Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 41. První dojem.

01.12.2009 (13:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1080×

41. První dojem.

Šla jsem, kam mě nohy táhly a skončila u jeho pomníku. Až, když jsem se zhroutila do kleku a opřela si hlavu o zem tak, že přes záplavu vlasů by nebylo ani trochu vidět do tváře, uvědomila jsem si, kde jsem a mé srdce jakoby v té chvíli ztěžklo. Nebyla tu snad nepsaná dohoda mezi mnou a mnou, že sem už víckrát nevkročím, protože to jen bolí mě a stonásob pak mé blízké? Ale nebyla tu taky nepsaná dohoda o tom, že stavebním kamenem vztahu mé lásky je upřímnost? A není snad fér říkat si vše? A není to důvod, proč u nás máme rodinné porady? Tak proto si připadám podvedená a vinná zároveň?

Z přemýšlení mě vytrhla Esme, spíše tedy její upřený pohled, který se mi vpaloval do kůže. Zvedla jsem hlavu a naše oči se setkaly někde uprostřed. Oboje plné zmatku a smutku. Chvíli jsme tam jen tak seděly, jako dvě cizinky v tomhle světě, kterému jsme náhle nerozuměly a pak se objaly a Esme mi zašeptala do ucha pouhé: „Neboj se být šťastná, protože až o to přijdeš, nebuš litovat, že jsi něco propásla“.

„Carpe diem,“ vybavila se mi ta dvě slůvka v mysli.

„Přesně tak, carpe diem – užívej života, protože to nejhorší, co se ti může stát, je, že jej promrháš malichernostmi a v klamném pocitu klidu, neb smýšlíš, že času je dost… Pro oba,“ dodala a smutně se zahleděla na hrob svého muže. „Nikdy si to nepřej poznat, ale vždy s tím počítej. Žij a nic neotálej. Vidno ani upíři nemají toliko času, jak by se mohlo zdát,“ zašeptala zasněně a svou bělostnou ručkou něžně přejela po náhrobním kameni, jakoby to nebyl jen vyhlazený kámen, ale obličej Carlisla. Ubohá Esme, ale jen ona má právo říkat, co říká. Jen ona ví, jaké to je, když ztratíte jistoty. Bože, vždyť s ním byla tak dlouho a dozajista ji ani jedenkrát nenapadlo, co by se mohlo stát. Vždyť upíři prý žijí věčně!

A s těmi slovy poletujícími v mé hlavě, jako ozvěna se ozývající ze všech částí mého mozku, přišlo pochopení a já nalezla to, co jsem hledala. Jediného člověka, kdo mě dokázal uklidnit. Esme. Ukázala mi, co je podstatné… žena a matka v ní nikdy nezemře…

Pohlédla jsem znovu k ní a její ztrátě. Ani ta jí nepřipravila o to, kým je.

… zbývá už jen znovu probudit v ní život a klid, co kdysi měla. Ale jak? Jak jí jen pomoci? A je to vůbec správné? Nejistě jsem pohlédla na to, jak shlíží k náhrobku a došla závěru, že její žal, ať to je sebesmutnější, bude ještě dlouhý a bolestný.

Skousla jsem si pak nevědomky ret a otočila svůj zrak k domu. Z okna na nás hleděl Logan a to znamená, že už jsou tu. Tiše jsem zamumlala „Už jdu“, vstala a zanechala Esme jejímu smutku čelit osamoceně. Já se totiž musím jít poprat se svými vlastními vnitřními démony…

Kdo kdy tvrdil, že první dojem dělá vše, musel být bláhový… První dojem dělají předsudky!

Jen jsem vešla dovnitř, málem jsem za sebou ani nedovřela dveře, ale místo toho se zase hezky vypařila. Ale překonala jsem to. Už nejsem přece malá a útěk nic nespraví, ne?!

„Nessie, lásko,“ už se ke mně hnal Logan. Objal mě a políbil, za jeho zády nervózně vykukovali dvě mě dosud neznámé tváře. Fakt, že odešel a ani mi to neřekl, jsem prozatím zasunula stranou do temného koutu své mysli, odkud na mě po dalších pár minut pokukoval. Ale já ho na světlo nepustila! Zatím.

„Taky tě ráda vidím, Logane,“ přitakala jsem, když se odtáhl a mně se naskytl ještě otevřenější výhled na jeho rodiče. Nastala trapná chvíle ticha, kterou přehlušilo až syčení pánve v kuchyni a hlas mé matky.

„A máte raději více propečené steaky?,“ kdyby mi nedávalo tolik práce neudělat nic nevhodného, rozesmála bych se nad tou situací. Asi je připálila…

Loganovi rodiče něco neurčitého zamumlali a pak se u nás objevil i můj otec. Usmál se, tak, jak to dělá jen on a náhle jakoby již tak nervózní rodiče mého nastávajícího se něčeho hrozně lekli. Loganova matka se předklonila k synovi a ten se shýbl, když mu došlo, o co jí jde.

„A kolik jich tu vlastně?,“ zeptala se ho šeptem lehce rozeklaným hlasem. Pousmála jsem se tomu a pak, než Logan stačil říct cokoli dalšího, jal se slova otec.

„A co takhle se přesunout do jídelny?,“ optal se zlehka, ale už se neusmíval. Asi se bál, aby neutekli. Atmosféra houstla a mě došlo, že mě musí považovat za zrůdu, co jim vzala syna. Co jim o nás vlastně asi řekl? Úplně se mi to přehrálo v hlavě: „No, víte, potkal jsem jí, zachránil jí před ožralou, ona mě kousla a bum! Jsem upír. No a mimochodem, budem se brát…“

Úkosem jsem na něj pohlédla a on se jen nejistě usmál.

„Musíme si promluvit,“ špitla jsem slyšitelně jen pro jeho uši.

„Ano, nejspíš ano,“ povzdechl si, pak mě ale vzal za ruku a mě bylo kupodivu o dost líp.

„Takže, no, chutnalo vám?,“ ptala se pár minut nato matka. Sice se moc netvářili, ale doufám, že odpověď bude kladná, protože jinak by jí to mrzelo a mě by mrzelo, že moji nastávající tchán a tchýně jsou hulvátci.

„Ale, ano,“ vyblekotal Loganův otec. V tu chvíli mě taky zase napadlo, že neznám Loganovo pravé příjmení. Posledně se z toho vykroutil, ale teď je trapné, že ani nevím, jak je oslovit.

„No, ehm, tak teda začnu. O Nessie jsem vám už něco říkal, vzpomínáte?“

„Jistě,“ odvětili unisono.

„Ale ona ještě nezná vás a myslím, že už jste si přivykli tomuhle místu, tak abych vás mohl oficiálně představit.“

„Říkala jsem ti, že mě nezajímá holka, co tě tak pobláznila, že ses vypařil bez rozloučení!,“ opovržlivě křikla jeho máma a všichni u stolu zavrčeli, kromě mě.

„Mami, řekl jsem ti, že je to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ hájil mě.

„Ale taky si přiznal, že tě málem zabila,“ přidal se jeho otec.

„To je vedlejší…“

„Posloucháš se vůbec!,“ křikla zas máti.

„Ano, a myslel jsem, že jsi mě už pochopila,“ přiznal sklesle.

„Dokonale, očarovala tě. Nebo je snad v tom? Čím si tě tu drží?“

„A dost!,“ vložil se do toho otec a já jen němě zírala, „proč si je sem vodil?,“ obořil se na Logena. „Můžeš mi tohle vysvětlit!,“ a pokynul rukou k rudnoucím rodičům, zjevně zmateným a rozrušeným zmrtvýchvstání svého syna. Jenže pak přišli předsudky. Odkdy totiž za zásadní zlomy ve svém životě mohou synové?! Vždy je vše vina žen a milenek. A to ještě neví nic…

„Já,“ začal, „myslel jsem, že to pobírají, ale zjevně asi ne…,“ odmlčel se.

„Sakra,“ zaklela jsem, „je už pozdě a ráno bývá moudřejší večera, což takhle jít spát?“

„Pokoj pro hosty je připravený,“ ozvala se Esme, právě vstupující do místnosti. Rozrušení rodiče vše roztěkaně sledovali nechápajíce náhlý konec konverzace. Poraženecky se zavrtěli na židlích a až nyní si začali vše a všechny pořádně prohlížet.

„Mimochodem, máte krásný dům,“ ozvala se náhle Loganova matka.

„Děkuji, je to můj koníček. Interiéry,“ odvětila potěšeně Esme. Jediná vášeň, co jí zbyla. Nábytek. Zvláštní…

„Odvedu vás do pokoje, pokud nemáte nic proti,“ řekla ještě. Přikývli a vstali.

„Dobrou noc,“ rozloučili se a my ostatní na sebe pohlédly se s jasnou zprávou v očích „Bude Porada“.

„A co teď?,“ zeptal se Japer, „kolik toho přesně vědí a jak moc se dokážou ovládat o tom nemluvit?“ Přímočarý jako vždy.

„Jen, že jsem s vámi musel odejít, po incidentu s Ren. Naznačil jsem, že nejsme tak úplně lidé, ale nejsem si jist, nakolik to pochopili a nakolik si to chtějí připustit,“ přiznal Logan, „vypadali smířeně… Nechápu, proč tak vyjeli,“ povzdechl si a já sevřela jeho ruku ve své dlani na znamení, že jsem tu s ním, kdykoli a už napořád. Vděčně mi pohlédl do očí, ale já přece jen musela ten okamžik porozumění narušit.

„Musíme je hlídat,“ špitla jsem téměř neslyšně a ostatní přikyvovali. Logan svěsil hlavu a já ho chápala. Pohladila jsem ho po vlasech a on si složil hlavou do mého klína, jakoby hledal klid a já mu jej mohla poskytnout. Možná můžu.

„Vezmu si to na starost,“ řekl Jasper jako správný voják, ale Alice se zakabonila. Nelíbili se jí dvě věci, 1., že má přijít o noc s Jazzem a 2., že se jeho rodiče vymykají jejím vizím o naší svatbě.

„Ale já je tam viděla,“ stála si na svém, oči upírajíc na otce.

„Možná,“ řekla o chvíli. Zase ty jejich hovory. Chtěla jsem se optat, ale pak jsem se rozhodla spíš rozpustit poradu. Na dnešek už toho bylo dost.

Logan a já jsme zamířili do své ložnice a já začínala tušit, že dnes budu slečna utěšovatelka a to jsem mu původně chtěla vyčinit. Vlastně pořád chci!

„Logane?“

„Ano?“

„Proč si mi to alespoň neřekl?“

„Měl jsem strach a navíc jsem to asi celé pokonil, že?“

„Trochu,“ připustila jsem.

„Víš, co se říká?,“ optal se pak se znatelně odlišným nádechem v hlasu.

„Ne,“ odtušila jsem začínajíc cítit podpásovku.

„Že usmiřovací sex je ten nejlepší,“ zazubil se a já po něm hodila polštář. Miluju, jak dokáže měnit téma rychleji než Alice oblečení. Podíval se na mě tím svým podmanivým pohledem a zašeptal: „Tak ty se chceš prát, jo?“.

Chtěla jsem a tak jsem přikývla. Skočil na mě a žuchli jsme společně na postel, která se pod námi významně prohnula a pak praskla. My se sesuli na podlahu a nad námi u stopu se vznášela peříčka z polštářů, až došly do toho bodu, kdy gravitace převládne, a začali padat. Zasypali nás jako sněhová pokrývka a já se musela usmát. Jak jen ten Logan tohle dělá?

Shýbl se ke mně a podíval se mi do očí, které říkali „Smím?“ avšak odpověď už znali a tak to bylo vysoce sebevědomé „Smím“ očekávající obratem absolutní „ANO“ s vykřičníkem. A mé oči ho řekli, aniž bych se je o to prosila. Jaká svévolnost! A tak se naše rty setkali v polibku, a pak další, ještě hlubším, až se zdálo, že se k sobě přimkly navždy nebo nejméně do konce světa.

Mé ruce automaticky šmátrali po jeho těle, až došli ke knoflíčkům, zatímco ty jeho zas zkoumali mé boky a zapínání mé podprsenky. Když se pak i jeho rtům dostalo toho potěšení laskat má ňadra plná touhy jako dva sladké maxi bonbóny té nejlahodnější chuti, projela mnou touha a můj původní záměr rozepnout knoflíček se změnil na agresivnější a to roztrhnout ji, či jakkoli ho zbavit té zbytečné látky. Ale to už i on pod náporem mých dravých rtů na své hrudi, jež záměrně posunovala jsem stále níž, začal tát před mýma očima, a když jsme se konečně spojili, zdála se má touha zdáti být již na pokraji možností. Pokud tohle byl usmiřovací sex, tak je pravda, co se říká!

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 41. První dojem.: