Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 3. kapitola

04.06.2011 (16:30) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2087×

Pohled Edwarda:

Ano!

Kapitola 3.

Pohled Belly:

Za školy jsem odešla totálně naštvaná! Já s ním v jednom pokoji prostě být nechci. A je mi naprosto jedno, že víc pokojů tam není. Klidně budu venku pod stanem. Sakra, sakra, sakra. Proč já mám takovou smůlu? Moje první škola. Já se na ni tak těšila. Můj první den na ní. Byla jsem radostná. Po prvním stráveném dnu na ní bych se školou nejraději skoncovala. Proč zrovna já? Proč?

No dobře. Já to zvládnu. Můžu být pořád venku. S ním musím trávit na pokoji jen kolik… osm až devět hodin? To dám. A kdyby ne, stejně nemohu zemřít. No, možná, že on by mě klidně dohnal do hrobu! On umí všechno, teda alespoň tak to říkala Susan.

Na škole snad není dívky, která by už neznala jeho postel…

Jo, jasně, je. Jsem tu já. Vlastně, proč o něm neustále přemýšlím? Je mi naprosto ukradený… nebo ne? Je!

Ty tři týdny dám. Nějak.

Jela jsem svým autem do obchodu. Je zde veliké nákupní centrum. Já na nákupy nějak moc nejsem, tak jsem si dělala plány, že to vezmu hopem. Zašla jsem hned do prvního obchodu, vůbec jsem se nedívala na název. Sebrala jsem si nějaká trička, kalhoty, tepláky, minisukně, tílka, kraťásky, noční košilky, ponožky, spodní prádlo, mikiny a kožené bundy. Boty zde nevedly. Zaplatila jsem svojí, tučně penězi nabitou, kreditní kartou a šla hledat obuv.. Našla jsem ji celkem rychle. Musím uznat, že velkou ceduli “Boty“ nelze přehlédnout.

Nadechla jsem se a ucítila zápach upíra. Podívala jsem se tím směrem a uviděla jsem k smrti unuděnou Cullenovic rodinku, jak si zkouší boty a malého “elfíka“ jak běhá skoro upíří přirozenou rychlostí po obchodě a bere všechny značkový boty, co se mu dostanou pod ruku. Vybodla jsem se na shánění bot a našla si vhodné místo na pozorování tohoto představení.

Bohužel jsem se prozradila, když jsem se začala smíchy lámat, když Alice, malý „elfík“, nutila našemu Edwardovi patnáctery boty k vyzkoušení a ten se u toho tvářil tak strašně srandovně.

Ihned se na mne upíraly všechny jejich oči. Edward mě přímo vraždil očima.

„Ahoj Bello, já jsem Alice, Edwardova sestra. Máš už věci na ten váš výlet?“ zeptala se mě mile a v očích jí nebezpečně hrálo. Na moji odpověď, jak jsem si později už všimla, nečekala.

„A má to,“ bylo to poslední, co jsem slyšela z úst toho egoistického blbce, než si mě jeho mladší, „shopaholická“ sestra vzala do parády.

Pohled Edwrda:

Abych mluvil po pravdě, trochu jsem ji i litoval. Alice se v nakupování přímo vyžívá, a když jí Bella ukázala to, co si koupila v obchodě, který pro Alicin větší kolaps nebyl značkový, nezůstala jen u bot. Musela proběhnout všechny obchody v tomhle mega nákupním centru a přezkoušet si snad všechny regály.

Když jsem si však v hlavě přehrál, jak se smála mně, lítost mě ihned přešla a vystřídal ji pocit zadostiučinění.

Když ji Alice poslala do kabinky zkusit si kraťoučké minišatičky s odhalenými zády a sukýnkou končící těsně pod zadečkem, sotva jsem se udržel, abych se na ni nevrhnul a celou ji nezulíbal, teď a tady. Mé kalhoty mi byly v rozkroku tak těsné, že kdyby zafoukal jemný větřík a ta sukýnka se jí byť jen o malinko víc zvedla, praskly by.

V ten okamžik jsem se rozhodl, že ji na tom výletě dostanu. Nic mi v tom nezabrání. Nahrávalo mi, že jsme spolu na pokoji. Chudák malá, ani netuší, že má tři týdny ustavičně pršet. Alice je génius. Někdy se hodí mít sestru jasnovidku. Někdy ovšem ne.

Takže budeme spolu non-stop na pokoji. Haha. Nemůžu se dočkat.

Jen z představy, že ji budu mít u sebe, hladit ji po tvářích, rukou klouzat po jejích stehnech, mým jazykem oťukávat ten její a penisem ji vnikat do lůna, mi praskají kalhoty a v návalu vzrušení se mi podlamují nohy.

Těším se na den, kdy bude mou.

Ani jsem si nevšiml, kdy Alice skončila s maratonem. Přišlo mi to vcelku divné, zavírá se až za dvě hodiny. Co to s ní je?

Došel jsem k názoru, že půjdeme do jiného obchodu, ale ne.

Bella se s námi loučila. Nevím, jak je to možné, ale všichni si ji oblíbili. Všechny si omotala kolem prstíčku. Dokonce i Rose. No, abych řekl pravdu, tak Rose zezačátku tápala, ale když se k té jejich partě přidal i Emm, Rose to nedalo. Dokonce ji začali považovat za sestru. Maria, panno boží.

To mně se nestane. Možná je oblbla svou krásou, inteligencí, nevinností, humorem, úsměvy… Do pytle, já jsem v tom nejspíš taky! Gr!

Přes noc jsem si dobaloval a skočil si na takový malý lov. Ulovil jsem si čtyři pumy. Dvě jsem vypil a zahrabal v lese a ty ostatní dvě jsem si přehodil přes rameno a utíkal domů. Tam mi Carlisle, můj adoptivní otec, odsávačkou odsál do bandasek krev, kdybych se náhodou nemohl dostat na lov včas. Pro urgentní případy. Teď otázka, kde to schovám před Bellou. Před jejím příjezdem jsem měl mít pokoj sám pro sebe. Carlisle mi to tak zařídil, ale jelikož je tam málo pokojů, budu muset být s ní. Co mě ale překvapuje je to, že mi to vůbec nevadí. Dokonce mám pocit, že bych se i sám nabídl, aby byla se mnou na pokoji. Divné…

Ke škole jsem se dopravil svým autem. Jel se mnou jen Carlisle. Pak mé auto odveze k nám před dům. Mohl jsem jít pěšky, pro mě by to nebyl problém, ale bylo by hodně nápadné, kdybych přišel se čtyřmi plnými kufry pěšky bez ničí pomoci.

Bella tam už stála. Opírala se o své auto a všichni na ni hleděli. Mám pocit, jakoby jí to bylo nepříjemné, ale to se mi asi jen zdálo.

Přenesl jsem svá zavazadla k řidiči autobusu, ať si s nimi poradí. Ten se na ně díval jako na zjevení a v myšlenkách mu jen blikal otazník. Šel jsem za Bellou.

„Ahoj, Swanová, takže jsi neonemocněla? Škoda!“ zalhal jsem. Popravdě, kdyby nejela, asi bych nejel taky. Ty holky, co tam jedou, nestojí za nic.

Jede tam jen naše třída, proto sourozenci nejednou se mnou. Jsou výš.

Ona se něčemu uchechtla.

„Kdepak, Cullene, budu ti na krku celé tři týdny, věř, že si to užiješ,“ řekla a laškovně se na mě usmála. Omámeně jsem se na ni díval, vydržel bych to klidně i roky. Z jejího úsměvu jsem měl zvláštní pocit. Neznal jsem ho.

Z transu mě probral až smích Belly a učitelovo klepání na mé rameno.

„Pane Cullene, pokud by vám to nevadilo, autobus by už rád vyjel,“ řekl mi nabručeným hlasem. Jistě, i jemu se Bells líbila. Bohužel, ta pro něj není.

Otočil se a odešel. Já se taky otočil. Pak jsem si však na něco vzpomněl. „Dámy první, že jo, Swanová?“ zeptal jsem se jí inteligentně a hned si za to chtěl nafackovat. Mohl jsem ji ukázat třeba nějaké gesto, ale já ne. Vždyť to znělo, jako kdybych si to potvrzoval.

Jenže ona mě zase překvapila tím, že se na mě usmála, obešla mě a vyrazila první do autobusu. Chvíli jsem tam stál a až později se rozhodl nastoupit. Bohužel, místo bylo volné jen buď vedle Jessicy, kde jsem sedět vážně nechtěl, nebo u Belly. Rozhodl jsem se pro Bells.

„Co to děláš?“ zeptala se mě, když jsem si k ní sedal.

„Co by, sedám si,“ pokrčil jsem rameny.

„Sedni si jinde!“ poradila mi, ale bylo vidět, že si moc šancí nedává.

„Ne, to je dobrý,“ odvětil jsem.

Celou dobu se na mě mračila a já se na ni zubil. Konečně se autobus rozjel. Jeli jsme někam dál do přírody.

„Jestli ti tu tolik vadím, tak dělej jako že tu nejsem,“ zubil jsem se na ni.

Ona se na mě ďábelsky usmála, sundala si boty, nohy si dala na sedadlo, opřela se o sklo, skrčila si nohy v koleni a chodidla si dala do mého klína.

„Co to děláš?“ ptal jsem se jí nechápavě, ale hlas jsem měl podbarvený vzrušením, protože mi začala dráždit můj rozkrok.

„Dělám, jako by jsi tu nebyl,“ odpověděla mi.

Byl jsem vzrušený až na doraz. Ta malá mrška mě nepřestávala dráždit. Sevřel jsem v rukách sedadlo. Postupně jsem se začal blížit k vrcholu, tak jsem ho sevřel pevněji. Z hrdla mi unikl vzdych.

Najednou přestala. Dojeli jsme k hotelu. Co to bylo? Něco začala a nedokončila? Jak si to jako představuje? Tak to ne! To jí jen tak prostě neprojde.

Nikdo si mého skoro orgasmu nevšiml, díky bohu.

Všichni už z autobusu odešli a my jsme tam s Bellou zůstali sami. Ona si mezitím obula boty.

„Dovolíš?“ Zřejmě se ptala, jestli může vylézt, jelikož seděla u okénka a já v uličce. Ale já se k odchodu ještě neměl. Pořád jsem musel rozdýchávat to, co se skoro stalo před chvílí.

Když jsem se ani po pěti minutách nezvedl, asi ji došla trpělivost.

Obkročmo si na mě sedla, takže jsme se nosy skoro dotýkali.

„Jak se ti to líbilo?“ zeptala se mě laškovně a přitom mi rukou zajela do vlasů a druhou mi dala na tvář.

Znovu se mi zvětšily džíny v rozkroku a začal jsem zrychleně dýchat. To se mi ještě nikdy nestalo. Sakra, musím se kontrolovat. Nesmí být ta, co to vede.

„To je zvláštní,“ promluvila a znovu se otřela o můj rozkrok. Já jsem přestal vnímat její slova. Můj pohled padl na její plné rty, které se v koutcích mírně nadzvedly.

Překvapila mě, když se ke mně nahnula jako první. Jemně se otřela o ty mé a ihned na to ze mne slezla a rychlou chůzí vyšla z autobusu.

Co to se mnou je? nadával jsem si v duchu.

Předchozí Další

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 3. kapitola: