Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 40. Novinky.

10.10.2009 (19:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1255×

Byly jsme s Alice zrovna v jednom obchodě se svatebními šaty, já si jedny oblékala v kabince a ona na mě čekala venku. Podpatkem podupávala do rytmu svatebního pochodu, až mě to rozesmálo. Vyšla jsem v korzetových bílých šatech s vlečkou a zaslechla, jak pár dalším zákaznicím zaskřípaly zuby. Pousmála se tomu a otočila se do kola, tak jako už asi s padesáti předešlými šaty. Alice se usmála a řekla, že jsou dokonalé. Nasupeně jsem na ní pohlédla, nechápala jsem totiž, proč bylo nutné všechny si je zkusit, když je musela vidět. Přešla jsem to s „vřelým“ úsměvkem a poslala vzduchem pusu jednomu mladíkovi, co na mě zpoza výlohy nepokrytě zíral. V tu ránu, jako by dostal infarkt a zhroutil se do kolem projíždějícího kočárku.

Alice na mě mrkla, jak tam tak zaraženě civím na to nadělení a usmála se: „Přece to za to stálo, ne?“ a tím u mě vyvolala malou dávku zvláštního potěšení, až se ozvalo i mé svědomí, aby mě za to sepsulo. Už, už jsem myslela, že červenám, když se Alice zvonivě rozesmála a hned nato propadla do transu. Stála na místě a zírala kamsi do dálky. Spěšně jsem jí popadla za rameno a dotáhla jí do kabinky, kde jsem jí posadila na stoličku.

Zatím, co jsem se převlékala, jsem uvažovala, kdy naposledy měla tak velké vidění. Skoro nepamatuju. Pak se probrala a koukala na mě, v očích jiskry a úsměv od ucha k uchu.

„Co se děje?,“ zeptala jsem se jí a hned se opravila, „Tedy, co se stane?“.

„Rosalie a Emmet,“ řekla jen a já se zamračila. Musí mi to zrovna teď připomínat?

„Co tím chceš říct?,“ dotázala jsem se posmutněle a trpce.

„Viděla jsem je!,“ pochlubila se slavnostně a mě se ta slova rozléhala lebkou ještě několik dalších minut. Narážela do stěn lebky a odrážela se od kůry mozkové, kterážto je odmítala přijmout. Nač si působit bolest?

„Cože?,“ zeptala jsem se nepřítomně a má slova mi zněla odněkud z dálky. Už jsem seděla v autě a Alice řídila. Jely jsme domů.

„Viděla jsem je. Žijí!,“ zopakovala mi pomalu se samolibým úsměvem na tváři.

„Ale… jak je to možné? Říkala jsi…,“ nechápala jsem.

„Já nevím,“ odtušila a pokrčila rameny, úsměv se jí z tváře ale nevytratil.

„Kde jsou?,“ nedalo mi to.

„Zatím nevím,“ přiznala, „ale není to jedno?,“ ptala se, ale asi tomu sama nevěřila, „ŽIJÍ!,“ zopakovala jako jakousi kouzelnou formuli, tak důležitě to znělo.

„Ano, žijí,“ přitakala jsem, „Proč teď?,“ napadlo mě ještě, když auto parkovala na příjezdové cestě. Kdepak, o tuhle novinu se musí podělit hned! Esme bude ráda, tedy, pokud bude vnímat…

„Jak?,“ zaslechla jsem otcův hlas, jen, co jsme vešli do haly. Přiřítil se ze schodů a už stál před námi, za ním v závěsu vlál jeho župan. Bože, ještě, že si oblíkl alespoň ten spodek od pyžama! Hned, jak jsem na to pomyslela, musela jsem se tomu usmát. V jeho tváři a ROZPAKY!, to není možné. Matka si dala načas a tak až za pár vteřin ladně seběhla ze schodů, na sobě měla krásné červené šaty, pod nimiž se téměř neznatelně rýsovalo kombiné. Postavila se vedle otce a pak se na sebe oba najednou podívali. Myslela jsem, že se smíchy počůrám, ale to už se vedle nás objevil i Jazz a s sebou vlekl Esme. Asi byli zase TAM.

„To je překvapení, že?,“ dobírala si Alice tátu. Zas ty jejich bezslovné rozhovory! Jak já to nesnáším… Moment! Kde je Logan?

„Zeptej se své tety,“ doporučil mi otec. Úkosem jsem se na ni obrátila s otázkou vepsanou v mých zorničkách, říkaly: „No???“.

„Já, eh, nesdělíme jim nejdřív tu skvělou novinu?“

„Alice,“ vyslovila jsem zřetelně, ale klidně, zatím, „Kde je můj snoubenec?“

„Páni, to zní tak zvláštně,“ postěžovala si matka. Pořád si nemohla zvyknout, že se budu vdávat. Upřímně, já taky ne, ale to je teď vedlejší.

„No, ehm, víš, je v-ve Forks,“ řekla opatrně.

„A co tam proboha živýho dělá?,“ chtěla jsem vědět.

„No, vlastně, jede tam vyzvednout své rodiče.“

Zatuhla jsem a chvíli trvalo, než mi došel význam těch slov. Sakra! „Cože?!“

„Myslím, že je to správné,“ zastala se jí matka, „já měla taky na svatbě své rodiče. Je to fér, nemyslíš?“

Zasáhla přesně, je to fér? Co si myslím? Není to jedno? Jediné, co mi docházelo je, že mám strach… Co, když se jim nebudu líbit?, zděšeně jsem pohlédla na otce a ten jen pokrčil rameny.

Sakra, sakra, sakra! Na tohle jsem předtím ani nepomyslela. „Proč teď?,“ napadlo mě ještě.

„Myslí si, že je jejich syn mrtvý. Nemůže tam jen tak napochodovat a říct jim, že je zve na svatbu. Chce to čas.“ Jo, tohle zní logicky, tak proč se mi to nelíbí a všechno ve mně se třese?!

„Přiveze je hned?“

„Ano, ubytují se v pokoji pro hosty.“ Kdyby to bylo možné, tak bych teď zbledla.

„Proč mi to nikdo neřekl?“ Proč mi to neřekl Logan?

„No, já jsem viděla, jak tě to rozruší…“

„Aha,“ odtušila jsem a náhle jsem si připadala prázdná jako vypitá láhev medvědí krve. Kdesi za mnou, nebo snad přede mnou?, se ozývala slova o té šťastné novině, že Emet i Rose žijí. Mě samé to však najednou připadalo tak nepodstatné a vzdálené. Jsem sobec, egoista či necita? Možná, ale možná jsem přece jen „člověk“. Možná jsem ještě moc mladá. Možná na tohle nemám…

Jenže, co teď?

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 40. Novinky.: