Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 42. Mírové rozhovory

01.01.2010 (18:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1074×

42. Mírové rozhovory.

V minulých dílech jste četli:

Zatím, co jsem se převlékala, jsem uvažovala, kdy naposledy měla tak velké vidění. Skoro nepamatuju. Pak se probrala a koukala na mě, v očích jiskry a úsměv od ucha k uchu.

„Co se děje?,“ zeptala jsem se jí a hned se opravila, „Tedy, co se stane?“.

„Rosalie a Emmet,“ řekla jen a já se zamračila. Musí mi to zrovna teď připomínat?

„Co tím chceš říct?,“ dotázala jsem se posmutněle a trpce.

„Viděla jsem je!,“ pochlubila se slavnostně a mě se ta slova rozléhala lebkou ještě několik dalších minut. Narážela do stěn lebky a odrážela se od kůry mozkové, kterážto je odmítala přijmout. Nač si působit bolest?

„Viděla jsem je. Žijí!,“ zopakovala mi pomalu se samolibým úsměvem na tváři. (díl 40. Novinky)

***

Než stačil podlehnout, přiměli ho ještě, by svým druhům odepnul pouta. A tak se, jako hladoví vězni, vydali vzhůru a jen dva z nich se snažili pouze uprchnout.

„Nezapomeň, kým jsi!,“ nabádal Emmet Benedikta, který se snažil vrhnout na prvního mnicha, kterého potkali. S pomocí Emmeta, jakožto „svěrací kazajky“ se nakonec nepozorovaně dostali až k bráně. A než jim stačilo dojít, že vše jde příliš hladce, stanuli před nimi oni, vyvolení… (díl 38. Bůh nebo satan)

(Kdesi v dalekém klášteře)

„Bratr Benedikt,“ řekl ten jeden prvý z nich, „jaká to čest se s vámi znovu potkat, avšak obávám se, že vy osobně z mého příjezdu radost nemáte,“ dodal pak na oko sklesle a pokračoval: „Měl jste v úmyslu zajít si snad na procházku?“ Pravil úlisně s pohrdavým tónem hlasu a pravou rukou svou, v níž nyní již třímal meč posetý diamantovým prachem, pokynul k bráně za ním, jež na to bájné místo vedla. Tím místem byla svoboda, pomyslný to svět pro toho, kdož zajat tu byl, ať celibátem či okovy. Naši čtyři kamarádi upírci stáli tam potom jako čtyři do země vpuštěné solné sloupy a jen mlčky lítostivě zírali na tu pohromu. Proč, ptali se, proč zrovna my.

A po té oné chvíli, kdy našim zajatcům docházela ona krutá skutečnost, se vyvolení jen škodolibě usmívali, přitom obezřetně čekajíce na jakýs takýs pokus o útěk. Taková událost by jim totiž dala možnost, ba přímo nutnost se bránit. Avšak tuto příležitost se jim oni vetřelci zajatí zde rozhodli nepodat. Už kvůli té velké přesile. Namísto toho se jeden z nich jal slova, rozhořčen nad svým podrobením oné přesile.

„Jmenuji se Emmet,“ začal tak, jak vždy to dělával i Carlisle, jehož v úctě také choval, „Nevím, co se tu děje, ale velice by mě zajímalo, jaký přesně máte důvod nás tu držet!,“ a poslední jeho slova zněla pak už spíše jako vrčení. Sebeovládání, myšleno kontrola svých emocí mu byla takřka cizí. A navíc, pomyšlení na svou zde chřadnoucí družku tomu nepřidávalo.

Oslovené se zatvářili pobouřeně nad tím, že se je opovážil oslovit a někteří dokonce nad tím, že je toho schopen. V jejich učení má být upír ďáblovým sluhou, kterému se do těla dík té vší temnotě, hříchu a uzmuté krvi nedostalo přespříliš rozumu. Nakonec však ujal se přec jeden a za tentýž samý jako prve slova. „My jsme vyvolení a naší prací je vyčistit svět od vás,“ přičemž nakrčil nos, jakoby čichal ke vzorku kyseliny máselné, „… krvepijců, kteřížto jste bezduchými zrozenci pekla s vražednými sklony,“ vypověděl a po odmlce celý sbor synchronizovaně odplivl si. Pak zařvali: „Mor na vás“!

Emmet a Rose na sebe navzájem úkosem se pohleděli myslíce oba na to samé: „Jsme v loji“! I vybavilo se jim, co jednou Carlisle o nich vyprávěl a pak ironické se zdálo také, že bitva, kterou vedli, měla je ochránit právě a především před tímto. Před znovuvzkříšením řádu Vyvolených. Kdyby Rosalie mohla plakat, uronila by právě slzu. Slzu jedinou po věky, neb obsahovala by vše, co potřeba je symbolizovat. Je konec, doba zlá to přichází!

A jak tam tak ti dva stáli, počal se bratr Benedikt modliti a zuřivá poloupírka začala prskat oheň na své věznitele. „To nesmíte,“ křičela, „to není fér!“

„Zajímala by mě ještě jedna věc,“ napadlo Emmeta, „Cožpak hodláte pobýt všechny, nebo jen ty, kteří pijí z lidí?“

Vyvolení na něj pohlédli, jako by byl snad churavý či pávě začal bláznit, posměšně pak jeden pravil: „Cožpak snad jeden jediný z vás lidí nikdy neokusil?“ A tak Emmet odpáčil, že on a jeho Rose živý se jinak, avšak seznat musel, že těžkou stezkou vydali se. Svými slovy zaujal vůdce skupiny a tak mluvili a mluvili, dokud jeden z nich nepočal upadat do spánku. Tehdy právě vůdce jejich se s Emmetem domlouval na podmínkách jejich propuštění…

„Když dokážete zajistit, aby upíři nezabíjeli lidi, alespoň ne jen z rozmaru, možná bych mohl zařídit vaše propuštění.“

A tak Emmet si s ním potřásl rukou řka, že aby mohl svému slovu dostát, bude si muset někomu zavolat.

(V domě Cullenů, Nessie)

Od časného rána Alice pobíhá po domě a brouká si. Chová se tak podivně, že se ani nedivím otci, kterému z jejích radostných písní už třeští hlava. Jak tu tak ležím ve zbytcích své staré postele opírajíc se o hruď svého nastávajícího, dumám nad tím, co mohlo Alicii vykouzlit takovou dobrou náladu, protože sama budu asi dneska potřebovat doping, vzhledem k mému vztahu s paní Anbulantovou, která si mě stále neoblíbila. Nevím, co tomu může víc překážet. Fakt, že každou noc s Logenem zničíme další postel nebo to, že jsem jí musela oznámit, že upíři mít děti nemohou, jelikož konečně začala vidět pozitiva manželství. Povzdechla jsem si a Logan mi dal pusu do vlasů. Věděl stejně jako já, že tohle je boj na dlouho, ale aspoň Alice mi včera oznámila, že na naší svatbě bude vše perfektní a paní Anbulantová mi dokonce dá pusu na líčko. Co jsem komu udělala…

Ušklíbnu se a Logan zvedne obočí.

„Co je?,“ zeptá se ten zvědavec.

„Nic,“ odpáčím já a vysloužím si půlhodinku lochtání, po které plynule přejdeme do líbání. Jak tak ležíme a vychutnáváme si přítomnosti toho druhého, někdo zaklepe na dveře. No, někdo, Loganova matka. Co jen může chtít?

„Jdu do sprchy,“ oznámím Logovi ještě než vejde, „až to vyřídíš, můžeš se přidat,“ řeknu a mrknu na něj s jiskřičkou v oku. Smutně se po mě podívá, ale přikývne.

„Dobré ráno, paní Anbulantová,“ pozdravím ji ve dveřích a odkráčím si to do koupelny. Starý zvyk, sice se mýt nemusím, ale jak říkám „zvyk je železná košile“.

Sedím ve vaně a čekám, už jsem tu dost dlouho a Logan nikde. Naštvaně vylezu a utřu se do nejbližšího ručníku, už se oblékám, když do koupelny někdo vejde.

„Už jsem si myslela, že nepřijdeš,“ zamumlala jsem, ale pak, ještě než jsem se otočila, jsem ucítila člověka. No potěš koště!, v koupelně mě přepad pan Ambulant. Teda, kam já se to hodlám přivdat?!

Otočím se a hraju zděšení, křičet umím asi dobře. Pan Anbulant totiž dost zkameněl a jeho srdce se leknutím málem zastavilo. No fakt, čím já si tohle zasloužím? Začnu ho resuscitovat, jen, co se skácí na dlaždičky. Naštěstí se nikde neodřel a neteče mu krev. Po chvíli do koupelny vlítne i Logan se svou matkou.

„Co to?,“ začne ona, ale pak toho nechá a raději běží do pokoje pro hosty, aby přinesla jeho prášky na srdce. Logan se na mě divně dívá, jakoby nevěděl, zda se má smát, řvát, brečet anebo utéct.

„Jak sem asi mohla vědět, že je slabej na srdce?,“ ohradila jsem se.

„Nemohla,“ odtuší suše, „ale taky si nemusela křičet jako požární siréna,“ řekne a v tu chvíli ho přemůže smích, když vidí můj rádoby vraždící pohled.

Když dorazila paní Anbulantová s prášky, manžel už se pomalu probíral opřený se o vanu. Potichu jsem se vypařila a Logan kupodivu taky. Pak jsem zjistila proč. Jestli já jsem siréna, tak ona je… no, horší než siréna.

Po zhruba dvaceti minutách se paní Anbulantová uklidnila natolik, že se domem opět začal rozlíhat Aliciin zvonivý hlásek. Seděli jsme zrovna v obýváku, když najednou přiběhla a hledala telefon.

„Komu chceš volat?,“ byla jsem zvědavá, „a proč vlastně hledáš pevnou linku, když máš mobil?“

„Nebuď zvědavá, nebo budeš brzo stará,“ oznámila mi a pak se nás ještě pokusila vyštvat z gauče, aby se podívala, jestli není telefon tam, na což jsem se usmála já a řekla jí, že kdybychom na něm náhodou seděli, jakože nesedíme, už by to bylo stejně jedno, páč by byl na maděru. Místo smíchu se ale Alice zatvářila jako při mučení a začala zvát, že to není vůbec sranda a že ten telefon potřebuje. Jen o pár minut později se ozvalo zvonění z kuchyně, ale to už k telefonu nespěchala jenom Alice, nýbrž i všichni ostatní. Aliciino chování dnes bylo holt průhledný. Je jasný, že něco ví, a to znamená, že měla vidění.

„Haló,“ zavolala Esme, která sluchátko zvedla. O vteřinu později zesinala a přepla na reproduktor.

„… -vit, jak to uděláme,“ řekl kdosi do telefonu. Kdosi, kdo měl téměř totožný hlas jako EMMET! Podívala jsem se na Alice jako všichni a ta jen zářila. Je to Emmet!

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 42. Mírové rozhovory: