Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 2. kapitola

26.05.2011 (08:45) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2461×

Co bylo minule?

Můj kamarád Velký Edík na ni ihned zareagoval a už se tyčil do pozoru jako správný voják. Měl jsem touhu svou potřebu zchladit. Potřeboval jsem být v ní. Nenapadlo mě, že by mi v tom mohlo cokoli zabránit. V myšlenkách chlapců okolo jsem se utvrdil ve vědomí, že v tom nejsem sám. Dokonce i většina holek si řekla, že by tahle stála za hřích, dokonce přemýšlela o změně na lesbu. Obě pohlaví dávalo v myšlenkách plán, jak ji dostat do postele. Zavrčel jsem. Nevím, kde se ve mně ten ochranitelský pocit vzal, ale věděl jsem, že ona je moje! Šel jsem za ní.

2. kapitola

Pohled Edwarda:

Vykročil jsem k ní pravou nohou. Prý to přináší štěstí, no tak uvidíme!

„Edwarde, kam to jdeš?“ zeptala se mě Michaela. Ostatní dvě jen bouřlivě přikyvovaly.

„Jdu pozdravit novou studentku a nelezte za mnou!“ rozkázal jsem jim.

Znovu jsem se otočil na Isabellu. Opírala se o své auto, byla tak nádherná. Nikdy jsem neviděl hezčí bytost. Nechci ani pomyslet na to, jak nádherná by byla, kdyby se z ní stala upírka. Zkusil jsem si ji představit ještě krásnější, než je už teď. Ať jsem však dělal, co jsem dělal, nedokázal jsem to.

Pomalu jsem k ní docházel. Podívala se na mne a já v tu chvíli cítil velice zvláštní pocit. Stejný, jako chovám ke Carlisleovi nebo k Esmé. Jenže u ní byl mnohokrát znásobený. Nedokázal jsem ho přesně specifikovat. Ale je to podobné úctě a respektu. Mám prostě takový pocit, že bych ji měl poslouchat. Proč bych to měl dělat? Znovu jsem se jí podíval do tváře a po ní přeběhlo zděšení. Zavřela oči, vypadala, jako by se na něco soustředila. Když je znovu otevřela, pocit zmizel. Jako by už nebyl. Necítil jsem žádný respekt, úctu… Nic.

Zatřepal jsem hlavou. Ona se na mne mile usmála a já jsem měl pocit, že sebou šlehnu. Bože, to je kočka! Zastavil jsem se těsně u ní.

„Ahoj, jmenuji se Edward Cullen! Ty jsi Isabella Swan, že?“ otázal jsem se jí mile.

„Jo, to budu já… Potřebuješ něco?“ odpověděla na otázku otázkou. Co jí mám asi tak říct?

,Hele, no já… jsem místní lamač srdcí, prostě sukničkář, a ty jsi tu nová, a tak mě napadlo, jestli by ses nechtěla ulejt z tvé první hodiny na této škole. Víš, tam je nedaleko menší hotel…´No jasně, už to vidím.

„No, vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli nechceš doprovodit na hodinu? Přece jen jsi tady nová a moc se tu nevyznáš…“ Nechal jsem větu dramaticky doznít.

„Ne, víš, to je dobré,“ zasekla se, jako by uvažovala, jestli to má vážně říct, pak se ale rozkecala.

„S nadrženci, co si myslej, že dostanou každou holku na světě, se já nebavím. Pokud dovolíš, čeká mě škola. Nerada bych ji zameškala!“ zuřivě na mne vyjela.

Co si to ke mně, sakra, dovoluje? Co to do ní vjelo?! Jak si mě dovoluje soudit? Nezná mě! No ne, že by to nebyla pravda, ale jak se to, sakra, dozvěděla? Znovu jsem se musel, dneska už po několikáté kvůli ní, vzpamatovat z návalu myšlenek. Chtěl jsem ji něco jedovatého prsknout do obličeje! Jenže ona si to už kráčela pryč!

Ts! Já se s ní vůbec nemusím bavit! Sakra, jak ona mě štve! Něco mě k ní ale táhlo! Isabello Swan, ty nebudeš výjimkou, jednou tě dostanu!

Pohled Belly:

Ráno jsem se přichystala do školy. Nasedla si do svého auta a vyjela směr škola. Našla jsem ji docela rychle. Bodejť by ne! Je tu snad jediná! Dojela jsem docela brzo, jezdím jako blázen. Zaparkovala jsem smykem na parkovišti. No, nebylo nic moc. Já bych to spíš nazvala vrakoviště. No vážně. Samé dodávky, nebo pick-upy. Jedním slovem - rachotiny. Jediné slušné auto tu bylo Volvo XC90. Docela velké auto, skvělý výkon.

Opřela jsem se o karosérii auta a sledovala cvrkot. Všichni se dívali na mne. Vzdychali. Pootočila jsem hlavu a spatřila docela pohledného upíra, jak si to směřuje přímo ke mně. Pousmála jsem se. Moment, upíra? Do kelu! Zatvářil se překvapeně. No jasně. Všichni nadpřirozené bytosti mají pocit, že by nás měli poslouchat. Cítí z nás autoritu. Zavřela jsem obě oči. Ten pocit, že by nás mněli poslouchat se dá zablokovat, ale je to velice těžké. Soustředila jsem se na happening, být obyčejný člověk. Jen sedmnáctiletý teenager, co chodí jako každý druhý do školy a řeší se svými rodiči své postpubertální výlevy. Nic víc.

Povedlo se. Zatvářila jsem se nanejvýš spokojeně. Už byl u mne.

„Ahoj, jmenuji se Edward Cullen! Ty jsi Isabella Swan, že?“ Spíš to znělo jako konstatování. No a co. Slušnost je slušnost. Pro jistotu jsem se však napojila na jeho myšlenky. Jo, jedna z mých schopností.

„Jo, to budu já… Potřebuješ něco?“ odpověděla jsem mu a okamžitě jsem šla k věci, nemám na něj celý den.

,Co ji mám asi tak říct? Hele, no já… jsem místní lamač srdcí, prostě sukničkář, a ty jsi tu nová, a tak mě napadlo, jestli by ses nechtěla ulejt z tvé první hodiny na této škole. Víš, tam je nedaleko menší hotel…' No jasně, už to vidím, uslyšela jsem v jeho myšlenkách. No co si to ke mně, sakra, dovoluje? Tak místní lamač srdcí, jo? No, se mnou do té tvé sbírky v žádném případě nepočítej!

„No, vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli nechceš doprovodit na hodinu? Přece jen si tady nová a moc se tu nevyznáš…“ zalhal mi.

Úplně si to představuji. Určitě by mi šel ukázat učebnu biologie a ne nějakou opuštěnou místnost!. No tě pic.

„Ne, víš to je dobré,“ zaváhala jsem, jestli by si nedal dvě a dvě do kupy a nepřišel na to, že jsem něco víc, než člověk. Rozhodla jsem se pro risk.

„S nadrženci, co si myslej, že dostanou každou holku na světě, se já nebavím. Pokud dovolíš, čeká mě škola. Nerada bych ji zameškala!“ zuřivě jsem na něj vyjela. Nemohla jsem si pomoct a musela trochu aspoň zmínit jeho myšlenku o zameškání studia. Ještě naposledy jsem se mu zaměřila na jeho myšlenky:

Co si to ke mně sakra dovoluje? Co to do ní vjelo! Jak si mě dovoluje soudit? Nezná mě! No ne, že by to nebyla pravda, ale jak se to sakra dozvěděla? To bylo to poslední, co jsem slyšela, pak jsem se odpojila!

Učebnu biologie jsem našla celkem rychle. Nechala jsem učitele podepsat kus papíru, který mi dala včera sekretářka, a vydala se do poslední volné lavice. Všimla jsem si, že učitel odešel ze třídy. Ponořila jsem se do kreslení v sešitě, když se vedle mě odsunula židle. Podívala jsem se za původcem toho zvuku a uviděla… No to mě podrž. Zase on. Jak se jmenoval? Jo, Edward Cullen.

„Ahoj, jak vidím, máme na sebe štěstí,“ poznamenal můj ‘kolega‘.

„Jo, asi jo,“ řekla jsem odměřeně. Dál se už se mnou nepokoušel bavit. Cítila jsem však nějakou neviditelnou sílu, která se mi snaží vniknout do hlavy, ale odráží se od mého štítu. Že by měl chlapeček nějakou schopnost? Super otravnost? Super debilitu? Super…? Nad úvahami jsem přemýšlela do konce přestávky, když přišel do třídy, znovu, učitel a třída musela ztichnout.

„Dobrý den, třído. Jak vidíte, máme zde novou studentku. Isabellu Swan, správně? Chcete se třídě představit?“zeptal se mě mile, ale nedíval se mi do očí, nýbrž na moje prsa. Můj soused zavrčel.

„Ne, to je dobrý,“ odpověděla jsem s jemnou dávkou sarkasmu. Přikývl.

„Dobře žáci, jak sami dobře víte, čeká nás, již zítra, školní výlet na tři týdny. Slečna Swan se musí zúčastnit také, i když nastoupila teprve dneska. Pokoje jsou již rozděleny po dvou. Vy jste s panem Cullenem jediná, která ještě nesdílí s nikým pokoj. Tudíž budete logicky spolu. Vím, že jde o rozdílné pohlaví, ale bohužel není víc pokojů a jsem si jist, že se budete chovat podle etikety, jak se má,“ dořekl, ale já jsem jen kulila oči.

S tímhle nadrženým parchantem mám být tři týdny sama v jednom pokoji? Když oba nikdy nespíme? To já budu muset nějakých těch osm hodin předstírat spánek, zatímco on si to bude rozdávat s nějakou cuchtou od vedle? Možná dokonce v našem pokoji? Ne…!

Pohled Edwarda:

Ano!

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 2. kapitola: