Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 15. kapitola

23.08.2011 (09:15) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1568×

Z minula:

Já šel taky na lov, i když jsem původně měl kapku jiné plány… S Bellou…

Pohled Vypravěče:

Z nedalekého lesa se ozývaly poslední nářky zvířat před smrtí. Cullenovi vzali lov ve velkém stylu a vypili krev zvířat, které normálně ani nelovili. Zjistili ale, že krev jednorožce je lahodnější, než pro lidské chuťové buňky je například čokoláda. Že po krvi Pegase máte chuť létat, asi stejný pocit, jako když člověk vypije půl tuctu Redbullu. Nejhnusnější je ale krev dikobraze, tak pikantní chuť je skoro i pro upíra vražedná.

***

Na okraji lesa, kde malý hrad kdysi stál, teď vedli poradu čtyři Ser Inmortalové v čele s Davidem.

„… špatně, Borisi. Isabella si jako hlavní cíl zvolí mne. Ona mě bude chtít zabít. Ne, my ji překvapíme. Díky Ronalldovi víme, že půjde po mne, zatímco ostatní dva zaútočí na vás zepředu a jeden zezadu. Ty, Borisi, dostaneš za úkol jí zarazit cestu ke mně. Musíš ji trochu zabavit, a jelikož jsi její starý, dobrý přítel, bude tě chtít ušetřit. Vy dva se postaráte o toho Emmutta a Jackera, či jak se ti dva jmenují. Hlavně ty dva nezabíjejte, ne, oni nejsou náš cíl. Připravte je třeba o ruku, mně je to jedno, ale nezabíjete je. Zítra přijde o život pouze Edward! Nějaké námitky?“ optal se na konci své řeči David. Když nikdy nepromluvil, spokojeně se usmál.

„Zítra budeš moje, Bello!“ zněla jeho jediná myšlenka.

Další den, pozdní ráno – Den zápasu

Pohled Belly:

Seděli jsme na tribuně a pozorovali zápas pod sebou. Bylo jasné, že i když ten štíhlý nevypadal na to, měl dobrý trénink. Ten svalouš se mu v boji ani rovnat nemohl. Vůbec jsem se proto ani nedivila, když jeho hlava skončila za pár minut v ohni. Všichni na toho drobného „skoro chlapce“ hleděli s úžasem, a když se zeptal publika, kdo je další, nikdo se nepřihlásil.

Se smutným úsměvem opustil arénu, bylo nad slunce jasné, že náplní jeho života je věčná dychtivost po boji. V duchu jsem se uchichtla. Podívala jsem se po klucích, kteří očima doslova hltali zápas. Až na Edwarda. Ten ze mě ještě nespustil oči, celou dobu mě držel za ruku a do ouška šeptal své krátké vyznání lásky. Potřebovala jsem být ještě na chvilku s Edwardem sama, tak jsem ho vzala i já za ruku a spolu s ním jsem se postavila. Kluci nás ihned napodobili, že půjdou s námi, jelikož si asi mysleli, že náš boj už začíná, ale já jen s úsměvem zakroutila hlavou. I hned pochopili a taky se nahnuli ke svým polovičkám. Edward mě mlčky sledoval až k předposledním dveřím, kde jsem ho lapila za límec košile a doslova ho vtáhla do komory. Jen, co jsem za sebou zamkla dveře, vrhla jsem se po něm. Začala jsem ho vášnivě líbat, ale on mi polibky jen nevzrušivě oplácel. Co to je?

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala jsem se ho vystrašeně. Mírně se na mne usmál a obmotal své paže kolem mého pasu.

„Nic,“ zamumlal neurčitě. Podívala jsem se mu do očí, kde jsem měla možnost zahlédnout špatně skrytou zoufalost, než ji nahradila maska falešné pohody.

„Nelži mi, prosím,“ zašeptala jsem. Edward bezduše pokrčil rameny a ještě pevněji mě sevřel ve svém náručí.

„Já… Jen se o tebe bojím. Co když se ti něco stane? Já-, klidně udělám všechno proto, abys žila, nic se ti nestane. Já… Prostě mám strach, slib mi, prosím, že i hned jak tento zápas skončí, odjedeme spolu někam hodně daleko, někam od civilizace, kde nikdo nebude, jen ty a já. Prosím, Bello, slib mi to. Strašně moc tě miluji, nechci tě nikdy ztratit,“ blábolil páté přes deváté. Usmála jsem se. Byl tak… roztomilý.

„Edwarde, odjedeme pryč, slibuji. Budeme žít na stromech jako opice a z naší chýše budeme vycházet jen na lov,“ ubezpečovala jsem ho. Tahle představa se mi líbila. Jen já a Edward na pustém ostrově. Každý den bychom si dokazovali vzájemnou lásku, jakýmikoli způsoby. Edwarda tato viděna asi taky uchvátila, jelikož se trochu uvolnil, ale stále mě k sobě mačkal. Obličej jsem mu zabořila do hrudi a čekala, dokud neuslyším své jméno z megafonu.

„Slečna Isabella ať se dostane i se svojí "armádou" do arény, váš zápas s panem Davidem začne o pět minut. Děkuji.“

S povzdechem a posledním políbením jsem se od Edwarda odtáhla. Edward se na mne zmučeně podíval, ale nahlas neřekl ani slovo. Vyšli jsme z kumbálu a vydali se k těm posledním dveřím. Kluci už tam na nás čekali. Brzy se dozvíme, jestli naším osudem, bylo žít společně, či někdo z nás v nebi…

Pohled Edwarda:

Bella otevřela dveře a vyšla do prostorové místnosti. Pomalu jsme s klukama došli za ní. David a ještě tři další nás tam už čekali. Ač všichni byli krásní, působili velice nebezpečně. Víc, jak upíři. Až teď jsem se pozorněji zadíval na prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Všude kolem nás byl písek, jen v jednom koutě arény byl plápolající oheň. Nahlas jsem polknul. Věděl jsem, že ten oheň je brána ke smrti. Pokud do něj dneska vstoupím, už nikdy neuvidím Bellu. Jen z té myšlenky mě píchlo u srdce. Uvědomil jsem si, že opět neslyším ničí myšlenky. Kupodivu mě už nepřepadla nervozita, jako posledně. Věděl jsem, že na nervozitu není čas, pokud ji necháme nad námi zvítězit, prohrajeme v zápase! Tohle byl můj boj, můj boj za lásku! Každý má svůj vlastní. A já, jestli chci být s Bellou, tak musím tenhle vybojovat. S nově nabytým odhodláním jsem se podíval do očí Davida, který mě propaloval závistivým pohledem. Když si ale všimnul, že ho pozoruji, okamžitě ho vystřídala nenávist. Neposlouchal jsem, co kolem dokola lidé říkají. Jediné slovo, které jsem zaznamenal, bylo…

„Boj!!“

Pak ani nevím, jak se to seběhlo. Viděl jsem ještě, jak se na Emmetta s Jasperem hrnou dva další, jak se Bella rozběhla k Davidovi, ale cestu jí zastoupil Felix. Cože, Felix? Podíval jsem se pořádně a uchechtnul se. Ten kluk byl ale jen věrná kopie ho, když najednou stál naproti mne David. Nemusel jsem být ani nějaký IQ borec, abych věděl, že náš plán nevychází…

„Edwarde, jak to vypadá, je to zase jen na nás, měl jsi mě poslechnout… Nechat Bellu být. Ne, ne, ne… Ty ji zase ohrožuješ. Za to zaplatíš!“ nenávistně prohodil a poté se na mne vrhl.

Reflexně jsem uhnul doleva, ale jelikož byl silnější a rychlejší než já, okamžitě stál zase naproti mně a natahoval k ráně levý hák. Chytl jsem ho za pěst a svoji rychlostí se přesunul za něho. Na chvíli jsem ho dezorientoval, takže jsem mu podkopl nohy. Teda chtěl jsem mu podkopnout nohy. David se ale odrazil od země a udělal salto dozadu, čímž mi ruku za zády držel zase on. Chtěl jsem jeho gesto napodobit, ale než jsem stihl cokoli udělat, letěl jsem přes celou arénu. Nevím, jak se mu to podařilo, ale najednou jsem se opět ocitl ve vzduchu, jenže tentokrát s ním.

Podíval jsem se po ostatních a viděl, jak Bella právě utrhla hlavu tomu „Felixovi“, jak jsem si ho pojmenoval, a hodila ji do ohně. Za ním už následovalo i jeho tělo. Nestihl jsem se ani podívat, co provádí dál, a už jsem zase stál na zemi.

Bella se ještě chvíli dívala za tím "Felixem", když se najednou začala zběsile rozhlížet kolem dokola. Buď hledala mě, nebo Davida. Věřil jsem, že hledala mě. Když ale asi zjistila, že já jsem ten, na koho zbyl David, snažila se mi jít pomoci, bohužel, no spíš bohudík, Bella zaregistrovala Rosalin nářek pro Emma.

„Emmette, né!“ křičela zoufale Rose a snažila se přes neviditelnou bariéru sem dostat. Bella se zoufale podívala na mne, ale jelikož byl na tom Emm hůř, šla pomoci jemu. Byl jsem jí za to vděčný. Nechci, aby Rose ztratila svou lásku. Tak moc jsem chtěl vědět, jak to dopadlo, ale najednou jsem měl zase plno práce. David mě chytl za obě ruce a chystal se mě znovu podkopnout. Nebudu si nic nalhávat, vedl. Zase jsem ležel na písku a on mi držel nohy, spacifikované na zemi. A mé ruce? Tak ty jsem si vlastně držel sám, jelikož byly pod mými zády přimáčknuté na podlaze.

Ne, takhle to nemůže skončit. Chci strávit ještě nějaký čas s Bellou.

Hlavu jsem, při myšlence na mou Bellinku, otočil doprava, a viděl veselého Emmetta, jak hází stylem bumerangu toho siláka, co ho málem, zabil, do ohně a Bellu, mou lásku, jak se u toho, tím svým zvonivým hláskem, směje. Povzdychl jsem si nad její krásou.

Najednou zbystřila a podívala se na mne. Slyšel jsem ji jen z povzdálí. Myslím, že křičela mé jméno.

Než jsem se nadál, zase jsem stál, nebezpečně blízko ohně. Chtěl jsem se bránit, ale byl jsem strašně slabý. Nevím proč, ale nemohl jsem se skoro ani hnout. David mě zezadu držel, abych se úplně nesložil.

„… tak se s ním naposledy rozluč, Bello. Už je konec,“ říkal něčí hlas. Věděl jsem, že je špatně, ale pro mne… Prohrál jsem.

Pocítil jsem něčí dotyk na hlavě.

„Miluji tě, Bello, navěky!“ byla moje poslední věta. Pak se má hlava, s bolestým škubnutím, nenávratně oddělila od těla a já ucítil kolem sebe vzduch, ale jen na chvíli… Za moment, ho totiž vystřídal oheň.

Sbohem, Bello!

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 15. kapitola: