Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 9. C'est la Vie!

28.05.2009 (11:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1770×

    9. C'est la Vie.

L'amour. La cuisson. La peine...

Bezcitné to srdce, jenž dovolí bodnout jiné a rozdělit ho v půli. Kdo je tak krutý, že dovolí mučit své milé. Jak láska může připustit ona muka. Proč milujeme, když nám naše láska přináší nezměrná muka...

Milujeme, to je fakt, který nezměníš. Láska je tu. Bez ní je život plochý a nicotný. Bez ní nemá naše existence žádný důvod, ale když láska skončí, moc to bolí. Tak moc, že bychom si srdce raději z hrudi vyrvali, než trpět a cítit neopětovanou lásku. Než vědět, že člověk, pro něhož naše srdce bije, nás odmítá...

Ale co, když nás opustí pro naše dobro? Bolí to méně? Nikoli. Bolí to o to víc, a bolí to i jeho. Ničí. Spaluje. Jen ten kdo ona muka prožil, je pochopí. V jistém smyslu je to horší nežli očistec, ale co bychom neudělali pro lásku. Pro záchranu života našich blízkých. I když nás to bolí. Sžírá. Ubíjí. Víme, že budou žít. Naši milovaní. To je to nejdůležitější.

Sebezapření je hrozná věc. Odpíráním se mučíme, ale ještě horší je, když tím mučíme ty, jenž bezmezně milujeme. Navíc, víme-li, že nám nikdy nemusí odpustit. Co, když už jim nikdy nestačíme říct, jak moc nám na nich záleží? Co, když zemřou s vědomím, že nám na nich nezáleží? Co, když zemřou a my tomu nedokážeme zabránit...

(Edward)

Po tváři jí tekli slzy. Věděl jsem, jak moc trpí. Já to zažil a vím, že to, co opravdu bolí je bolest milované osoby. Bolest, kterou jí působíme, abychom ji ochránili, abychom ochránili svou rodinu...

Musí to tak být, připomínal jsem si stále. I přes to mi její myšlenky rvali srdce. Jasper nevydržel tak silné emoce a raději se s Alice vydal na lov. Jestliže jsou její emoce tak silné, že ani Jasper s nimi nic nezmůže, jak jí mohu pomoci já? Mám jí lhát a říct jí, že všechno dobře dopadne? Že každý příběh dojde šťastného konce? Věřila by vůbec takové lži? Ne, jistě že ne, na to je moc inteligentní...

Jak pomoci, když to jediné, co můžete říct je lež. Co říct, aby se dýka do jejího srdce vražená nedostala ještě hloubš? Odpovědí je soucitné mlčení, neboť jen ten, kdo zažil ví, že méně je někdy více. Právě pro takové situace platí heslo: „Prosím, nepomáhat. Vše je už tak dostatečně těžké...". Nevím, zdali mám či nemám pomoci. Když jsem já opustil Bellu, svého anděla, ani pomoc mé rodiny nepomáhala. Naopak, musel jsem pryč, neboť mi jejich soustavná lítost působila ještě větší muka.

Nedokážu to. Musím...

Ťukám na dveře. Nic, žádné pozvání dál, ale ani žádný vzdor. Vejdu. Sedí na v koutě své místnosti. Neuvěřitelně skleslá, krčí se a rukama si zakrývá tvář bezpochyby plnou smutku, vinny a slz. Její myšlenky jsou ... černé. Myslí pouze na to, že všechno končí, že už nikdy to nebude jako dřív. Má pravdu, i kdyby se nakonec shledali (jakože nesejdou-dle Aliciina vidění) nikdy by na to ani jeden z nich nezapomněl. On by jí dokázal odpustit, ale ona sobě nikdy. Tenhle pocit taky znám, důvěrně. Ještě dnes mě při té vzpomínce bolí mé mrtvé netlučící srdce.

(Nessie?)

Zármutek, to je to oč tu běží. Každý jsme tak trochu sobec, ale každý to dáváme najevo jinak. Láska, to vlastně taky projev sobectví. Toužíme po někom a tak si ho vezmem, bez ohledu na to, co se může stát. Málokdo dokáže odolat své vlastní vůli.

Láska, to je vlastně takový bič, kterým mučíme své tělo. Láska dokáže být něžná a laskavá, dokáže nám rozšířit obzory a otevřít oči, ale někdy je tak silná, že když si sundáme její brýle, vidíme svět tak reálně, až to bolí. Pláčeme, protože jsme zapomněli, jaké to je být bez ní a křičíme, protože jí chceme zpátky. Někdy ale nelze vygumovat již nakreslený obraz, můžeme se ho však pokusit projasnit. Dát mu nové barvy.

Tak jako nás čas připravuje o život, jenž nám zbývá, pomáhá nám také zapomenout. Ale chceme to vůbec? I když není možné být s tím, koho milujeme, nechceme zapomenout. Stále doufáme a to je to nejlepší na životě, na lidech - naděje. Naše síla a naše prokletí.

Ale já nejsem člověk. Ne zcela. Třeba někdo jako já, někdo nesmrtelný, platí času daň. Nikdy nezapomínáme, nikdy nás smutek nepřebolí. Nikdy nezemřeme a nikdy nebude konec trápení. Život je krutý, tak si říkám, proč by měla být „existence" jiná. Když máme výhody, musí tu být i zápory. Pro každého jiný. A každý občas trpí.

„Tvé myšlenky mě bolí.", řekl tiše. Už pár hodin tu stojí a pozoruje mě, jak se choulím v koutě na znamení protestu. Protestuji sama proti sobě. Proti lásce, proti světu, proti všemu...

„Někteří lidé vstoupivši do našeho života nás změní natolik, že jejich ztráta je mučivá. Bolest palčivá a myšlenky chmurné. Vím a vím, že je to cliché, ale prosím, snaž se zapomenout. Mysli na to, že život jde dál a ty máš před sebou celou věčnost..."

„Nikdo už nebude jako on a on mi nikdy neodpustí. Ani kdybychom vyhráli, už se s ním nikdy neuvidím. Je to příliš sobecké. Ohrožuji tím sebe, jeho i vás. Všechny na kom mi záleží. Takhle to bude lepší."

„Mě přesvědčovat nemusíš, já vím, že odhodlání a pevnou vůli si zdědila po matce. Já byl v tomhle ohledu vždycky slaboch.", pronesl zasmušile a já opravdu doufala, že mám vůli po ní, neboť jsem byla pevně rozhodnuta přemalovat celý obraz, dát mu novou šanci a skrýt pod ní, co bylo a co bolí.

Bolest, klíč k odpuštění. První krok, říkává se. Když něco špatného provedete, je prvním znamením šance na nápravu lítost a stud. Stejně tak lituji i já. Ne, já nelituji, ale trpím. Trpím, protože tím, co je správné trpíme oba. To je můj trest za lásku. Tak to má být...

Předchozí díly:

1.       Návrat ztraceného syna.

2.       Sex, vzpomínky a dobrá nálada.

3.       Nejistá budoucnost.

4.       Něco zlého přichází.

5.       Závan minulosti.

6.       Oslava

7.       Ten problém je volba

8.       Sbohem.

další:

10.       Odloučení.