Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děda Carlisle - 4. kapitola

16.09.2009 (20:15) • Kik68 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1932×

4. kapitola od Terryritter

Když jsme s mámou odjížděly od Cullenů, přemýšlela jsem, co by mohli být zač. Nemám žádný důvod je obviňovat, tak tu myšlenku pouštím na dlouhou dobu z hlavy. Celou cestu jsem zvažovala, jestli se s nimi ještě mám vůbec někdy setkat. Po dlouhé projížďce jsem zvážila, že ano. Byl to přece můj děda, mámin nepravý bratr… byla to moje rodina.

Doma jsem si dělala ještě nějaké práce do školy. Máma už asi spala. Po chvilce dumání nad těžkým úkolem z fyziky jsem to vzdala. Úkol máme na příští týden, nebudu se s tím otravovat, když nejsem zrovna ve své kůži.

Ráno jsem se vzbudila v 6 hodin. Obvykle jsem vstávala dřív, ale aspoň jsem se prospala. Oblíkla jsem si nějaké hezké věci a namalovala si obličej. Sešla jsem dolů, máma jako vždy spala. Budím ji přece až v 6:15. Připravila jsem k snídani toasty s marmeládou. Po snídani jsem si nachystala učení do školy a šla probudit mamku. V 6:45 jsme už obě seděly v autě.

„Těšíš se do školy?“ zeptala se mě mamka.

„Asi jo. Proč?“ odpověděla jsem celá udivená. „Dneska máte přece volno, zlatíčko.“ Co? My máme volno? Jak jsem mohla zapomenout, je přece ředitelské volno.

Vystoupila jsem z auta a zamávala mamce. „Jsem zmatená, díky za připomenutí.“

Nebyla jsem ráda, že máme volno. Musím si zase hledat nějakou zábavu. Všichni ve škole mluvili o pláži v La Push. Mohla bych se tam zkusit vydat. Bohužel neznám trasu, ale třeba Emma, jedna kamarádka ze školy by ji mohla znát, zavolám jí. Vytočila jsem číslo, vzala to na druhé zvonění.

„Ahoj Issi.“ Řekla celkem nadšená. „Ahoj, Emm. Říkala jsem si, že bych docela ráda zajela na pláž v La Push, ale neznám cestu, mohla bys jet se mnou?“ škemrala jsem.

„Jasně, budu u tebe za deset minut.“ To mi bude stačit, abych se oblékla. Bude tam větší zima než tady, tak jsem si šla vzít ještě bundu.

Emma už byla před domem. Vzala jsem si svůj laptop a běžela jsem k autu. „Uff. Už jsem myslela že se unudím.“ Řekla, když jsem si nastoupila. „Jo, to já taky.“ Odpověděla jsem a usmála jsem se.

Měla hezkého Forda, bylo v něm příjemně. Možná si takového někdy koupím. Vyjely jsme, a já si pamatovala každý kousíček cesty, kdybych se do La Push měla vracet. „Jsme tu.“ Zabočila na jednu odbočku a já viděla pěkné domky a dole pod nimi pláž. „Je to tu nádherný.“ Řekla jsem. Je, to opravdu je.

Vystoupila jsem z auta. Uviděla jsem jednu lavičku nedaleko jednoho domku. Sedla jsem si na ni a vytáhla laptop. Někdo si odkašlal. Asi jsem mu sedla na místo, podívala jsem se. Seděl tam starší pán na vozíku. „Ou, omlouvám se, asi je to vaše lavička.“ Ihned jsem vstala a laptop jsem strčila do tašky.

„Ne ne. Já mám vlastní lavičku už dlouho.“ Poukázal na svůj vozík. „Aha, promiňte. Jsem Isabella Cullenová.“ Podala jsem mu ruku. Uchytil ji a potřásl si s ní. „Billy Black. Správce téhle rezidence.“ Odpověděl. „Kolik ti je? Mám asi stejně starého syna, je teď ale ve škole, určitě by tě rád poznal.“ To znělo zajímavě.

„Sedmnáct. My máme ředitelské volno.“ Věnovala jsem mu krátký úsměv, on mi ho opětoval.

„Oni dnes mají zkrácenou hodinu, Jacob se vrátí co nevidět.“ Jacob, krásné jméno. Musí to být milý kluk. Určitě se s ním chci seznámit. Konečně si najdu kamaráda.

„Klidně tu na něj počkám.“ Řekla jsem. „Jasně, sedni si.“ Odpověděl a odjel s vozíkem někam k pláži. Zase jsem si pustila laptop, doufám, že teď na déle než pár sekund. Brouzdala jsem po netu, měli ho tu hodně rychlý. Doma mi lezl jako šnek.

Pár minut jsem tam tak seděla. Potom přijelo nějaké větší, červené auto. Nevšimla jsem si značky. Vystoupil z něj hezký, vysoký kluk s krátkými vlasy. To musí být Jacob. Byl tak roztomilý. „Ahoj, jsem Jacob.“ Pozdravil, když si mě všimnul.

„Isabella. Říkají mi Issi.“ Odpověděla jsem. „Vy nemáte školu?“ zeptal se. „Ne, mám ředitelské volno.“ Opáčila jsem mu s úsměvem. „Co bych já za to dal.“ Začal se smát. Odhodil batoh k domku a šel ke mně.

„Ty nechodíš do La Push, že?“ zeptal se s úzkostí v hlase. „Ne, bohužel. Chodím do Forkské střední.“ Odpověděla jsem. „To je škoda. Máme tu fakt dobré lidi a učitele. Byl bych nejšťastnější člověk na světě, kdyby ses tu přestěhovala. Nepůjdem na pláž?“ přikývla jsem. „Jo, ráda.“ Usmála jsem se a on mi opětoval stokrát krásnější úsměv.

Když se smál, byl jako moje vlastní slunce. Bylo to jen a jen moje slunce.

Šli jsme dole po pláži. On nakopával vyplavené dřevo a já se jen usmívala. Pak jsme si povídali o škole, Forks, on o La Push. Potom jsem mu vyprávěla o sobě, proč jsem se sem přestěhovala. Když jsem došla k té části s Cullenovými, byl nějaký skleslý.

„Cullenovi. To jsou ale pija-… hrozní lidé.“ To pija- jsem ignorovala, chtěla jsem se zeptat proč. „Proč? Co ti udělali?“ ptala jsem se.

„Víš, my máme takové tajemství, oni taky.“ Zastavil se. „O tom, že Alice umí vidět budoucnost a Edward čte myšlenky už vím. Je ještě jiné?“ ptala jsem se. Jakmile jsem vyslovila Edwardovo jméno, zasyčel. „Ne, není. Zapomeň na to.“ Řekl a raději utekl.

„Máš ji!“ řekl a plácl mě po rameni. „To se ještě uvidí.“ Nechtěla jsem mu říkat, že jsem Cullenová, protože jsem si konečně našla skvělého kamaráda. Nechtěla jsem si to zkazit. Běžela jsem za ním. Byli jsme jak malé děcka.

Koutkem oka jsem zpozorovala Billyho, jak se na nás s úsměvem dívá. Nedokázala jsem Jacoba dohonit. Musela jsem zastavit, jinak bych padla. „Vyhráls!“ zařvala jsem na něj udýchaně. Byl asi deset metrů přede mnou.