Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dědička trůnu 17. kapitola

01.02.2012 (19:00) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1426×

POHLED ISABELLA

Dnešek byl dnem, který jsem si představovala úplně jinak. Na jiném místě a s někým jiným. Přesně za hodinu jsem se měla stát hraběnkou De Casta a ženou toho nejhnusnějšího upíra, co kdy chodil po zemi. Tedy já nikoho horšího vážně nepotkala.

Na sobě jsem měla překrásné šaty, ale pro mě v tuto chvíli spíš představovaly prokletí. Měly šedou barvu, jež se podle mě na svatbu nehodila, ale De Casta to tak chtěl. Prý je to jeho oblíbená barva. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru a sepnuté stříbrnou sponou. K tomu všemu samozřejmě ladily boty na vysokém podpatku.

Stříbrné stíny a krvavě rudá rtěnka prý zvýrazňovaly můj roztomilý obličej. Vypadala jsem neodolatelně, to ano, ale přesto se mi to vůbec nelíbilo. Komu taky jo, když je to na donucenou svatbu, kde nebudete mít nikoho, koho máte rádi. Naštěstí mě podporovala Sarah, která se mi za dobu mého pobytu zde stala přítelkyní. Dokonale jsme si rozuměly.

Sarah zde byla taky nedobrovolně. De Casta ji jednou přeměnil a donutil ji tu zůstat. Sar měla totiž dar, o kterém něvěděli ani Volturiovi. Dokázala procházet zdmi, a když se jí někdo chytil, mohl jít s ní. Hraběti hned došlo, že by mi mohla pomoci k útěku, což taky chtěla a tak mě nechal ve dne v noci hlídat. Sarah ke mně ale pouštěl. Naštěstí.

Dříve, než jsem poznala Sarah, pokusila jsem se o útěk, ale de Castovi poddaní mě chytili a odvedli mě k němu. Ten mi samozřejmě začal vyhrožovat, že pokud uteču, zemře někdo z mých blízkých. Samozřejmě jsem si myslela, že je to blbost, že nikoho, koho znám, on nepřemůže, jenže pak přede mne předhodil Saru a řekl, že pokud nebudu poslouchat, zabije ji. Přestala jsem utíkat a podvolila se. Pro ni.

V tu chvíli do pokoje vešla má kamarádka. Sarah. Vlasy jí volně splývaly a na sobě měla šedé šaty ke kolenům. Šla mi za družičku.

„Ahoj," špitla a pohladila mě po rameni.

„Ahoj, Sar. Už musím jít, že?" zeptala jsem se a pohlédla do jejího obličeje, ve kterém se zračil smutek. Přikývla.

Věděla jsem, že kývne, ale přesto mě to zasáhlo. Konec svobody. Už žádný pořádný život. Zavřela jsem oči a snažila se nerozplakat. Nemohla jsem přeci v tuto chvíli brečet. Všichni by to poznali...

„Tak jdeme na to," zašeptala jsem si pro sebe a zvedla se.

Pomalu jsem přistoupila k zrcadlu a podívala jsem se na sebe. Ten odraz jsem snad ani nebyla já. Přede mnou stála dívka s ebenovou pletí a vlasy tmavé barvy krásně vyčesanými. Jindy tmavé oči teď vypadaly jako noc. Rty rudé jako krev podtrhovaly krásu a upnuté šaty na ní jako by zářily. Oči ale zůstávaly smutné. Jako bez života.

„Hvězda," ozvalo se za mnou. Nechápavě jsem se na Sarah otočila a snažila se z její tváře vyčíst, co tím chtěla říct. Ona se však jen tajuplně usmívala.

„Cože?"

„Vypadáš jak hvězda. Myslím hvězdu na nebi. Večerka." Poslední slovo zašeptala a její oči ja koby se zahleděly někam jinam. Zkoumavě jsem si ji prohlédla a čekala. Po chvíli zatřepala hlavou a usmála se, avšak tentokrát bez jiskry. Nic bych na to neřekla, ale podle jejího smutného pohledu mi bylo jasné, že kdyby mohla plakat, slzy by jí tekly proudem. V poslední dnech jsem tyto chvíle znala. Ladně jsem k ní přistoupila a ruku položila na její rameno. Nechápavě se na mě podívala.

„Co se stalo, Sar?" zašeptala jsem a povzbudivě se na ni usmála. Sklopila hlavu a pomalu začala vysvětlovat.

„Ach, Bell, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla dítě. Kdy žil táta, víš? Po večerech jsme lehávali na trávě před domem a pozorovali hvězdy. Jen my dva. Táta mi říkával Večerko. To už je ale dávno."

„Já se o hvězdy nikdy moc nezajímala. I když vlastně zajímala. Do dvanácti let jsme spolu se sestrou vycházely do nejvyšší věže Volturijského hradu a odtamtud pozorovaly noční oblohu. Bylo to nádherné," zavzpomínala jsem.

„Věřím ti. Kéž bych se tam mohla někdy podívat," zašeptala a usmála se. Otočila jsem se na ni a sjela ji zkoumavým pohledem. Nejspíš to myslela vážně.

„Jednou tě tam vezmu. Slibuju, Sar. Víš, v co věřím? Má rodina mě najde a odvede mě odsud spolu s tebou. Pak budeš spolu s mou sestrou žít ve Volteře a vše bude skvělé," pověděla jsem jí a pousmála se. Věděla jsem, že je to pitomost, že si za chvíli vezmu de Castu a vše bude jiné, ale já chtěla věřit. Chtěla jsem doufat v nemožné. Mít naději.

„Dobrá, Bell. Teď už ale pojď. Nevíme, co jinak udělá," řekla a já smutně přikývla. I ta malinká radost ze mě zase vyprchala a já nasadila smutný a zároveň nenávistný pohled. Ne, žádný úsměv.

Vyšly jsme ze dveří a ladným krokem zamířily do předsálí. Ve velkém sálu se měl konat obřad. Muž stojící v předsálí podal mně a Sarah kytice. Má se skládala převážně z rudých růží. Byly hezké, ale mně se přeci jenom spíš líbily lilie. Sarah měla růžové růže.

Sara si stoupla přede mě a ve chvíli, kdy zazněl svatební pochod, se otevřely dveře a ona pomalu vešla. Já samozřejmě v závěsu za ní. Neusmívala jsem se, spíše naopak. Pomalu jsem došla k mému "za chvíli manželovi" a stoupla si asi metr od něj. Blíže jsem nešla.

Na sobě měl černé kvádro a oplzle se usmíval. Asi se mu nelíbilo, že stojím tak daleko, a tak si mě k sobě přitáhl za ruku. Otřásla jsem se nechutí a vytrhla jsem se mu ze sevření, přičemž jsem od něj ustoupila alespoň o půl metru. Zamračil se, ale nechal to být. Nejspíš si nechtěl způsobit trapas. Podle pochechtávání přítomných ho ale už měl. Pohlédl na oddávajícího a kývl hlavou.

„Drazí svatebčané, sešli jsme se tu, abychom spojili dvě zamilované duše ve svátost manželství…"

Dvě zamilované duše, jaká ironie. Kdyby tady měl stát někdo, do koho jsem zamilovaná, byl by to Alec a ne de Casta. Co si o sobě kruci myslí?! Že si ho jen tak vezmu?! Co kdybych řekla ne?! Proč vlastně neřeknu ne? Protože jsem blbá! Sarah neublíží, pokud se o to osobně postarám, i když mohlo by se mi to vymknout a ona by mohla zemřít. Ne! To se nesmí stát! Nejsem neschopná poloupírka! Já zvládnu zabránit de Castovi, aby mi zničil život.

Přestala jsem přemýšlet a zahleděla se do očí brunátnému de Castovi. Co se kurňa stalo?!

„Co je?" řekla jsem nechápavě a on snad ještě víc zrudnul. Pak mi to došlo. Já se zamyslela a asi zapomněla říct ano. No, stejně ho neřeknu, tak je to jedno.

„Dobrá, znovu. Slečno Isabello Mario Sarah Ann Volturi, berete si zde přítomného hraběte de Castu a slibujete mu věrnost a lásku po zbytek vaší věčnosti?" zeptal se znovu oddávající a všechny oči se upřely na mě. Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila slovo, které mi právě rozhodlo o budoucnosti.

„Ne," vyslovila jsem nahlas a tvrdohlavě se podívala do očí mého nechtěného ex-snoubence.

„Musíš! Víš, co se jinak stane!" zařval de Casta a v tu chvíli se nade mnou tyčil jako bůh pomsty. Periferním viděním jsem si všimla stráží, které přistoupili k Saře. Ta se na mě vyděšeně koukala.

„Víš co? V žádném případě si tě nevezmu! Nenechám se vydírat! Nehodlám si vzít takového tupce, který snad ani nemá mozek a kterého samozřejmě nikdo nechce! Nezradím ty, co miluju a ještě k tomu miluji Aleca Volturiho!" řvala jsem na něj nepříčetně a on mi vrazil facku. Spadla bych, ale Sarah mě zachytila.

„Tak tohle posral," zasyčela jsem skrz zuby a naštvaně se se Sařinou pomocí postavila. Natáhla jsem ruce před sebe a v tu chvíli z nich vylétlo bílé světlo. Naštěstí jsem ještě před tím stihla Sar dát pod štít. Celá místnost zazářila bílou září a ničila všechno, k čemu se dostala. Přítomní křičeli panikou a podle šumu, se snažili utéct, ale to se jim nedařilo. Záře postupovala rychle, což mě vyčerpávalo ještě víc. Jak mi ubívaly síly, záře mizela, až se nakonec úplně vytratila. V tu chvíli jsem si všimla postav u dveří. I přes přivřené oči jsem je poznala. Jane, Demetri, Felix a hlavně má láska. Alec.

Zamotala se mi hlava a já klesla k zemi. Nebýt Sar, měla bych další modřiny. Ona mě ale zachytila a klesla se mnou na kolena. Podívala jsem se na ni a překvapeně zalapala po dechu. Krvavé slzy jí stékaly po tváři a dopadaly na mé vlasy. Nevadilo mi to. V tu chvíli jsem totiž pocítila příšernou bolest na břiše. Přesně v místě, kam Sar koukala.

Přes břicho se mi táhl krvavý šrám a vytékalo z něj čím dál víc krve. Stáhla jsem štít, který mezi námi do té doby pořád byl, a v tu chvíli u mě byl Alec. Chtěl si mě vzít do náruče, ale já pevně svírala Sařinu ruku. Usmála jsem se na něj a promluvila slabým hlasem.

„Ona je na naší straně. Nic jí neudělejte," zalapala jsem po dechu a z úst se mi začala hrnout krev.

„Miluji tě," zašeptala jsem nakonec a kolem mě se rozprostřela temnota.

Nikdy nekončící sladká temnota smrti…

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dědička trůnu 17. kapitola: