Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 7. Ten problém je volba.

25.05.2009 (08:10) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1897×

     7. Ten problém je volba.

Když zůstane s ním... všichni zemřou, ale když se ho vzdá... budou žít!

(Alice)

Les. Tma. Bolest. Strach...

Stojíme mezi stromy, které důvěrně znám. Jsou to ty, co stojí v okolí našeho domu. Jsme v obvyklé bojové formaci. Střela. V čele stojí Carlisle, po jeho levém boku Esme a napravo Edward, kterého za ruku drží Bella šeptajíc: „Navždy spolu". Jemně se mu podívá do očí, vyzařuje z nich láska, touha, strach i bolest. Nebezpečí se blíží. Bella odtrhne pohled od Edwarda, i když jí to působí značné obtíže. Vidí je přicházet, cítí je, jako ostatní. Emmet stojící věrně po boku Rose sebou ošije. Je nedočkavý, miluje vzrušení, ale přesto se i v jeho očích zrcadlí nádech strachu. Bojí se o Rose. Podívají se na sebe a Rosalie se na něj usměje tak, že všechny chmury z jeho tváře okamžitě mizí. Jak on jí miluje...

Stojím vedle své lásky, na druhé straně mám vedle Esme. Rozhlížím se. Jsem nervózní. Je zřejmé proč, na palouk právě přichází vlkodlaci. Na zádech jednoho z nich sedí Ness. Tlupa divokých se blíží a já nic nevidím...

Najednou temno, nic. Je to tím že se k nám připojí. Oni se vždy řídí heslem Jeden za všechny, všichni za jednoho. Je jasné, co se musí stát, abych prozřela...

„Alice, zlato, co jsi viděla?", táže se mě má láska a já nevím, co říci. Podívám se na Edwarda. Z jeho pohledu je mi ihned jasné, že viděl totéž co já, že došel k témuž závěru. Něco přichází a já jsem ochuzená o svůj dar. Ani přesně nevím, co se stane, ale je mi jasné, že Ness se musí brzy rozhodnout. Čas se krátí a mé vize jsou nyní životně důležité. Co je to za hrozbu, která se o nás nyní pokouší?

Jsem rozpolcená, neboť je nad slunce jasné, že pro to, abychom přežili, je nutné vědět, co se k nám blíží. Je nezbytné odstranit vlky z budoucnosti. Přes Ness vidím, i když mizerně, ale oni jsou jako růže divoce obrůstající můj horizont. Výhled neexistuje.

Podívám se na Edwarda. V jeho očích utrpení. Ví, co se musí stát a také ví, co může následovat. Tok mých myšlenek přeruší další vize...

Hádka. Edward a Ness v popředí. Mluví o budoucnosti. Edward jí vykládá karty na stůl. Ona ho chápe, ale její pouto k Jacobovi je silné. Rozhodne se odejít s ním, s tím ale její otec nesouhlasí. Snaží se jí zastavit, ale je pozdě. Vyběhla z domu a nasedá do auta. Za volantem sedí Jacob a tváří se rozpačitě. Není to poprvé, co nám jí bere...

Vize o boji se také změnila, ale nejsem si jista, zad-li jsem takový výsledek chtěla vůbec vidět...

Je to špatné, jsou ve velké početní přesile. Jsou mladí, zuřivý a bez zábran. Nemáme šanci. Poslední láskyplné rozlučné pohledy ke svým polovičkám a vrháme se do předem prohrané bitvy. Carlisle se nejprve pokoušel vyjednávat, ale brzy viděl, že je to zbytečné a tak se strhla mela. Spíš jatka. Jediný, kdo má teoreticky šanci je Emmet a Jasper, ale díky jejich láskám jsou příliš zranitelní.

Několik se jich vrhá na každého a to na jednou. Za každého zlikvidovaného pak přichází dva jako náhrada. Musí jich být přes padesát, přes šedesát. Strašné...

Rose se podařilo jich pár rozcupovat, pak se jich na ní ale vrhlo deset najednou a... a když se rozešli, žádná Rose už nebyla. O její existenci vypovídali pouze plavé pramínky vlasů mizící v plamenech ohně. Emmet strnul, obří silou zlikvidoval zbylé protivníky a než se na něj vrhli další, už běžel vstříc plamenům. Kdyby byl mohl brečet, rozvzlykal by se na celé kolo. Místo toho se zhroutil před ohněm, kde dohořívali zbytky z jeho někdejší družky, a zíral do prázdna ve strnulém postoji. Netrvalo dlouho a bojištěm se roznesl úpěnlivý křik: „Neee ...", zvolal kdosi a nebyl to Emmet. Ten už volat nemohl...

Otřásla jsem se. Znovu jsem sedila na gauči u nás v hale. Jasper na mě vystrašeně hleděl a Edward sebou škubl, musel procházet vizí spolu se mnou.

„Alice, Alice", zatřepal se mnou Jasper s tím nejvystrašenějším pohledem, jakého byl schopen.

„Já, už je mi dobře.", zašeptala jsem v odpověď. Musela jsem vypadat hrozně, není divu...

(Jasper)

„Alice, zlato, si viděla?", zeptal jsem se své milované, jakmile se vrátila „zpět". Měla vidění. Muselo být ošklivé, neboť byla pobledlejší než obvykle. Neopověděla, jen si vystrašené vyměnila pohled s Edwardem. Tohle nesnáším, zase ví víc než já.

Opět nepřítomný výraz, další vize...

Už se to nedá vydržet: „Alice, Alice", zacloumal jsem s ní a ona se konečně probrala.

„Já, už je mi dobře.", snažila se mě uchlácholit. Tss, Jako bych byl slepý. Celá se třese a je výrazně pobledlá. Takhle bílou jsem jí už dlouho neviděl.

„Co se kruci děje!", zakřičím a to i v myšlenkách. Edward sebou trhl a do pokoje se najednou přihnali i ostatní. Také byli zvědaví, co nového. Doufali, stejně jako já, že nic špatného...

Alice, za pomoci Edwarda vypověděla všem svou vizi. Byli tu všichni i Nahuel, Tanya a Nessie, jen Jacob ne. V pokoji zavládla velice špatná atmosféra. Ani mé schopnosti jí nedokázali významně ovlivnit, možná proto, že ani já na tom nebyl nejlépe. Měl jsem plnou hlavu našeho nového nepřítele. Boje, který nás za krátko čeká. Možná bude poslední - určitě bude, pokud něco nevymyslíme.

Zraky všech se upřeli na Nessie. Naše naděje...

„Stále nevíme, co jsou zač, kde se tu vzali v takovém počtu a vlastně nevíme ani, proč na nás zautočí...", řekla nakonec Ness. Bylo to spíš suché konstatování toho, co jsme všichni tušili. Z jejího hlasu bylo patrné, že nad svým rozhodnutím přemýšlí. Pak posmutněle dodala: „I kdybych chtěla, on mě neopustí.", řekla a bylo jasné, že ani ona jeho opustit nechce.

„Pro záchranu svých blízkých jsme mnohdy schopni udělat více, než by se zdálo možné. Někdy jim musíme dokonce ublížit, ale je to pro jejich dobro...", ozvala se nakonec Bella tichým hláskem, jakoby chtěla to neříct. Jakoby litovala, že promluvila. Jakmile to dořekla, Alice s Edwardem se na sebe podívali se zármutkem a proviněním v očích. Nikdo jiný si toho nevšiml, ale já se na ně nevěřícně podíval, abych jim dal najevo, že v mých očích plápolají otazníky nepochopení. Co oni věděli a my ne? Vždy mi připadá, že tihle dva nám říkají jen část toho, co vidí, co si myslí...

Možná je to tak lepší...

(Nessie)

Takže si to shrňme... Když tu Jacob zůstane, budoucnost bude v mlze. Nejistá jako poryv větru. Nic nebude jisté a vše může být ztraceno. Když by měl odejít, budu mu muset říct, co se děje a on mě tu jen tak nenechá... vzal by mě s sebou. Jediný zaručený způsob je... odmítnout ho.

Bolest, strašlivá bolest se mnou zmítá... to já nedokážu, ale musím. Musím, pro svou rodinu. Dlužím jim to. Ale, na co mě tu vlastně potřebují... Jak jim mohu pomoci? Jedno je jisté, dosavadní rozhodnutí nestačí. Potřebují mě tu, ale já zatím nevím proč... snad to Alice brzy zjistí...

(Alice)

Rozhodla se...

Opět ona mýtina. Stojíme ve formaci a čekáme. Už přichází. Je jich hodně, pořád, ale teď už je vidím. Jsou trochu jiní. „Bože, vždyť to nejsou ani upíři. Ne, to není - poloupíři? Armáda poloupírů? Nemožné. A přece...

Je jich moc, ale pomoc se blíží. Za jejich zády neslyšně dobíhají naší „spřízněnci". Jsou obklíčeni, ale stále je to nerovný boj. Náhle se obraz vytrácí, na scénu vbíhají vlci...

„Nevím, co si plánovala mu říct, ale musíš to upravit... pořád tam je.", oznámila jsem Ness a pak jsem jim sdělila onu novinku. Poloupíři. Z vyprávění mě ale vzápětí vytrhlo jiné vidění.

Heidi, ona upírka z Voltery. Běží k domu. Konečně se sem odváží, ale vlkodlačí pach jí stále svědí v nose...

„Budeme mít návštěvu. Je to Heidi, jedna z těch voltairských upírek. Asi za týden, tou dobou už tu ale Jacob být nesmí, jinak nepřijde a já tuším, že nám má co říct...

Předchozí díly:

1.       Návrat ztraceného syna.

2.       Sex, vzpomínky a dobrá nálada.

3.       Nejistá budoucnost.

4.       Něco zlého přichází.

5.       Závan minulosti.

6.       Oslava