Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 5. Závan minulosti.

14.05.2009 (14:43) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3361×

5.     Závan minulosti.

(Jacob)

Už se ani nepamatuji, jak dlouho trvalo, než jsem usnul, ale zato vím, že ráno mě zbudili něžné polibky...

„Ahoj.", řekl jsem, když se ode mne konečně odtrhla. Avšak bylo to příjemné.

„Vítej.", pronesla rozněžněle. „Kdy jsi dorazil? Jak to, že jsi tu vlastně tak brzy?"

Náhle jsem chtěl znovu spát, jen abych nemusel nic vysvětlovat. „Stýskalo se mi.", řekl jsem pouze a vlastně to ani nebyla lež. Na úplnou pravdu je času dost. Doufejme...

(Logan)

„Už to nemůžu snést", postěžoval jsem si sám sobě. Je to k breku. Miluju ji, ale vím, že ona miluje jeho, proto chci, aby byla s ním. Ale ubíjí mě to. Jak z tohohle pryč...

„Neboj, to bude dobrý.", řekla Alice. Nechápal jsem. Že by snad věděla, na co myslím?

„Vážně.", ujistila mě, „Určitě se jim to bude líbit.", dodala ještě a mně se ulevilo. Měla na mysli výzdobu. Výzdobu na večírek, na který sem jen tak mimochodem vůbec neměl náladu. Přesto jsem se na ni vesele usmál, jakože jsem potěšen její pochvalou a doufal jsem, že si nikdo nevšimne mé pochmurné nálady.

Je zvláštní, že zrovna já jsem byl odjakživa nositelem dobré nálady a bavičem společnosti. Zrovna já - proč? Nikdy dřív mi to nevadilo. Ale teď, když jsem se znovu vrátil a uviděl její štěstí. Náhle, jakoby se mi chtělo zvracet. „Snad se to časem zlepší.", pomyslel jsem si ve vzpomínce na její odměřené chování vůči mně.

(Alice)

„Pěkná výzdoba.", měla bych mu jí pochválit.

Zvláštní, jindy je tak potěšený, když ho chválím. Možná se ale něco změnilo. Že by ta Anglie? Nebo Nessie? Chudák. Chudáci, oba dva. Zbytečně se trápí a já jim to ani nemůžu říct. Edík se holt rozhodl, že „varovat" jí stačí. Asi mu fakt nedochází, že tady už žádný varování nepomůže. A to jsem se mu to snažila vysvětlit. Normálně, když řeknu: „Neví, že se rozhodla.", tak to prostě znamená, že to fakt neví. „Jenže to bych to nesměla říct jemu.", povzdechla jsem si.

Ale co, večírek se blíží! To bude, musí to být, naprosto dokonalé, úchvatné, nezapomenutelné, jedinečné, ohromující... prostě nejlepší.

(Bella)

„Díky Jaspere.", poděkovala jsem mu, když mi otevřel dveře od auta. „Nechápu, proč musíme jít na nákup zrovna dnes.", postěžovala jsem si Edwardovi ve svých myšlenkách.

„Pořád ti to nedochází.", pošeptal mi tiše do ucha, avšak v jeho hlase jsem slyšela náznak zklamání či pochyb. Skutečně jsem to nechápala.

„Ne, nechápu.", připustila jsem.

„Ty se asi vůbec nedíváš do kalendáře, že Bells?", zeptal se mě a na tváři se mu objevil úšklebek. V tu chvíli mi to došlo. Muselo jít o nějaké výročí, ale jaké? Jak já tohle nesnáším...

„Před sedmi lety jsem tě poprvé spatřil.", oznámil mi a dodal: „Kdybych tě pořádně neznal, asi bych se urazil, že si to nepamatuješ. Jenže já vím, že tahle výročí jsou pro tebe v zásadě nepodstatná a odpouštím ti, protože vím, jak moc mě miluješ."

„Díky.", na víc jsem se nezmohla a jemu to zjevně přišlo vtipné, neboť se rozesmál svým krásným sametovým hlasem. Pak mě políbil a řekl: „Před sedmi lety jsem se znovu narodil."

Tím mě odrovnal. Byla jsem jako v pasti. Chtěla jsem něco říct, něco čím bych mu dokázala, že i pro mě tehdy skutečně začal život. Problém je ten, že já to tak vlastně necítím. Vždycky za svůj upíří život jsem jako první „skutečný" den svého života považovala naší první noc, jako manželů upírů. Mé myšlenky ho nepřekvapily. Zdál se potěšený, možná to ale bylo tím, že, stejně jako já, si právě „přehrával" ony chvíle v hlavě.

„Takže Jasper obstarává zábavu, dokud Alice nepřipraví oslavu, že?", došlo mi.

„Jako vždycky.", řekl mdle. „Avšak musím uznat, že kdybych se výjimečně nesnažil je prokouknout, asi bych nepostřehl, co chystají. Letos je Alice připravila vážně skvěle."

„Tak si na to divadélko zahrajeme.", pomyslela jsem si. Edward se usmál a přikývl na znamení souhlasu.

(Rosalie)

„Zajímalo by mě, jestli mám s Emmetem taky letos uspořádají oslavu.", přemítala jsem, když vrazil do pokoje Carlisle.

„Co se děje?", zeptala jsem se podrážděně. Lekla jsem se totiž, jak sem tak vlít a rozlila jsem lak na nehty. „Chjo", povzdechla jsem si naštvaně, „tohle byla poslední lahvička mého oblíbeného fialkového laku."

„Rose, mohla bys mi prosím vysvětlit, co jsi provedla s mými formuláři?", zeptal se a tvářil se velice neklidně.

„Coby, potřebovala jsem něco pod nářadí. Esme by nadávala, kdybych něco zašpinila", hájila jsem se, „a doma nic jiného nebylo."

„Ach, Rosalie.", povzdechl si, „Na mou duši, jednou tě asi zaškrtím. To byli formuláře do nemocnice a byli vyplněné. Byli to části karet mých pacientů!", ta poslední slova málem zařval.

„Promiň.", omluvila jsem se, i když jsem nechápala, proč ho to tak vytáčí. Všechno, co na těch kartách stálo, si stejně pamatuje. Zjevně si všiml mojí lhostejnosti a tak jen mávl rukou, otočil se a vyšel z místnosti. „Sakra.", zanadávala jsem, protože můj jindy bezchybný lak vypadal najednou příšerně...

Sešla jsem dolů ze schodů. Vypadalo to tam úžasně. Alice se tentokrát opravdu překonala.

„Pěkné.", pochválila jsem jí.

„Jenom pěkné? Ale no tak, vím, že i tobě se to určitě musí líbit víc, než jen na „pěkné".", poznamenala. Trochu mě podcenila. Výzdoba se mi líbila opravdu moc, ale přiznat to. Rozhodně ne.

Od dob, kdy jsem se starala o malou Nessie, mě ostatní začali považovat víc , než zamrchu, za někoho, kdo byl celý čas pouze nešťastný a své pocity skrýval pod drsnými slovy. „Vlastně mají tak trochu pravdu", uvědomila jsem si. Mateřství jsem Belle totiž opravdu záviděla.

„Kde je Renesmee?", zeptala jsem se namísto odpovědi.

„Myslím, že se šla projít s Jacobem. Ale za chvíli tu budou. Půl hodiny dopředu mám okno.", oznámila mi. „Skvělé, zase je s ním." Samozdřejmě jí přeji lásku, avšak Jacob mi trochu leze na nervy. Pořád jsem si na něj nezvykla.

„No nic, alespoň se ještě stihnu upravit. Jaké šaty si dneska mám vzít? Ty rudé, sametové nebo ty černé, kašmírové?

Podívala jsem se na hodiny. „Bože, mám už jen tři hodiny, než se přijede Kate, Carmen, Tanya, Nahuel, Zafira a ostatní.", zhrozila jsem se a sprintovala do koupelny.

(Nessie)

Hlavou mi vířily myšlenky a čeřili tak krásu okamžiku. Ležela jsem ve své posteli opřená o obnaženou hruď svého přítele. I přes jeho přítomnost jsem se nedokázala odprostit od plíživých úvah a otázek. Jako vycházející slunce se ke mně každý den vraceli už pár dní. Stále ty samé otázky a stále bez odpovědi.

„Kontroluj obsah svého mozku a nedělej neuvážená rozhodnutí.", řekl mi jen. Bylo to již „dlouho", ale já pořád nechápu, co ta slova znamenají. Nemám k nim žádný vztah. Možná to je tím, že jsou jako z jiného světa. „Aby taky ne.", pomyslela jsem si, „Vždyť on je z jiného světa. Ze světa sto let vzdáleného od mé přítomnosti."

Nevím, co mě děsí víc. Je to fakt, že mě Alice „viděla", nebo skutečnost, jak to dopadlo naposledy? Vzpomínky zasuté hluboko v mé mysli se vynořili na povrch a zaplnili mé vědomí.

Byla to krásná noc. Ta nejkrásnější v mém životě. Doposud. Ležela jsem v Jacobově objetí a cítila se naprosto bezpečná. Byla jsem daleko od všech mých starostí a byla jsem taky „nedosažitelná".

 „Teď už mi bránit nemůžou.", pomyslela jsem si a opět pocítila svobodu. Uvědomila jsem si totiž, že mě nemůže slyšet...

(před časem)

V posledních dnech se ovzduší v domě stále více a více zhoršovalo. Můj otec byl naštvaný, má matka zuřila a několikrát se pokusila Jacoba zabít, nebo přinejmenším vážně zranit. To od ní bylo velice hloupé, neboť ve snaze si mě udržet se ode mne vzdalovala mílovými kroky. Dokonce i Rosalie byla na jejich straně. A nejen ona. Všichni až na Alice, která se rozhodla „být Švýcarskem", mi dávali najevo svůj nesouhlas. Dosáhli tím však jediného, má touha rostla nezadržitelně s jejich snahou to zvrátit. A o čem byl náš spor? Měl jediné téma a jediný důvod. Jen jedno slovo stačí a pochopíte - Jacob. Můj odvěký společník, přítel i nejlepší kamarád. Má láska.

Od doby, co jsem o něm takhle začala smýšlet, se jeho postavení v mé rodině výrazně zhoršilo. Všichni na něj koukali skrz prsty a o vstřícnosti nemluvě. Ta byla tatam. Stejně tak byla zapomenuta i ohleduplnost a „soukromý". Byla jsem jako ve zlaté kleci. Při každé návštěvě nás „pozorovali" na každém kroku. Edward v myšlenkách a Jasper pocity, také jejich uši byly neustále nastavené na můj pokoj. Kromě toho se zapojila i Alice, avšak ona byla tím posledním členem rodiny, jehož talent mě mohl znepokojovat. Největší hrůzu jsem měla ze svého otce. A také z Emmeta, který mu nedávno daroval vzduchovku. Zprvu to vypadalo jako nevinný žert, ale dnes...

Měla jsem toho dost. Už mě unavovalo to neustálé podezírání, zákazy, příkazy, rady, ponaučení a tak vůbec. Měla jsem své rodiny až po krk, ba až nad hlavu. A taky jsem se tím nějak netajila.

„Slídilové.", postěžovala jsem si Jacobovi jako už po tolikáté předtím.

„Vlastně je tak trochu chápu.", oznámil mi Jacob sklesle, také už asi po sté. „Zvláště Edwarda, protože nevím jak tvoje, ale moje myšlenky začínají občas zavánět hříchem."

Chápala jsem, co tím myslí a nevadilo mi to. Bylo mi to dokonce příjemné. Moc pěkně to hřálo u srdce. Byla jsem neskutečně ráda, že to pojmenoval. To, co mě už nějaký čas sužuje. Problém byl ten, že ani moji rodiče, ani nikdo jiný to nedokázal pochopit. To pro mě ale taková novinka nebyla. Vždy byli velice „konzervativní" pokud šlo o tyhle věci. Stačí se podívat na mé rodiče, jsou doslova ztělesněním hesla: „Žádný předmanželský sex". Ale po svatbě... měli by se taky stydět! A mě budou kázat, to tedy ne.

Pár dní poté se situace vyhrotila. Zavedli nové pravidlo, zákaz schůzek s Jacobem. To bylo příliš. Nevím jak je to možné, ale bylo to pro mě tak hrozné, že jsem se namísto odporu sesypala. Stala se ze mě chodící mrtvola. Dokonalý případ oddělení těla od duše. Nezdálo se však, že by to umenšilo jejich odhodlání mě oddělit od mého Jacoba.

Uběhlo několik dnů, pak jsem se probrala. Najednou jsem viděla jinýma očima. Tohle už nebyla moje rodina. Byli to nějací mimozemšťani, kteří se rozhodli mi zničit život a zahubit mě pomalou smrtí steskem po milované osobě. Nedokázali mě však zastavit v touze po něm a ta touha rostla každým dnem, až byla natolik silná, že mi dovolila jim, jak se tak říká, „pláchnout". Dodnes nevím, jak se mi to vlastně povedlo. Hlavní je, že se mi to vůbec povedlo.

Jakmile jsem se dostala za hranice, opět jsem byla sama sebou. Tady na mě nemohli a zároveň tu byl on. Byla jsem si jistá, že mě u sebe nedá. Vždy totiž udělal právě to, co jsem si přála nejvíce. Byl to dokonalý soulad našich myslí.

 A tak jsem se usadila v La Plush. Mém novém domově. Mohl by jím být ještě dnes nebýt oné osudové noci.

Byl teplý letní večer. Soumrak. Ale přesto bylo nádherně. K dokonalosti chybělo jediné. Jacob. Byl na hlídce, plnil tak svou „vlčí" povinnost, jak říkával. Seděla jsem na pláži a pozorovala, jak slunce mizí za horizontem. Dostala jsem hlad, resp. žízeň, ale dnešek nebyl nejvhodnějším dnem pro lov. Ne, když se v lese pohybuje Jake. Vstala jsem a šla zpátky do domu. Bill nebyl doma, asi šel navštívit paní Cleawaterovou. No, co.

Lednice byla prázdná a špajz na tom byl podobně. „Sakra.", pomyslela jsem si, „Budu muset na nákup do města." I přesto, že šance byla vskutku mizivá, měla jsem z té představy naježené všechny chlupy na těle. „Co, když hlídají?"

Nehlídali, alespoň jsem je nikde nepotkala. V klidu jsem dojela až na parkoviště u nákupního centra. Všude byl klid, až nepřirozený. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že obchody zavírají v deset. „Je jedenáct. Holka, deš pozdě.", došlo mi. Co naplat, otočila jsem auto a vydala se zpátky. Po chvíli jsem si všimla blikající cedule „Non-stop" a spěšně zabrzdila, abych prozkoumala onen lokál. Byl to absolutní pajzl, jak nasvědčovaly už špinavé okenní tabule a oprýskaný lak na dveřích. Hlad byl ale větší. Vešla jsem dovnitř a málem jsem se ihned na místě otočila, abych byla co nejdříve pryč.

„Kam ten spěch, pusinko.", zavolal zjevně opilý plesnivý štamgast od barového pultu.

„Domů, je pozdě.", odvětila jsem a už, už se chystala odejít, když opilec seskočil z barové stoličky a vrávoravým krokem vyrazil směrem ke mně.

„To si snad dělá srandu.", proběhlo mi hlavou, „Asi neví, s kým má tu čest."

Ještě, než jsem stačila zareagovat, se ozval křik: „Drž od ní ruce dál!", zařval neznámý. Byl to pohledný mladík s kouzelným pohledem. Na okamžik se na mě povzbudivě podíval, pak se jeho pohled znovu upřel na toho muže od baru. V jeho očích jakoby v tu chvíli vzplanuli ohnivé plamínky hněvu. „Můj zachránce.", pomyslela jsem si, ale bylo to spíš ironické, protože někdo jako já zachránit opravdu nepotřeboval. Kdyby byl býval věděl, s kým má tu čest, možná by raději utekl, než aby mě ochraňoval před neznámým pobudou.

 „Co naplat, budu tedy předstírat křehkou dívku, jakou mě viděl.", řekla jsem si.

Poté, co zahnal muže, se ke mně obrátil  laskavým pohledem, nechápala jsem, co někdo jako on dělá v takovém lokále, jako byl tento. Můj výraz ve tváři zrcadlící mé rozpolcené pocity si vyložil jako šok z onoho opilce. Zjevně se rozhodl mě doprovodit na čerstvý vzduch, neboť za okamžik mě již držel za pas a vedl ve z té nejohavnější hospody, jakou jsem kdy viděla.

Ten mladík se mně vedl k mému autu. Nejdříve mě to překvapilo, vzápětí mi došlo, že žádné jiné auto v okruhu půl kilometru nestojí. Divné, už to mě mělo přesvědčit, abych sem nelezla. Opřela jsem se o auto a zírala na mého „zachránce". Byl velice pohledný a velice příjemný. Musel to být dobrý člověk. To mi však nezabránilo, ani mému svědomí, abych se k němu nepřiblížila. Nejprve jsem ho políbila. Pak znovu a ještě jednou, jenže vzápětí se to zvrtlo. Stalo se několik „osudových" věcí v jedné chvíli. Zaprvé, zvedl se vítr a já ucítila jeho vůni. Voněl nádherně. Byl přímo k sežrání, a to doslova. Zadruhé, měla jsem hlad, hrozný hlad a ke kručení v břiše se přidali i křeče. Zatřetí, pohladil mě po krku a to mě vzrušilo. Za to jsem ho nenáviděla. Nevím jak, ale způsobil, že jsem to něm toužila. Nevím, zdali to bylo tím, jak nedosažitelný byl, anebo tím, že hlad a chtíč se pro mě stali jedním. Důležité bylo, že jsem se neovládla. Už jsem se nekontrolovala. Pozdě jsem si vzpomněla, jak mě Jasper kdysi varoval: „Nikdy nedovol, aby ti hlad zatemnil mozek. Staneš se monstrem!" Jediné, co jsem nyní cítila, byla blízkost jeho hrdla a můj svírající se žaludek...

Někdo mě držel, poutal, mučil, ale byla to příjemná muka. Ta rozkoš za to stála. Krev byla jako droga, stále jsem jí neměla dost. Avšak, se sytícím se hladem rostla síla mého svědomý. Tohle nebylo správné a já to věděla, jenže přestat jsem nedokázala. Už to nešlo, byl moc pozdě.

Čísi chladné ocelové ruce mě odtrhávali od mé kořisti, od zdroje toho opojného moku. Chtěla jsem víc, potřebovala jsem víc. Neubránila jsem se a víc jsem nedostala. Začala jsem se prát s nepřítelem o „svůj" úlovek. Se zděšením jsem však shledala, že oním sokem nebyl nikdo jiný, než můj otec. Veškerá žíznivost byla nyní tatam. S pohledem do jeho očí vše zbledlo. Zrcadlilo se v nich zhnusení, opovržení a  odtažitost. Už více jsem nebyla jeho dcerou, to mi alespoň sděloval jeho výraz. Výraz, na který nikdy nezapomenu. Tahle vzpomínka mě bude mučit donekonečna. Neučinil nic, aby mě uchlácholil. Aby mi dal najevo cokoli jiného. Buď věděl, že je třeba cítit, co cítím, nebo mu ze mě bylo opravdu na zvracení. Za okamžik dorazili i ostatní. Se zájmem sledovali výjev před sebou, jakoby se jednalo o nějaký obzvlášť povedený, ale zvrácený obraz. Bylo mi do breku, pak jsem se vzpamatovala. Vzpomněla jsem si totiž na onoho příjemného mladíka.

„Neeeee...", zakřičela jsem a sesypala se na studenou vlhkou asfaltku. Byla jsem ze sebe znechucená. Bylo mi hrozně špatně. Bylo mi špatně ze sebe, z toho co jsem udělala a taky z toho pocitu, který nyní naplňoval každou buňku mého těla - uspokojení.

„Ne, nechtěla jsem. Ne, to jsem nebyla já. To není možné!", křičela jsem a všichni na mě zírali. Musela jsem vypadat jako naprostá troska.

Čas, který se mi zdál, jako věčnost byl skutečně dlouhý pár vteřin. Náhle jsem si uvědomila, že jeho srdce ještě bije. Slabě, ale přece.

„Musíte. Carlisle, musíš...", nedokázala jsem pokračovat, protože se mi náhle zvedl žaludek. Zvracela jsem, a ne jednou. Připadala jsem si odporná. Nedokázala jsem pochopit ostatní. Nejvíc Bellu a Rosalie, které mi pomáhali na nohy, co mě odmítali poslouchat. Pravdou byl fakt, že jsem se sama sobě hnusila tak moc, že nebýt Jasperova daru, tak bych se asi dřív zabila, než by mi došlo, co činím a co by to způsobilo mým blízkým. Lidem, kterým na mně záleželo, kteří mě milovali i přes to, co jsem udělala.

Z onoho působivého mladíka, který díky mně okusil muka pomalé smrti bez umrtvení, se nakonec stal člen naší rodiny, později se nám představil jako Logan. Stal se zároveň mým osobním „obuškem" mé žízně. Už nikdy více jsem nezatoužila někoho „vypít" až do dna. Ale ochutnávám stále...

Bohužel, stala se ze mě závislačka. Alespoň už nekoušu nevinné lidi na potkání.

Po tomhle „incidentu" jsem si na sebe dobrovolně uvalila domácí vězení., i přes protesty Emmeta, který doufal, že vypiju i Jacoba. Můj otec se mnou souhlasil, kupodivu. Ukázalo se, že on mi náhle rozuměl nejvíce. Zvláštní obrat událostí, že? Po nějakém čase však i on, za přispění Jaspera došel k názoru, že věci by se měly vrátit zpět do zajetých kolejí. Tedy „tak trochu". Týden nato jsme se totiž odstěhovali. A jak to bylo s Jacobem a mnou? Možná jindy, až se mi bude chtít, tak vám povím, co nás svedlo opět dohromady. Teď mám příliš zaneprázdněný mozek starostmi o to, co nás zase čeká a nemine...

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 5. Závan minulosti.: