Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 8.

05.10.2009 (12:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1785×

Všichni upírali své pohledy na usínající děťátko v Celinině náruči. Hrobové ticho narušovaly jediné dva zvuky – šelest větru ve větvích a tlukot toho malinkatého srdíčka. Já jediná se na něj nedívala. Přemýšlela jsem, co dál. Jediné řešení však bylo v mé minulosti. Za mosty, které jsem už spálila.

Laurent stál opět po mém boku, bylo však znát, že dosti neochotně. Nevraživost vůči ostatním z něj sálala a nenechávala nikoho na pochybách, co si o celé situaci myslí.

„Michaele, co kdyby se zjistilo, že to dítě v sobě žádný náš jed nemá a je to tedy obyčejný člověk?“ Pokrčil rameny. „Obávám se, že na to se oni ptát nebudou. Je pro ně zkrátka upířím dítětem a podle toho se k němu zachovají. I k nám.“

„A co kdybychom nebyli sami, ale měli někoho, kdo dokáže, že je člověk?“ Zamračil se. „Co máš v plánu?“ Ještě chvíli jsem si nevědomky kousala spodní ret, jak jsem usilovně přemýšlela. Pak jsem pohlédla na Laurenta, který mou odpověď nejspíš tušil a už předem nesouhlasně kroutil hlavou.

„Bello, tohle ne.“ „Ale ano, Laurente! Mohla by to být záchrana jak pro to miminko, tak pro Celine. Oni je jinak zabijí!“ „Copak se k nim chceš vrátit? Nikdy tě nepřijmou.“ „Ale tady ksakru nejde o mě, ale o ně!“

Ostatní nechápavě sledovali naši poněkud ostrou výměnu názorů. Michael ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. „Bello, co se děje?“ Položila jsem si zezadu hlavu o jeho hruď a zavřela oči.

„Chci zavolat Cullenům. Jejich otec je lékař, zjistí to. Pokud tedy dorazí dřív než Volturi.“ „Podle Gabriela máme dva dny. A Cullenovi… to je tvoje rodina?“ „Mohla být. Ale to je teď jedno. Jsou dobří a pomohou vám. Když už ne kvůli mně, tak kvůli tomu maličkému určitě. Aspoň doufám.“

Laurent si zlostně odfrkl, ale neodporoval mi.. Viděl, že jsem pevně rozhodnutá, protože jsem neviděla žádné jiné řešení. A já věděla, že jsem ho v tu chvíli ztratila. Zklamala jsem ho.

Michael mě obrátil čelem k sobě a pevně mi sevřel ramena. „Co k tomu potřebuješ?“ „Dostat se k telefonu. Co nejrychleji.“

Bez našich her a blbinek jsme se s Michaelem během pár minut dostali do středu lesa. Nevěděla jsem, kam mě vede, ale věřila jsem mu. Bože, tak moc jsem mu věřila… Během dvou hodin jsme se dostali do jakési vesničky obývané především lesními dělníky a jejich rodinami.

Michaela jsem nechala čekat v lese a sama se lidským krokem vydala do vesnice. Lidé si mě zmateně prohlíželi, neznali mě, navíc jsem nebyla oblečená do chladného počasí, které panovalo.

Jediný telefon, jak jsem zjistila od jedné poněkud vyjukané starší dámy, byl na benzínové pumpě. Jak mi ale muž za pultem dosti nevrle sdělil, byl placený. Neměla jsem u sebe ani cent. Sakra!

Obětovala jsem řetízek z bílého zlata, který mi v ještě v City koupil Laurent a vrhla se k telefonu. Číslo jsem znala zpaměti, bylo vypálené v mé mysli rudými číslicemi. Dlouho vyzváněl a já už se bála, že ho nikdo nezvedne, že nejsou doma, že odjeli.

Nakonec však telefon zvedla Esme. Když zaslechla můj hlas, vydechla úlevou a začala mě zaplavovat otázkami, ale já ji přerušila s tím, že na to bude čas později a že nutně, opravdu nutně musím mluvit s Carlislem.

Stručně, přesto však srozumitelně jsem mu vysvětlila, o co jde. Po doznění mého hlasu si ani nedal čas na rozmyšlenou a okamžitě mi oznámil, že vyjíždějí. Udala jsem mu adresu vesnice, kterou jsem si přečetla na dveřích pošty a slíbila mu, že na něj počkám. Pak zavěsil a já zhluboka vydechla.

Přijeli časně zrána druhého dne. Vesnice ještě pospávala a když s postupně světlajícím nebem přijely dva veliké, značně zaneřáděné terénní džípy, nikdo se po nevydlážděných ulicích ještě neprocházel.

Vyrazili jsme s Michaelem z lesa. Přijeli všichni. Úplně všichni. Rychle vystoupili z aut a zůstali na nás zírat. Jediný Carlisle k nám okamžitě zamířil. Když viděl pocity vepsané do našich tváří, beze slov se s námi vydal na cestu ke srubu. Ostatní nás následovali. Nikdo do mě neryl. Nikdo mi nic nevyčítal. Věděli, že situace je vážná a na slova bude čas později.

Po cestě jsem měla čas mu vše vysvětlit dopodrobna. Nesl si s sebou svou lékařskou brašnu, věděl, co od něj potřebuji. Nebylo mi úplně jasné, proč přijeli i ostatní, ale bylo nesmírně uklidňující mít je zase u sebe. Kromě Edwarda, který celou dobu zarytě mlčel a překvapivě běžel jako poslední, se mě pak všichni o překot vyptávali na to, co se se mnou dělo od doby, kdy jsem s Laurentem zmizela z Forks. Neměla jsem jim toho příliš co říct a snažila se vše co nejvíce zkrátit.

Ke srubu jsme dorazili již za plného světla. Slunce nesvítilo, stínily ho světle šedé mraky táhnoucí se od obzoru k obzoru. Jakmile Edward zahlédl Laurenta, s vrčením se k němu vrhl, ale Emmett s Jasperem ho včas zadrželi.

„Všechno si zničil!“ křičel na něj zoufale z úkrytu paží svých bratrů. „Všechno, v co jsem doufal a věřil, si zničil. Zničil si ji, ty parchante!“ Laurent na jeho křik nereagoval, jen se snažil držet se od něj co nejdál. Co nejdál od nás všech. Aspoň ho neprovokoval, povzdechla jsem si s jistou úlevou.

Pak se Edward konečně zpříma podíval na mě. Tolik bolesti v jeho očích… Připomněl mi sebe samu po jeho útěku po mých narozeninách. Jestli se cítil jen z poloviny tak mizerně jako tehdy já, bylo mi to líto. Ale musela jsem to tehdy udělat. S tím už jsem se smířila.

Z dívání se navzájem do očí nás vytrhlo až kňourání probuzeného miminka. Carlisle ho uvolnil ze zavinutí a k hrudi mu právě přikládal stetoskop. Pak ho za našeho hrobového mlčení a upřených pohledů důkladně prohlédl. Nejzoufaleji vypadala Celine, jen jsem netušila, jestli ze strachu o to malé nebo o sebe. Neměla jsem o ní stále ještě úplně to nejlepší mínění.

Znovu ho zahalil do pokrývek a opatrně předal Celine zpátky do čekající náruče. Veškeré vybavení uložil do brašny a pak, s rukama položenýma na klečících nohách, se na nás konečně pousmál

„Sice nemohu udělat krevní testy, ale i přesto se můžu zaručit za to, že je to čistokrevný člověk.“ Napětí na většině tváří povolila, ale já, Michael a Alice jsme byli stále nedůvěřiví. A právem. „To je ale nezastaví, že?“ Má slova prosekla vzduch jako blesk. „Ne,“ špitla Alice.

„Ale my tu zůstaneme,“ řekl pevným hlasem Edward. „Nenecháme vás v tom samotné. Pomůžeme vám.“ Ohlédla jsem se k němu a v jeho andělské, mramorové tváři, kterou jsem i přes všechna svá slova a přesvědčení nepřestala milovat, viděla odhodlání. A strach. Strach o mě.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 8.: