Veronica se vrací zpět za rodiči. Prosím, dejte sem alespoň smajlíka. Ať vím, že to alespoň někdo čte...
02.09.2011 (13:00) • SophieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1450×
Pohled Veronica:
Už to tak bude. Zamilovala jsem se. Celý večer jsme se koukali na hvězdy. Šla jsem spát asi okolo třetí hodiny ranní. Byl se mnou celou noc. Byl to zvláštní pocit, jako když spíte s velkou kostkou ledu. Celou noc mi byla zima, jelikož v Itálii touhle dobou nebylo zrovna teplo. Když jsem se ráno probudila, nebyl tam. Ani se vlastně nedivím, vypadalo by to divně. A navíc ani nechci myslet na to, jak by se tvářila Jane… Myslím si, že je do něj zamilovaná. Jenže teď už má smůlu, protože já ho jen tak k vodě nepustím. Miluju ho!
Když jsem přišla do haly, ve které většinou končí prohlídky, byla zrovna porada. Sedla jsem si na volnou židli a byla jsem seznámená s obsahem. Musím zabít… Musím, protože pro Volturiovi je to naprosto normální. Jenže já neumím zabít. Nemůžu!
Sevřel se mi žaludek. Nechci někoho zabít. Jsem ráda, že můžu žít a totéž platí pro každého z nás. Začala jsem panikařit. Omluvila jsem se a šla jsem k sobě.
Nervózně jsem chodila po pokoji. V hlavě jsem měla pouze slova mrtvoly, vražda a nesmíš! Někdo zaklepal a vytrhl mě z mých myšlenek. Byl to Demetri, a to jsem zrovna potřebovala.
„Poslali tě oni, že jo?“
„Ne. Přišel jsem ti pomoci a taky uklidnit tě.“
„To není nutné. Já jsem v pohodě.“
„To si nemyslím, celá se klepeš. Víš, není to tak hrozné, zabít někoho…“
„Tobě se to řekne. Ty zabíjíš skoro denně.“
„Ale to není pravda. Teď mi křivdíš. Já jsem vlastně asi jediný, tady na tom hradě, kdo zabil jen jednoho upíra…“
„… jo, ale zabíjíš lidi.“
„To možná jo, ale to je kvůli potravě.“
„Musím odjet. Budou Vánoce a musím za rodiči. Už takhle jsem tu déle, než jsem měla být.“
„Ale ty nemůžeš odjet. Miluju tě! Nemůžeš mě tu nechat.“
„Musím! Už to tu nemůžu vydržet. Já prostě nemůžu zabíjet lidi, ani upíry. Já jsem jiná než vy. A stýská se mi. Musím domů.“
„Dobře, když opravdu chceš, tak jeď. Ale slib mi, že za mnou co nejdříve přijedeš.“
„Slibuju. Pojedu hned. Letí mi to za hodinu a půl. Tak brzy ahoj.“
Následoval dlouhý a vášnivý polibek, který nedopatřením viděla Jane. Neumí klepat! Stála tam s otevřenou pusou a vydávala nesmyslné skřeky.
Se všemi jsem se rozloučila. I když Aro se mě snažil zadržet. Ne kvůli mně samotné, ale kvůli mému daru. Samozřejmě mě nepřesvědčil a já jsem za hodinu a půl už seděla v letadle.
Konečně domů.
…O rok dříve ve Forks…
Pohled Bella:
Od doby, co jsem zachránila Edwarda od Volturiových, je to mezi námi jiné. Mám pocit, že už ho nemiluji tolik, jako předtím. Dříve jsem každý večer myslela jen na něj. Ale teď myslím spíše na Jakea. Ne! Takovéhle myšlenky musím rychle vyhnat z hlavy. Edward mě přece miluje a já mu to nemůžu udělat. Po tom, co mě opustil a já si toho tolik vytrpěla. Nemůžu mu udělat to samé! On to myslel dobře, nechtěl mi ublížit. Ale já bych to myslela špatně a myslím na špatnou věc! Já ho musím opustit, miluju Jakea! Víc, než Edwarda. Musím mu to říct už dnes. Co nejdříve.
Pohled Edward:
Chci si Bellu vzít. Vím, že je to narychlo a ještě po tom, co se stalo. Její otec mě nenávidí. Ani se mu nedivím. Alice. Má vidění. Co? Bella. Ale to není možné. To by mi neudělala. To ne…
Pohled Bella:
Sedla jsem si do svého náklaďáčku a vyrazila směr Cullenovi. Měla jsem sevřený žaludek a bylo mi docela špatně. Jedna polovina mě to udělat nechtěla, ale ta druhá po tom přímo toužila. Už to nevrátím, vyjela jsem, a tím jsem to zpečetila. Zaparkovala jsem před jeho domem a rychlým krokem vyrazila kupředu. Otevřela mi Alice. Měla ustaraný a zklamaný výraz. Musela jsem to ignorovat. Ještě, než jsem vešla dovnitř, všimla jsem si, že Cullenovi mají nové sousedy. No sousedy, hodně, hodně daleké sousedy. Nedávala jsem tomu velkou pozornost a šla jsem rovnou za ním. Čekal to. Alice mu to určitě řekla. Nastaly minuty omluv a vysvětlování. Nakonec to přijal, ale bylo na něm vidět, jak ho to ničí. Bylo mi to moc líto, ale lásce neporučíš. Rozloučila jsem se se všemi objetím, s tím, že už je nikdy neuvidím. S pláčem jsem se rozjela a mířila do La Push…
…Současnost…
Pohled Veronica:
Přistála jsem poblíž městečka Forks a přijel si pro mě táta. Jak já jsem byla ráda, když jsem ho viděla. Celou cestu mi vyprávěl o tom, jak se na mě všichni těší. A taky, že se přestěhovali. To místo bylo až za městem. Někde v lese. Byl tam pouze náš dům a dům „nějakých divných lidí“, tak jim říká táta. Byly jsme od nich fakt dost daleko. Ale vzájemně jsme si viděli do oken. To bylo něco pro mou babičku. Byla u okna „nalepená“ od rána do večera. Doma jsem se přivítala s mamkou, se sestrou a s malou sestřičkou. Jo, a taky s babičkou. V naší rodině se to ho moc nezměnilo. Co jsem byla pryč. A to bylo to, co jsem chtěla vidět a slyšet. To, že se tu nic nezměnilo.
Autor: SophieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Dcera - 3. kapitola:
Hezoučký :)
hezkééééééééééééééééééé honem dalsí
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!