Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 4. Něco zlého přichází

13.05.2009 (17:22) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2833×

4.     Něco zlého přichází.

(Jacob)

„Carlislovo auto je vážně bezva.“, pomyslel jsem si a pustil si cédéčko. Byl to Debussi. „Co s ním proboha všichni mají.“, pomyslel jsem si vzápětí, neboť téměř pokaždé je to právě tento autor, jeho skladby znějí domem. „Klasika.“, dodal jsem kysele a byl jsem rád, že mě Edward na takovou vzdálenost nemůže slyšet.

Za pár hodin jsem dorazil do cíle. „La Plush, místo mého dětství.“, pomyslel jsem si. Stýskalo se mi, ale víc by se mi stýskalo po Ness. Navíc, teď bez Billa by mi toto místo působilo jenom bolest. V našem starém domě se skrývalo příliš mnoho vzpomínek a mého otce, proto jsem ho raději prodal. Koupil ho ode mě jeden z členů „mé“ smečky. Na tom, ale teď nezáleželo. Moje přítomnost zde byla podmíněná něčím jiným. Ačkoli jsem, ke svému úžasu úspěšně, namluvil Cullenům, že mě zde čekají pouze neodkladné záležitosti týkající se nedořešené poslední závěti mého otce, můj pobyt zde byl „odpovědí“ na volání mých druhů. Bylo to volání 3. Stupně, neodkladná pomoc.

„Co se děje, Same?“, zeptal jsem se „vůdce“ smečky. Byl jím znovu, protože já odešel. Ale slíbil jsem, že se právě v takovémto případě vrátím.

„Pohotovost.“, odvětil. To vysvětlovalo, proč jsem u něj doma (v hlavním štábu) narazil pouze na něj, jeho ženu a Setha. Zbytek buď vyspával, nebo hlídal.

„Takže, co se děje?“, opakoval jsem otázku.

„Nevíme jistě, ale v poslední době se nám zase rozšířili řady. To znamená jediné.“, vysvětlovat víc ani nemusel. „Pijavice, nebezpečí.“, blesklo mi okamžitě hlavou.

„Nějaké příznaky?“, otázal jsem se.

„Zatím nic, co by napovídalo, že se nachází poblíž.“, oznámil mi sklesle. „V tom je právě ta potíž, nemáme žádné stopy, kromě nových druhů.“

To mě nějak zvlášť nepřekvapilo, pijavice jsou inteligentní, takže jestli opravdu něco… z mých myšlenek mě vytrhlo zavití. Nemeškal jsem a okamžitě vyrazil do lesa.

Byla to Leah, kdo nás volal na pomoc. Byla nedaleko, víc jsem z její mysli nevyčetl. Byla příliš rozrušená.

Když jsme k ní doběhli, měli jsme co dělat, abychom neupadli do šoku. „Tolik upírů pohromadě jsem ještě neviděl.“, proběhlo mou myslí. Potom jsem si ale všiml, že jejich srdce bijí. „To není možné.“, zaprotestoval jsem automaticky. „To nejsou upíři.“, přidal se někdo z ostatních. Byli to poloupíři. Stejní jako Ness a přesto propastně odlišní. Tihle neměli ani zdaleka takové „vychování“ jako ona, chovali se jako zvířata. Byli také o něco mladší, prostě pubertální, žíznivý a bez morálních zábran. „Neskutečné.“, pomyslel si kdosi. „Musí jich být nejmíň padesát.“, přidal se kdosi další a mě byli ihned jasné, že přemýšlí nad tímtéž, co já. Hrozila nám „epidemie“, možná spíš „pandemie“, mladých poloupírů lačných po krvi.

Nabízelo se hned několik otázek, které by nutné co nejdříve zodpovědět. Kde se vzali? Kdo je „stvořil“? Jak je zastavit? Jsou ještě další?

„Proberte se!“, zvolala náhle Leah. K jejímu štěstí to pomohlo, náš prvotní šok zmizel. Místo toho jsme se vrhli na desítku z nich, kteří ji ohrožovali. Problém byl v tom, že jsme vlastně nevěděli, co s nimi. Avšak rychle jsme to vyřešili. Bylo to jednodušší, než s upíry opravdovými. Stačilo jim nějak probodnout srdce, prokousnout důležitou tepnu, nebo zlomit vaz. Celkem hračka, kdyby ovšem nebyli tak silní. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc silná Ness je, až teď. „Kdyby chtěla, mohla by mi i ublížit.“, došlo mi a pocítil jsem radost z toho, že se jí nikdy skutečně nezachtělo. Pak jsem se opět naplno věnoval boji. Další problém byl, že jich bylo mnoho, opravdu mnoho. Trvalo celou věčnost, než jsme je zlikvidovali. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Prozatím…

Mrtvoly jsme zakopali do země, aby nevznikli komplikace. To poslední, co by se nám teď hodilo, by byl zájem místní policie. Jednoho jsme ale na živu nechali, abychom se o našem novém nepříteli dozvěděli víc.

„Tak znovu.“, řekl jsem už asi po stopadesáté. „Kdo vás stvořil?“, zeptal jsem se. Lepší termín mě stále nenapadal, když i mě samotnému připadal velice nepřesný.

Vězeň zarytě mlčel. Už jsem to nevydržel a přeměnil se. Lidská síla, mučení a výhružky na něj zjevně neplatili. Ale po chvilce mého „vlčího nátlaku“ se vzdal. „Volturi.“, řekl jen. Nechápal jsem, proč by Volturiovi stvořili armádu poloupírů a pak je pustili. „Nebo možná, je nepustili, možná je na nás poštvali.“, napadlo mě. „Možná, mají spadeno na nás vlky, anebo na Cullenovi…“

„Musím varovat Cullenovi.“, oznámil jsem skupině a předal velení opět Samovi.

Cestou zpátky jsem mnohokrát volal do Cullenovic domu. Nikdo to nebral. Pomýšlel jsem na nejhorší, pak jsem si ale vzpomněl, že měli v plánu vyrazit na lov a doplnit zásoby v ledničce. Od doby, kdy Bella potřebovala, jako těhotná pít krev si Culleni zvykli mít v lednici nějakou tu „rezervu“. Postupem času se z toho stal zvyk. Alespoň tak nebudili tolik pozornosti častými „výlety“ do přírody. S úlevou jsem vzdal své snažení a zpomalil auto na rychlost, která byla sice na hranici s povolenou, avšak nepřevyšovala ji.

Náhle jsem si nebyl jist, jak jim vysvětlím celou situaci. Vždyť oni ani nevěděli, proč jsem skutečně jel zpátky. Byla to prekérní situace. Na jednu stranu se mi ani trochu nechtělo jim celou záležitost objasňovat, ale na tu druhou jsem si byl jist, že je to nevyhnutelné. S rozpolcenými pocity jsem dorazil k domu. Všude byla tma. Zjevně byli stále na lovu. „Je klidně možné, že se vrátí až zítra.“, povzdychl jsem si nad svým neuváženým rozhodnutím ihned se vrátit. Šouravým krokem jsem došel k domu. Bylo zamčeno. „No bezva. To mi vážně scházelo.“, pomyslel jsem si a šel obhlédnout druhý vchod, který vedl do kuchyně. Byl také uzamčený, ale naštěstí jsem v květináči nalezl náhradní klíč. „Alespoň nějaký lidský zvyk.“, ten fakt mě pobavil.

Vešel jsem do prázdného domu. Všude byla tma. Vedle dveří jsem nahmatal vypínač a rozsvítil, ačkoli jsem to neskutečnosti nepotřeboval. Ve tmě jsem viděl stejně dobře jako při rozsvíceném světle. „To je zase můj lidský zvyk.“, pomyslel jsem si a uchechtl se. Kuchyně byla stejně uklizená, jako když jsem odjížděl. „Aby taky ne, bylo to před necelým dnem.“, došlo mi. Na stole stále ležely noviny, otevřené na stránce vyhrazené sportu. Bylo až zvláštní, jak moc dokonale tahle kuchyň vypadala. Nikdy před tím jsem nad tím tolik nepřemýšlel. Ale nyní, ta kombinace kovu, šedých a modrých ploch. Něco neobyčejného. „Nikdy dřív jsem neviděl podobnou.“, uvědomil jsem si a mé vzpomínky odpluli do dne, kdy jsem poprvé navštívil tento dům.

Byl to jasný den, proto byli doma i všichni ostatní. Ness mě držela za ruku a dodávala mi tak odvahu. Tehdy jsem si stále ještě připadal jako „vetřelec“ v této dokonalé rodině. To se nikdy nezměnilo, ale teď už jsem se s tím smířil.

Vstoupili jsme na verandu. Ness mi stiskla ruku a otevřela dveře. Octli jsme se v jakési hale. Něco mezi obývákem a ohromnou uvítací halou podobnou těm, jaké bývají na zámcích. Jistě, dům vypadal již z venku obrovský a honosný. Byl stejně „otevřený“, jako jejich starý dům (oken tu bylo opravdu nepočítaně), ale byl mnohem modernější. Moderní stavby nemám moc rád, ale tahle se mi docela líbila. „To se Esme zase jednou vyřádila.“, pomyslel jsem si a pokračoval v prohlídce. Ness se totiž rozhodla, že mi celý dům ukáže. Z velké, ale útulně zařízené haly, jíž vévodila velká sedací souprava a krb, nad nímž vysel portrét Carlisla mě odvedla do vedlejšího pokoje. Byla jím knihovna s opravdu spoustou knih. Další pokoj, ve kterém jsme se zastavili, byla kuchyň. Byla zvláštní, přesto však oslnivá a krásná. Stejně jako všechny zdejší pokoje byla poměrně velká a moderně zařízená. Na kuchyň pak navazovala jídelna s velkým oválným stolem, kolem něhož stálo osm židlí. Na rozdíl od modro-šedě zařízené kuchyně, byla jídelna zabarvená do odstínů béžové, jen potahy na židlích barevně spojovali obě místnosti dohromady. Za chvíli už mě Ness znovu vedla do kuchyně. Až teď jsem si všiml, že na jejím zadním konci se vedle dveří na zahradu točí schodiště. Ness mě vedla do svého pokoje. Byl krásný. Nábytek dokonale ladil a zařídit ho do fialové byl úžasný nápad, protože právě tahle barva se k Nessie úžasně hodila. Moc jí to tu slušelo…

Na horu jsme šli přes kuchyň, dolů jsme šli po schodech vedoucích v hale. Všichni už na nás čekali. Jako první promluvila Esme. „Vítej doma.“, řekla jen. Trochu mě to zaskočilo a Edward dodal: „Ona ti no Nessie nestačila říct?“. V jeho hlase byla slyšet škodolibost a na jeho tváři jsem spatřil pobavený úšklebek…

„Den, kdy jsem se dozvěděl, že můžu bydlet s nimi, s mou Nessie. Nejlepší den mého života“, pomyslel jsem si a bezmyšlenkovitě došel až do jejího pokoje. Na rozdíl od všech jiných, taky uklizeno rozhodně nebylo. Jako vždy.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 4. Něco zlého přichází: