Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děda Carlisle - 2. kapitola 1/2

12.09.2009 (13:15) • Kik68 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1548×

2. kapitola 1/2 (od Kik68)

O týden později:

Celý týden bylo ve Forks krásné počasí, slunce svítilo teploměr ukazoval kolem 30°C a já se nudila ve škole bez Cullenových. Tolik sem je chtěla pozorovat, tak moc sem se chtěla dozvědět to jejich velké tajemství. Dokonce sem měla obrovský strach, že odjeli a už se nevrátí. Takže sem nenápadně sondovala u spolužačky Angely, která se ukázala jako velký znalec, ale né až tak že by roznášela drby to ne. Ŕekla mi, že Cullenovi do školy nechodí, když svítí slunce. Zvláštní poznatek.

Angela se zdála ze všech lidí ve škole nejobjektivnější co se týkalo Cullenů. Jinak ostatní holky jen vzdychaly jak jsou Jasper, Emmett a Edward nádherní a jak moc je nespravedlivé, že Jaz a Em chodí zrovna se svými nevlastními sestrami. Nad Edwardem se rozplývaly ještě víc, protože nebyl zadaný. Ale taky všechny už dávno zjistily, že u něj nemají šanci. Jediná, která to ještě nevzdala, byla Jessica a z jejích řečí my bylo jasné, že Edwarda by měl v brzké době někdo varovat, že se na něj chystá lov.

Angela mě, ale ujistila že to nebude tak horké, protože takové stavy má Jessica už nejméně 2 roky. Takže mě trochu uklidnila.

No a Alice s Rosalií byly terčem neskutečných pomluv u všech dívek ve škole. Myslím, že kdyby věděl jen polovinu toho co si o nich ostatní holky myslí tak by vraždily. Za celý týden sem od nikoho neslyšela jediné pozitivní na ty dvě. Jen Angela se moc neučastnila jejich pomlouvání, ale taky nikdy neřekla o Al a Rose nic dobrého. Zvláštní je, že ani kluci nad tak nádhernými ženami nevzdychali. Asi prostě mají všichni respekt hlavně z Emmetta.

Chtěla sem jít Carlisleho navštívit, ale moje touha být nenápadná a nevtírat se vyhrála nad zvědavostí. A tak sem radši ten týden využila k brouzdání na internetu a pátrání. No pár teorií bych měla, ale nic moc. Takže co vlastně vím: Děda nezestárnul od té doby co ho znala babička jako mladého muže. Novinka je to o tom slunci, určitě to s tím souvisí. Pak dál zaslechla sem rozhovor Carlisleho s Edwardem o tom, že mě nepřečetl, sice nemám tušení co to znamená, ale předpokládám, že někoho jiného přečíst může, takže taky zvlášťnost. A určitě jejich barva očí, to není normální, aby "nepříbuzní" měli úplně stejnou barvu očí a ještě takovou zvláštní. Jo a taky to že všichni co se mě dotli studí jak ledovec. Potom ještě to že jsou neskutečně bledí, ale to já sem taky a nejsem nenormální. No tak to teda vůbec nevím co jsou zač. Hold mi nezbývá nic jiného než pátrat dál. Hlavně musím být ve střehu aby mi něco neuteklo, já na to jejich tajemství příjdu. Sem přece rozený detektiv. Mám hrozně ráda luštění tajemství.

Bude pátek, poslední den školy a pak bude dlouhý nudný víkend. Celý má propršet. Co budu dělat. Mohla bych vymyslet něco s mamkou. Třeba bychom mohly donést kytky babičce na hřbitov a pak si někde posedět a dát si třeba zmrlinu nebo nějaký dortík.

Navrhla sem to mamce a ona souhlasila.

Takže v sobotu sme jeli na hřbitov. Mamka parkovala a já šla napřed. Přišla sem až na místo posledního odpočinku mé babičky. A tam stál on. Můj děda. Měl v ruce obrovskou kytici žlutých růží. Bože on si pamatuje jaké květiny moje babička milovala. Dojalo mě to, ale ještě víc mě dojala slova, která k mé mrtvé babičce pronášel.

"Moje drahá Anabello, tolik si my celý můj dlouhý život chyběla. Nebylo dne abych na tebe nemyslel. Jak se asi máš, jak vypadáš. Jestli si vdaná, šťastná, spokojená. Občas sem zajel do Phoenixu jen tak se podívat jestli tam jsi. Byla si tam, ale měla si kolem sebe vždycky svou dceru a později i vnučku. Kdybych tak tenkrát věděl, že patří ke mně k mému dřívějšímu životu. Ale jak sem to mohl tušit. A možná je to tak lepší. Nebyli v ohrožení, ale co teď? Kéž bys mi tak mohla poradit. Mám nebo nemám tvé vnučce všechno říct?"

Asi bych tam měla jít a říct, že tu stojím, určitě musím jít dřív než příjde mamka.

"Hm, hm." tak to bychom měli teď by měl vědět, že tu jsem.

"Ahoj Isabello." řekl aniž by se otočil. Jak to mohl vědět? "Dobrý den, Carlisle. Jak se máte? A co dělají ostatní, že nebyli ve škole?" jsem hodně zvědavá, co mi odpoví.

"Ale Isabello, nebuď zvědavá budeš brzy stará." řekne mi má přicházející matka a já se stydím. Nachytala mě. Přitom sem se celý týden o nich ani nezmínila. Schválně, aby to nevypadalo, že mě to až moc zajímá. Ale je zvláštní, že se na ně mamka nezeptala. No co později to z ní vytáhnu, proč jí to nezajímá.

"To nevadí Carlo, moje děti jsou stejně zvědavé." řekl děda a já byla šťastná. Znamená to, že se na mě taky ptali? Tedy na nás, samozřejmě upravím hned své myšlenky.

"Moje žena Esmé mě prosila, abych se u vás zastavil a pozval vás obě dnes na večeři." usmál se na mne a dodal "Esmé a Alice tě hrozně rády uvidí, nevím jak si to dokázala, ale neuvěřitelně si tě oblíbily. A mohu tě ujistit, že to se jen tak někomu nepovede." bylo tak milé to slyšet.

Podívala sem se na mamku a ona na mne. Asi chtěla vědět jestli chci jít tak sem jen kývla hlavou na souhlas. "Tak mi přijedeme." řekla mamka a já na to "ale dě.. tedy Carlisle mi nevíme kde bydlíte" a pak sem viděla ten mamčin pohled, něco mi zatajila.

"Já to vím Issi, byla sem Carlisleho navštívit v týdnu." tak tím my vyrazila dech, proč mi to neřekla? Tak tohle si s ní vyřídím. Sem na ní teď pěkně naštvaná.

"Takže se uvidíme dnes večer, kolem osmé, ano?" zeptal se Carlisle mamky a tvářil se jako, že ho mrzí, že to mamce u mě pěkně zavařil. Bylo totiž na mne znát, že se zlobím.

Otočil se a odcházel. "Mami proč si mi to neřekla?" zeptala sem se rovnou, abychom tu naší polohádku měli za sebou. Mám totiž velkou chuť na zmrzlinový pohár a tak to radši vyřídím hned.

"Promiň miláčku, já sem ti to nechtěla tajit, ale ty si o nich nemluvila tak sem nevěděla jestli tě to vůbec zajímá. Přeci jen nejsou tak úplně rodina, vždyť je vůbec neznáme." mamka vůbec neví co mluví.

"Jak to že nejsou rodina vždyť Carlisle je tvůj t...." bože budu se muset naučit držet jazyk za zuby, už sem to málem dvakrát prozradila. Neměla bych jí to radši říct? "tvůj bratr a můj strejda. Chci je poznat. Třeba budu mít nové přátelé. Alice vypadá jako báječné děvče a Rosalie no ta taky." řekla sem neochotně protože ani ve své mysly sem nechtěla Rosalii urazit, vždyť jí vůbec neznám. Třeba je skvělá a já jí křivdím a je možné, že ve škole jí všichni pomlouvají proto že je tak neskutečně krásná.

"Dobře asi máš pravdu, nechci ti ubírat právo na příbuzné a zároveň nové kamarády." použila slovo kamarády a já pochopila, že myslí i Cullenovic kluky. Okamžitě se mi vybavili Edwardovi oči. Ta jejich zlatohnědá barva. A ten jeho úsměv. Dokázal by i skály lámat. No tak to asi nebude o kamarádství, pomyslela sem si.

Ještě, že jsou adoptovaní protože kdyby byl Edward skutečný bratranec nebo co vlastně, tak to bych mohla jít rovnou do pekla s takovými myšlenkami.

Položily sme květiny na loučku kde byl rozptýlen babiččin popel, zapálily svíčku a vydaly sme se pomalu k autu. Dala sem si obrovský zmrzlinový pohár se šlehačkou, ovocem, posypaný mandlemi a politý čokoládou mňam to je dobrota. Z mamky sem tahala rozumy o tom co všechno jí Carlisle řekl na tom setkání. No moc mi toho neřekla. Ale nevypadlo to, že by mi něco tajila. Spíš jí děda nic neprozradil. Nebo možná prozradil a ona si toho nevšimla. Sakra měla sem tam být s ní, možná bych se něco dozvěděla. Jsem mnohem všímavější než mamka.

Vybrat něco na sebe na tu večeři to byla nejdříve záležitost na pět minut. Ale pak se mi vybavil Edward a najednou to rozhodování nebylo tak lehké. Takže mi to nakonec zabralo celou hodinu. Mamka se přišla dvakrát zeptat jestli se mi náhodou něco nestalo. Asi si myslí, že sem cvok. No normálně když řeknu jdu se obléct tak sem za deset minut hotová a ještě na ní čekám dole v kuchyni nejmíň půl hodiny a teatrálně se u toho dívám na hodinky. Myslím, že dnes si mamka naplánovala jak mi tohle jednou oplatí. No už jí vidím určitě si to příště užije a pěkně si mě vychutná.

Trvalo 20 minut než jsme dojeli ke Cullenům. Mamka mi cestou vyprávěla jak je jejich dům obrovský a nádherný. Říkala, že je celá spodní část sídla prosklená a tak sem trochu byla připravená na to co uvidím, ale stejně sem měla šok. Takovou nádheru sem snad v životě neviděla.

Ještě než sem se stihla rozkoukat přišel nám otevřít dveře anděl. Ano anděl tak přesně vypadal Edward. Byl nádherný. Jeho oči zářili jako dva malé uhlíky. Nespustil ze mne oči a usmíval se. "Dobrý den paní Cullenová," pozdravil mou matku a ta se kolem něj prosmýkla a zmizela v domě. Mě tam nechala napospas těm krásným očím.

"A - Ahoj," no koktat umím pěkně napadlo mě. A taky ten pozdrav nebyl zrovna nejoriginálnější. Usmál se "sem rád že tě zase vidím," řekl.

"No kdyby si nezanedbával pravidelnou školní docházku tak by si mě určitě viděl každý den, víš." Ale, ale to sem se rozmluvila. Sem zvědavá co mi na to odpoví.

"Víš my sme všichni chytli nějaký bacil a Carlisle řekl, že bychom měli zůstat raději doma aby pak neměl v nemocnici půl školy." no to bylo celkem pochopitelné, ale stejně sem mu to nevěřila. Ha však já ho prokouknu, může se vytáčet jak chce.

"Tak co vy dva, už půjdete dovnitř. Edwarde nestůj mezi těma dveřma a vezmi Isabellu do tepla, ať nám venku nezmrzne." to byla Esme nejspíš křičela až z kuchyně protože jí bylo hodně špatně slyšet, ale Edward slyšel dobře, pokynul mi hlavou a uvolnil mi vchod do toho zámku. Prošla sem kolem něj a oklepala se zimou. Určitě to bylo zimou!!!! A vstoupila sem do úplně jiného světa.

shrnutí povídek: (Kik68)

shrnutí povídek: (Terryritter)

1. kapitola (Kik68) 2. kapitola 2/2 (Terryritter)