Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 4. kapitola

14.06.2011 (22:00) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2077×

Z minulé kapitolky:

Znovu se mi zvětšily džíny v rozkroku a začal jsem zrychleně dýchat. To se mi ještě nikdy nestalo. Sakra, musím se kontrolovat. Nesmí být ta, co to vede.

„To je zvláštní,“ promluvila a znovu se otřela o můj rozkrok. Já jsem přestal vnímat její slova. Můj pohled padl na její plné rty, které se v koutcích mírně nadzvedly.

Překvapila mě, když se ke mně nahnula jako první. Jemně se otřela o ty mé a ihned na to ze mne slezla a rychlou chůzí vyšla z autobusu.

Co to se mnou je? nadával jsem si v duchu.

kapitola 4.

Pohled Belly:

Proboha, co to do mě vjelo? Proč jsem ho jen políbila? Nedokážu ten pocit přesně specifikovat, ale bylo to něco neuvěřitelného. To se mi ještě nikdy nestalo! Sakra, ale proč?

Když jsem na něm seděla, tu touhu, kterou pociťoval, to jiskření mezi našimi těly bylo tak hmatatelné, že i já jsem se tomu prostě musela poddat. Nechápu to. Nechápu sebe. Ale bylo již pozdě něco na tom měnit.

Rychle jsem vyběhla z autobusu, sebrala na zemi svou tašku, která tam byla ještě mezi čtyřmi dalšími, že by na ně někdo zapomněl? Jistě, jedna bude Edwardova, ale co ty zbylé? Nebo že by chlapeček měl tolik oblečení? V duchu jsem se musela nad touto možností usmát, ale bylo to, alespoň z mého pohledu, dost možné. Barbie boy.

Moje taška by byla pro normálního člověka příliš těžká, natož pak pro holku. Pro mne však byla lehčí než pírko. Jo, mám svaly. A žádné úsilí to ani nestálo. Stačí být v potravním řetězci králem nad upírem.

Šla jsem hledat učitele, abych se ho mohla zeptat na číslo našeho pokoje. Nebylo zas tak těžké ho najít. Jeho levná kolínská byla cítit na kilometry daleko a jeho osobní odér smrděl jako týden neprané a stále se nosící ponožky.

Zrovna teď rozdával klíče od pokojů studentům.

„Á, slečna Swanová, nevíte, kde je pan Cullen?" zeptal se mě hned, jak jsem byla v jeho zorném poli, s jistou dávkou oplzlosti.

„Nevím, pane, naposledy jsem ho viděla v autobuse. Podle mě by ale mohl být na záchodě, protože cestou sem hodně pil. Nebo to nevydržel, ale stejně jako u první možné varianty by i tak skončil na záchodě, ovšem z jiného důvodu," plácla jsem první blbost, které mě napadla. Pak jsem si až uvědomila, že je to to nejlepší, co jsem kdy v životě bez rozmýšlení řekla. Odplata a záchrana v jednom. Spousta lidí šla smíchy do kolen a spatřila jsem i některé holky, jak položily tašku a utíkaly směr chlapecké záchody.

Učitel se usmíval. Věděla jsem, že má pro mne slabost, stejně tak jako všichni kluci a dokonce i některé dívky. Proto nenáviděl Cullena. Myslel si, že mu také zobu z ruky, inu, jako každá.

Bohužel pro všechny, já si partnera nehledám. Je mi přece teprve devět set devadesát devět let! Na manžela mám ještě dost času.

„Tak v tom případě klíče svěřím vám. Váš pokoj má číslo 236, bohužel, je tak trochu z ruky, až v pátém patře. Jediný, kdo tam na tom patře bude s vámi, jsem já. Ostatní mají toto patro. Budu na konci chodby. Pokud byste něco potřebovala, stačí přijít. Jsem vám kdykoli k dispozici, slečno." Po tomhle monologu mi podal klíče, otočil se a šel na záchod.

Měla jsem pořád takový pocit, že jeho projev byl myšlen v dvojsmyslu. Ale ne. Jako učitel by o tomhle ani uvažovat neměl. Přestala jsem se tím zabývat a šla do vyšších pater hledat náš pokoj.

Našla jsem ho snadno a k mému velkému štěstí byl úplně na opačném konci než profesorův. Uf.

Otevřela jsem dveře a musela jsem stát jako socha. Před sebou jsem měla jeden pokoj se starým balkónem. Vešla jsem dovnitř a další zákeřná novinka. Byl zde jen sprchovací kout, do kterého byl z pokoje výhled. Čili kdyby se v něm jeden z nás sprchoval, ten druhý by viděl na jeho nahé tělo. Po celém těle mi přešel mráz. Skříň taky nebyla nějak moc velká, byla naproti sprchy. Viděla jsem ještě umyvadlo, ale žádný záchod. No, tuhle potřebu nedělám a on taky ne, že by o tom věděli? Možná...

Tuhle přední místnost oddělovaly od pokoje jedny dveře se skleněným sklem. Vešla jsem do pokoje a můj pohled padl na dvě postele přiražené k sobě. Manželské lože. Měla jsem pocit, jako by se mi mé srdce zastavilo, ale to není možné, já žádné nemám. To, co si upíři myslí, že slyší, je jen podfuk. Ve skutečnosti je to jen kus kamene, nevydávající žádný zvuk, ani já sama nevím, jak to přesně funguje.

Takhle to nenechám. Rozhlédla jsem se kolem sebe a když jsem viděla, že tu nikdo, hlavně ten upír, není, dala jsem se do práce. Díky mé síle to nebyl problém a tak jsem vzala do jedné ruky jednu postel a nadzvedla jsem ji. Díky bohu nebyly k sobě ničím připojené. Dala jsem jednu pod okno a druhou na opačný konec ke stěně. Hotovo!

Dobře, problém zažehnán. Uslyšela jsem kroky, a tak jsem si rychle sedla na postel a do ruky si vzala mobil, nenapadlo mě, co mám dělat, tak jsem rychle do SMS zpráv naťukala číslo mého kamaráda z našeho království, Davida. Byli jsme přátelé už od dětství.

A do zpráv rychle začala něco ťukat.

„Ahoj, Bello, jak vidím, už ses zabydlela," koukal se po pokoji. Připadalo mi, že nemohl uvěřit svým očím. Nechtěla jsem mu lozit do myšlenek, To jen v naléhavých případech, a tak jsem jen pokrčila rameny a dělala, jakoby nic. Asi se stejně jen divil nad tím pokojem. Stejně tak jako já.

„Bello... Proč jsi jim řekla, že jsem se pomočil? Vypadám teď jako pitomec, " zeptal se mě naoko mile, ale z očí mu šlehaly blesky.

„No... Já jsem dosti špatná lhářka," zalhala jsem, „no a nemohla jsem přijít na nic lepší a neřekla jsem, že ses pomočil. Jen že je tu taková možnost, ale navrhla jsem jich víc." Usmála jsem se na něj.

Už nic neřekl. Sedl si na postel a já si konečně všimla věcí, které sebou přinesl.

„Páni, takže ty tašky byly vážně všechny tvoje? Víš, že tu budeme jenom tři týdny?" zeptala jsem se a potichu se pochechtávala. Už mi chtěl něco, asi ostrého, říct, ale zazněl rozhlas. Trochu jsem se podivila, co ten tu dělá, no nechala jsem si to na později.

„Drazí studenti. Vybalte si, prosím, své věci. Jak jste si nejspíš už asi všimli, tak na pokojích nejsou záchody. Najdete je však na každém poschodí, jak pánské, tak i dámské. Dnešní den už nebudeme nic dělat. Večerka je okolo desáté hodiny večerní, tak prosím, aby už byli všichni v posteli. Zítra se pojedeme podívat do města. Jo a ještě - budíček bude v sedm ráno. Snídaně jsou v půl osmé. Prosím dívky, aby tedy vstaly dřív, aby do té osmé všechno stihly. Děkuji!"

Chtěla jsem si začít vybalovat, ale vtom se ozvaly z rozhlasu divné řeči, vedoucí asi z učitelského pokoje.

Ahoj, tak co vy na to? Chtěla bych na závěr poprosit o komentář. Stačí smajlík, ale nějaká ta čárka taky neuškodí... :D

V příštím díle se pojede do města! A večer se bude v Edwardově a Bellině pokoji hrát flaška! :D

Další

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 4. kapitola: