Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 5. kapitola

25.06.2011 (12:30) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2271×

Z minulé kapitoly:

Chtěla jsem si začít vybalovat, ale vtom se ozvaly z rozhlasu divné řeči, vedoucí asi z učitelského pokoje.

Pohled Belly:

„Tů - tůth, tů – tůth,“ zazvonil telefon. Kroky, jak směřují, pro lidské uši zcela neslyšně, k vyzvánějícímu stroji a nakonec tiché zvednutí.

„Ano, mami?“ otázka do telefonu pocházející z úst učitele.

„Je tu jedna holka, co se mi líbí, ale je to studentka, mami,“ odpověděl učitel.

„Ne, já s ní nic mít nemohu. Je to studentka,“ odvětil.

„Ano, vím, že jsem velice atraktivní, ale stále je to studentka,“ stál si na svém.

„Ano, má nádherné jméno,“ zašeptal zasněně.

„Je to I…“ A rozhlas utichl.



Sakra, co to mělo znamenat?
Uslyšela jsem kousek od sebe tichý smích. Rozhlédla jsem se a uviděla Edwarda, jak se smíchy otřásá, ale přitom mu z očí šlehají blesky. Daleko větší než ty, které mě zabíjely, když mi přišel vyčíst, že jsem o něm prohlásila, že se počůral.
„Přijde ti na tom něco směšné, Cullene?“ nahněvaně jsem po něm vystřelila otázku.
„Ne, nepřijde… I…“ Zasmál se svému vtipu.
„Neříkej, že bys sis nedal se mnou taky říct?“ usmála jsem se přidrzle.
Okamžitě nasadil tvář hráče pokeru.


Pohled Edwarda:

Když jsem uslyšel, co si učitel myslel, když si všiml, že rozhlas je stále zapnutý, nevydržel jsem to a rozchechtal se.
Bella si toho okamžitě všimla a hodila na mě vraždící pohled.
„Je na tom něco směšného, Cullene?“ vyplivla na mne otázku. Usmál jsem se.
„Ne, není… I…“ Rozkašlal jsem se v návalu smíchu.
Vlastně jsem začal toho učitele hluboce nenávidět. Ona je moje. Nikdo nemá právo si ji přivlastňovat. Tahle ta tygřice, co mě teď zabijí pohledem, je jen a jen má. Všichni, kdo si jen pomyslí, že se jí fyzicky dotknou… budou pykat.

Možná vám to připadá, že ji miluji i jinak než fyzicky. Ale to tak není. Miluji jen její tělo. Musím ale přiznat, že kdyby byla stejně poddajná, stupidní a padající mi k nohám jako všechny ostatní, i když by měla tak sexy tělo jako teď, byla by asi taky jen na jedno použití.

Ona v sobě prostě něco má. Prostě ji mít musím. Jen já. Vím, že ona je unikát. Nechci ji jen jednou a dost. Chci ji znovu a znovu a pořád dokola. Chtěl bych s ní střídat polohy, strávit s ní vášnivou noc a i den. Večer a zase noc. Stále dokola.

Vím, že jejího těla, bych se nikdy nenabažil.

„Neříkej, že by sis se mnou taky nedal říct!“ zajiskřilo jí v očích. Já jsem okamžitě nasadil neutrální masku.
Ze zkušeností vím, že čím víc chlap popírá touhu po ženě, tím víc ho ona chce. Proto jsem skoro nehybně zakroutil hlavou.
Ona se na mě sladce usmála, tak, že i když jsem upír, klidně by se mi mohla podlomit kolena, kdybych stál. Ona je tak sladká, tak krásná, ale nic víc, než jen závazek na víc nocí…
Přešla ke mně na postel a hupsla na mne. Seděla mi na podbřišku a shýbala se směrem ke mně. Mé ruce vzala do svých a dala mi je nad hlavu. Překvapila mne její síla, ale nemohl jsem na nic víc myslet než na to, že byla nade mnou.
Můj nástroj uspokojení se okamžitě zvedl do pozoru. Ona to vycítila a provokativně se mi o něj otřela. Slastně jsem vzdychl. Své rty naklonila k mým uším a vzrušeně pošeptala.
„Nehraj si, vím, že to chceš, jako každý,“ zavzdychala. Objela mi ho jazykem a já nemohl vzdych udržet v sobě. Ona byla jak nezkrotná voda.
„Ok, když to přiznám já, přiznáš to i ty?“ zašeptal jsem jí zpět.
„Já nemám co přiznávat, zas tolik mě nepřitahuješ, Edwarde,“ uchechtla se. Já se však stále vzpamatovával z mého jména z jejích úst. Znělo to tak nádherně, tak melodicky, jako kdyby její ústa byla stvořená k říkání mého jména. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Tohle se mnou ještě žádná holka nedělala. Od ostatních mé jméno znělo tak slizce a cize…

Až pak mi došel význam těch slov. Zuřivě jsem zavrčel. Okamžitě jsem si ji překulil pod sebe a zajal její ruce do svých. Teď jsem šéfem já.
Musím jí dokázat, že ona po mne touží.

Můj úd se jí tlačil do stehna, musela ho cítit. Slyšel jsem, jak se jí zatajil dech, srdce však stále bilo přirozenou rychlostí. To jsem nechápal. Nemělo by teď bušit rychlostí hodnou závodnímu autu? Podle mne ano…
Nevěřícně jsem se na ni podíval. Nevypadala zrovna vzrušeně, určitě ne tak, jako já. Já ji nevzrušuji? Doopravdy ji nepřitahuji? J–jak je to možné?

Okamžitě jsem ji pustil ruce a odsedl si od ní na druhý konec postele. Hlavu jsem si složil do dlaní. Byl jsem si jistý, že jestli bych byl schopen nyní brečet, pode mnou by se tvořil nový oceán.

Dívky, které se mi nelíbí a jsou hloupé, neschopné, ale se sexy tělem, přitahuji, zajímají se o mne, ale dívky jako je Bella, krásné, chytré, světaznalé se sexy tělem a s uměním mě dokonale uspokojit, ty o mne nezavadí pohledem… To vážně nestojím za nic?

Ucítil jsem něčí ruce, jak mi sunou ruce z tváře. Při tom dotyku mnou projel elektrický náboj. Bells si klekla přede mne a v rukách držela mé ruce. Dívala se mi do očí a já měl možnost se do nich propadat. Vypadaly naprosto kouzelně. Byly tak hluboké a upřímné, že i Bůh je oproti nim lump. Dívaly se na mne a já měl pocit, že v nich vidím… pochopení, víru a radost. Propadal jsem se dál a ukázal se mi tam ten nejneočekávanější cit. Nikdy by mě nenapadlo, že bych ho mohl vidět v tak velké dávce mířené ke mně. Nebylo však možné, aby ona, ta, kterou jsem chtěl ještě před chvíli znásilnit, ke mně cítila lásku…
Ne, nemám na mysli lásku spřízněných duší, tahle byla jiná, řekl bych přátelská. Láska, kterou k sobě chovají dva nejlepší přátelé, byla to ta láska, kterou jsem hledal předtím, než jsem se stal děvkařem. V té době jsem hledal přítele či přítelkyni. Měl jsem pocit, že to, co jsem v té době hledal, klečelo zrovna teď přede mnou.

„Edwarde, můžeme na to zapomenout a začít od znova?“ zeptala se mě s malou dušičkou.
Já jsem však málem radostí skákal. Chtěl jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu dostat od ní druhou šanci.
„Jako… přátelé?“ pokračovala. Než stihla cokoli z mého mlčení vydedukovat, začal jsem horlivě přikyvovat.
„Ok… Tak já jsem Bella.“ Usmála se na mě.
„Edward,“ odpověděl jsem a natáhl k ní ruku k potřesení. Když se mne dotkla, měl jsem znovu ten pocit, pocit souznění. Nebyl jsem však přesvědčený, že ten elektrický proud patřil k nejlepším přátelům.
„Dobrou noc, Edwarde,“ popřála mi.
„Dobrou noc, kámo,“ zazubil jsem se na ni. Ona si vzala tašku a šla se převléct do vedlejší místnosti. Já jsem na sebe okamžitě hodil volné khaki kalhoty a bílé tričko.

Bella akorát vylezla z vedlejší místnosti, prošla kolem mě a objala mě. To jsem nečekal, ale objetí jí váhavě oplatil. Cítil jsem na hrudi, jak se jí zvedly koutky úst.

Pak mě nečekaně pustila a já mohl odejít. Šel jsem za Mary, ukojit svou touhu. Dneska jsem to uspokojení potřeboval víc než nutně.



Pohled Belly:


Stali se z nás přátelé. Když jsem viděla, jak zničen vypadá z toho, že mé srdce vydává pravidelný rytmus a moje tvář nebyla ještě naplno vzrušena, zželelo se mi ho. Kdyby jen znal pravdu. V ten moment, kdy na mně ležel, jsem byla vzrušena na doraz. Toužila jsem po jeho dotycích, byla jsem ochotna se mu vydat na milost. Štěstí, že přestal.

Zrovna jsem si četla mou oblíbenou knížku, když jsem to uslyšela. Z pokoje Mary a Veroniky se ozývaly steny a výkřiky Edwardova jména. Cítila jsem se podvedená. Sotva jsme to mezi námi urovnali a on to už zase ničí? To mu nedaruji. Ucítila jsem nával zuřivosti, sotva jsem se držela na místě. V tu chvíli jsem věděla naprosto jasně, jen jednu věc.

Válka ještě neskončila, Edwarde Cullene!



Příští den:

(stále) pohled Belly:

Celou noc jsem musela předstírat, že spím…

Edward se od Mary vrátil kolem půlnoci a zbytek noci mě pozoroval. Měla jsem na něj vztek a jen tak tak jsem nevylítla z postele a nezaškrtila ho.

Ráno jsem se „probrala“ docela brzo. Stále se na mne díval a culil se na mne jako andílek.

„Co je, Cullene?“ zavrčela jsem na něj. Díval se na mě nechápavě.

Vsadila bych se, že mu to teď v hlavě šrotuje na plné obrátky.

„Nic… Jak se spalo?“ optal se mne mile. V tu chvíli jsem polevila na zuřivosti. Cítila jsem, jak mi zněžněl obličej. Rychle jsem se snažila přijít na to, proč jsem se na něj vlastně zlobila. Trklo mě to.
„Ok, tobě?“ vyprskla jsem.
„Dobrý.“ Usmál se.
„Dívej, Edwarde. My přáteli nejsme, my jimi být ani nemůžeme. Nemáme nic společného. Nevím, co to do mě včera vlítlo, asi mi tě bylo prostě jen líto. Jen chci, aby tady nedošlo k omylu. Nic se mezi námi nezměnilo, stále -“ zarazila jsem se. Sbírala jsem odvahu mu to slovo říct.

“Nepřátelé,“ dokončila jsem.
To, že to pochopil, mi došlo z toho, že jeho obličej zesmutněl. Měla jsem naléhavý pocit ho obejmout a říct mu, že přáteli jsme, že nevím, co mě to popadlo… teď. Bylo štěstí, že jsem se udržela.
„Jistě, Swanová. Vždyť já jsem to taky nebral vážně… Si doopravdy myslíš, že bych se s tebou chtěl bavit? Tss. Mám na lepší, než jsi ty,“ odvětil arogantně. Jeho slova mě zasáhla. Bylo to horší než zjištění, že vám vlastní strýc zakazuje setkávat se s otcem.
Nasadila jsem však masku hráče pokeru.
„Tak v tom případě si rozumíme.“ Přikývla jsem. On mé gesto napodobil.
Ještě chvilku jsme se na sebe dívali. Chvilku se mračili, pak naše obličeje zněžněli, když jsme si uvědomili tu chybu, okamžitě jsme nasadili neutrální masky. Několikrát se to opakovalo.

Vysvobozením byl až rozhlas, který oznamoval dnešní a zítřejší program. Dneska se jelo do města nakupovat, zítra bude utkání v ježdění na bruslích. Závodit budou všechny pokoje a bude to po dvojicích. Tak, jak jsme rozděleni po pokojích, takže já budu v jednom družstvu s Edwardem. Super.

Vytáhla jsem z tašky krajkové spodní prádlo, tenčí přiléhavé rifle s kšandami a bílý top. Prádlo jsem si oblékla nerada, ale jiné jsem neměla. Alice mi nakoupila jen toto. U riflí jsem kšandy nechala volně viset a ruku si ověsila náramky. Hotovo. Nepotřebovala jsem provádět ranní hygienu. Kartáček by se o mé zuby zničil a navíc je mám dokonale bílé.

Podívala jsem se na Edwarda, který mě propaloval trochu tmavším pohledem.

Zakroutila jsem hlavou a hodila Edovi klíče, bude se o ně starat. S nasupeným výrazem na tváři jsem došla k autobusu.


(…)


Město bylo super. Strašně jsem se bavila. Sice kluci dotírali, ale jinak to bylo super. Hodně jsem se skamarádila s Angelou.

Zrovna jsem stála před naším pokojem a čekala na Edwarda.
Uběhla už hodná chvíle a on pořád nikde. Když jsem si myslela, že mu půjdu již nakopat do zadku, kde je, tak došel ke mně.
„Chceš do pokoje?“ zeptal se. Přikývla jsem.
„Tak si pojď pro klíče.“ Lišácky se usmál.
Na to vážně nemám náladu. Přišla jsem k němu a pohladila ho po jeho údu, okamžitě slastně zavřel oči. Využila jsem chvilky jeho nepozornosti a s větší silou mu vytrhla klíče z rukou. Než se nadál, byla jsem uvnitř. A že jsem hodná, nechala jsem mu otevřeno.
„Tos neměla dělat, Isabello,“ zavrčel.
„Jo a dneska večer bude na našem pokoji flaška a ty budeš hrát taky, už jsi to ehm… slíbila,“ rozkázal mi. Neměla jsem sílu se s ním zase hádat, a tak jsem jen přikývla.

K večeru k nám doopravdy začali chodit lidi na tu flašku. Když přišel asi desátý, Edward zamkl dveře. Všichni si sedli do kruhu a já musela taky, protože na mě Angela neustále házela štěněčí pohledy, kterým se nedalo odolat. Edward se na ni děkovně podíval a ona se začervenala.
„Tak ok, lidi! Pravidla snad všichni znáte, ale radši je vám osvětlím. Flaška má dva konce, když se otočí oba dva na stejné pohlaví, dotyční se normálně políbí, jestli se otočí na rozdílné pohlaví, tak to musí být francouzák. Pokud se jeden z té dvojce nechce s tím druhým ocumlat, musí si sundat něco z oblečení. Mezi oblečení se nepočítá mobil, peníze, sponky, gumky, boty a různé další zbytečnosti,“ objasnil.
Okamžitě jsem se natáhla po mikině. Flašku jsem nikdy nehrála, protože je to u nás zakázané. Líbat a jinak si projevovat lásku smějí jen manželské páry.

„Tak začneme, jsem první,“ přihlásil se okamžitě Mike. Zatočil s flaškou a…

Jak to dopadne? Jste zvědaví? To já taky... :D

Příště se dozvíte: Jak dopadla flaška?

Co závod na bruslích, nepozabíjí se ti dva? :D

Další

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 5. kapitola: