct do sportovního (kalhoty, tílko) a vyrazila ven. Pokoj jsem nechala nezamknutý, jen jsem přivřela dveře.

Vyšla jsem před budovu a tam už všichni stáli. Vydala jsem se ke skupince, kde stála Angela a začala si s nimi povídat.

Mám daleko ostřejší smysly než upíři, a tak mi neuniklo, že někdo je v našem pokoji. Podle těžce dopadajících nohou jsem hádala, že to upír nebude, takže na Edwarda to nevypadá.

Omluvila jsem se a vydala se rychlou chůzí k našemu pokoji. To, co jsem tam viděla, mi navždy zůstane ležet v hlavě.

Přede mnou byli na podlaze milující se páreček, tedy Edward a Rachel, v poloze, kterou si přede mnou mohli odpustit. Fuj, takový hnus. Znova jsem ucítila na srdci ten známý pocit. Chtěla jsem se tam rozbečet, ale asi by bylo nápadné, kdybych najednou začala brečet krvavé slzy. Vzpomněla jsem si na verše z písničky a tím tu bolest, alespoň z poloviny, překonala. Došla jsem ke stolku, kde byly položené klíče od pokoje a prošla kolem Edwarda. Ten reflexně vystřelil hlavu a podíval se na mě. Mýlím se, anebo doopravdy jsem v jeho očích viděla bolest? Jo, asi se pletu, měla bych jít k optikovi. Sice s mým dokonalým zrakem bych se nikdy neměla plést, ale jistota je jistota.

Hodila jsem po něm klíče a otočila se k odchodu.

„Bello…“ uslyšela jsem slabé zašeptání.

„Zamkni pak dveře, až to tu dokončíte, prosím. Za chvíli máme být před budovou, bude ta soutěž,“ řekla jsem. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zněla lhostejně. Neměla jsem už sílu s ním mluvit a rychle se vypařila z pokoje. Překonávala jsem se, abych nebrečela. A to hodně.

Pohled Edwarda:

Jsem debil, idiot, magor. Sakra, proč mě musela nachytat?

Rychle jsem od sebe tu děvku, kvůli které mě nyní Bella asi nenávidí, odstrčil a vyhodil ji z pokoje. Nyní, když mě takhle nachytala, bude se mi ji hůře dostávat do postele, ale já to zvládnu.

Rychle jsem na sebe hodil něco sportovnějšího, tričko a tepláky. Zamkl jsem pokoj a klíče schoval na místo, kde je nikdo nebude hledat. Potom jsem se odebral před budovu. Přišel jsem akorát včas. Postavil jsem se mezi chlapce a čekal, co z učitele vypadne.

„Takže studenti, brusle najdete v těch velkých igelitkách, všechny mají gumová kolečka. Až si vyberete svoji velikost a obujete si je, pak vás prosím, abyste se seřadili do dvojic podle toho, jak jste na pokojích, děkuji!“ rozkázal učitel a sám si jedny obul. No to bude ještě zajímavé. Jako upír na bruslích samozřejmě umím, ale pochybuji, že Bella taky. Ach jo, zase to kvůli ní projedeme. Možná, že kdybych ji vzal do náruče, tak by se nechala vozit a my bychom vyhráli. Jo, pak se ji na to ještě zeptám.

(…)

Když si všichni vybrali brusle a seřadili se do dvojic, učitel zase začal komandovat.

„Takže… Na začátek si dáme malou rozcvičku na nich a tak zjistíme, jak je kdo dobrý. Ukážu vám i nějaké triky a vy si je budete moct vyzkoušet. Mám dlouholetou praxi, takže se se mnou nebudete moci asi srovnávat, ale mezi svými vrstevníky by to jistě šlo,“ přemýšlel. Musel jsem uznat, že sebevědomí mu teda rozhodně nechybí.

Nejdříve jsme si dali 20 koleček přes celé hřiště. Zařadil jsem se za Bellu, takže jsem měl skvělý výhled na její zadeček. Musel jsem přiznat, že to byl ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl. Zavřel jsem oči a představoval si, jak se ho dotýkám. Jak po něm rukou přejíždím, jak pomocí mého jazyka v něm ukazuji Belle slast. Jak ji ukazuji cestu do ráje. Musel jsem se hodně držet, abych nezavzdychal, nebo si ji rovnou nevzal stranou a třeba si tuhle tygřici nevzal násilím, tady a teď.

Radši jsem ze své hlavy vyhnal tyhle myšlenky a znovu se soustředil na bruslení. Pozoroval jsem i Bellu, teda hlavně ji. Musel jsem uznat, že na bruslích jí to jde. Takže žádné nošení v náručí se konat nebude… Škoda.

Po rozcvičce následovala ta soutěž. Protože spoustu lidí na bruslích neuměla a asi by těch 30 kilometrů neujelo, soutěžili jenom 4 páry. Já s Bellou, Mike s Jessicou, Angela s Lauren a Eric s Benem.

Postavili jsme se na start a čekali. Před námi byla veliká červená tyč, vzdálená od nás asi 10 metrů. Zabírala skoro celou vozovku a jediná cesta, jak se přes ni dostat, byla ta, že ji objedete, ale to by zabralo mnoho času. Ne… Já už jsem svou strategii měl. Připravil jsem se k vyjetí.

„Připravit… Pozor… Start!“ odstartoval učitel a my s Bellu jsme okamžitě vyjeli.

Tak co vy na to říkáte? Budu nesmírně ráda za každý komentář. Čím víc komentů, tím bližší bude zveřejnění nové kapitoly. ;D

P.S.: Ještě jsem vám chtěla popřát krásné a zábavou naplněné prázdniny! Jak dopadlo vysvědčení? :P

Další

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 6. kapitola: