Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 38. Bůh nebo satan?

13.09.2009 (17:45) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1309×

Bůh nebo satan?

„Bože,“ zašeptal ke své družce, „to nás tu chtějí držet do smrti!“.

„Ne, jen do konce věků,“ oznámila Rose kysele, spoutaný jí přiváděl k šílenství a teď to navíc nebyl ona, kdo měl klíčky od pout.

Do špinavé, zatuchlé místnosti plné plísně vešel váhavým krokem bratr Emanuel, i k němu už se dostali zprávy o kráse jejich vězeňkyně, ale přesto zalapal po dechu, jak jí tu tak viděl. Vypadala jako anděl, pomyslel si, ale hned na to si přikázal na ni nemyslet, vždyť je to jen maska na zlákání ubohých obětí!

Jak může někdo tak krásný být tak zlý?, vrtalo bratru Emanuelovi stále hlavou, jak kráčel kamennou chodbou vzhůru ze sklepení. Jen, co ho ozářili první paprsky slunce, si zase vzpomněl, že její krása je jen klam, prostý trik sloužící k jejímu lovu. Znechuceně potřepal hlavou, jak mu přišlo na mysl, že se živí lidskou krví. Fuj!

S hlavou stále v oblacích temných a světlejších myšlenek zamířil křížovou chodbou do refektáře (pozn.: refektář= spol. jídelna v klášterech) na oběd. Proč právě jemu připadla úloha krmení těch nestvůr, pomyslel si, když se do sebe snažil dostat polévku, aniž by následně skončila opět v talíři. Nakonec nesnědl skoro nic z jejich prostého chodu jídel.

„Jestli to takhle půjde dál,“ špitnul Benedikt, „za chvíli z tebe zbude sušínka“.

„Dá bůh a nezbude,“ povzdechl si bratr Emanuel. Vždyť přece plnil boží poslání, ne?

„Měl by sis promluvit s opatem, nebo to za tebe můžu příště vzít já,“ navrhl bratr Benedikt.

„To nebude třeba,“ řekl Emanuel úsečně. Své úkoly si vždy plnil a nikdy si nestěžoval. Vstal od stolu a odešel do kostela k modlitbě. Zato bratr Benedikt nepozorovaně, vydal se k opatovi a jemu pak vyjevil svou starost o bratra Emanuela. Opat mu vyčinil, že jednal za zády svého bratra, ale potom seznal, že bude lepší svěřit krmě někomu jinému. A tak druhý den časně z rána předal klíče od vězení právě bratru Benediktu. Ten pak vyrazil, se ctí ke svému nově nabytému poslání, do sklepních prostor.

Jakmile mladičký, ale oddaný bratr Benedikt otevřel dveře, omámeně zůstal zírat před sebe, kde stáli tři andělé. Tedy spíše jedna bohyně s plavými vlasy, svalnatý bůh odplaty a polobohyně metající blesky již pohledem. Zhluboka se nadechl a vešel. Vzduch byl prosycen jejich sladkou a podmanivou vůní. Znovu vzpřímil zrak, aby se setkal s pohrdavým pohledem té blondýnky následovaným vrčením onoho upíra po její levé straně. Jen ona brunetka napravo se zdála býti lhostejná k jeho pohledům, stále zarputile dávala na zřetel svůj hněv.

Z trezoru vedle dveří vyňal tři balení transfuzí dosud ukrytých v zabudované chladničce, napíchl je a pomocí diamantové jehly probodl kůži onoho svalovce právě tam, kde by se podle něj měla nacházet tepna. Ani nepípl, ale jeho uhlově černé oči mluvili za vše. Pak napíchl i bloncku a brunetu, už se jal k odchodu, když ona nahněvaná zakřičela: „Počkej!“. Nevěděl, co má dělat a tak zaváhal stojící na prahu dveří. Tiše šeptla „prosím“ a tak se otočil, v očí překvapení a zvědavost.

„Nemohl bys mi podat trochu vody?,“ řekla nakonec a tím ho naprosto vyvedla z míry. Čekal cokoli, od proseb až po melodramatické divadlo zakončené blesky z nebes, ale tohle ne.

„C-Cože?,“ zakoktal nechápavě.

„Vodu, prosím, trochu vody,“ zapěla úpěnlivě, až se mu z toho drali slzy do očí. Nechápavě se na ní podíval, než jí začal podezřívat z podvodu.

„A-ale na co? Odkdy pijí upíři vodu?,“ optal se nedůvěřivě. Blondýnka si uchechtla a zamručela: „Typické!,“ upír vedle ní se na ní soustrastně podíval a pak se usmál. „Takže ty nevíš, co je zač?,“ dostal záchvat smíchu a Benedikt začal uvažovat o jeho mentálním zdraví, „Ani nevíte, koho vezníte?! Neuvěřitelné, ale vtipné,“ utahoval si ze zaskočeného mnicha.

„O čem to mluvíte? Jak koho vezníme? Jste přece upíři, ne?“

„Jen polo,“ řekla ona dívka sklesle, „a právě teď toho lituji,“ zamručela vztekle. Bratru Benediktovi ta slova řekla pramálo, ale stačil způsob, jak byla vyřčena, aby se slitoval a tak něco jen zamručel a spěšně vyrazil ze sklepení pro vodu.

O pár minut později už zase stál na prahu vězení a přemítal, zda-li ho nešálily smysly a ona si z něj přece jen neutahovala. Nakonec se ale přemluvil a vstoupil, aby jí podal tu trochu vody, kterou nesl v oné malé keramické nádobce. Když jí však přiložil šálek k ústům a ona začala zběsile hltat vodu, pomyslil si, v čem všem se asi ještě plete. Ale něž-li to stačil rozvést, tak ona dívka dopila vodu a bez rozmyslu se vrhla na jeho hrdlo, které tak pošetile vystavil jí v dosahu. A než stačil zalitovat, bránit se či vzpamatovat z té bolesti, už ho padal na zem, její studená náruč a tma ho pak obklopila. Probral se za pár chvil a přemítal, co se tu stalo, než však stačil si vysvětlit, že ještě žije, zachvátila ho bolest tisíců mečů a kopí. Ještě než padl v mdlobách do světa bolesti a ohně, spatřil vítězný výraz usazený ve tváři poloupírky, které po tváři stékali pramínky rudé krve.

„Neměla si právo…,“ vrčela Rosalie na onu vinici.

„A co jsem měla dělat? Jak jinak se odsud chcete dostat?,“ bránila se zas ona.

„Jestli si myslíš, že takhle se odsud dostaneme, tak se šeredně mýlíš. Akorát nás zabijí dřív a nejspíš zvolí cestu hladu!,“ zuřil Emmet, kterému byla už jedna transfuze denně málo a představa většího strádání ho děsila víc, než cokoli jiného. Děsil se, že léta tréninku by pak přišli v niveč, kdyby se dostal do pokušení.

Ale co, pomyslil si nakonec, stejně tu jinak zemřeme…

Bratr Benedikt s sebou začal škubat víc a víc a doplňoval to skřeky. Všichni se divili, jak je možné, že to nikdo nahoře neslyší a že ho nikdo, po dnu, neshání. V jednom se však mýlili, bratr Benedikt totiž hledán byl, ale nikdo si ani netroufal myslit, že by mohl být ve sklepení…

Ke konci dne třetího zaslechli pak z chodby zvuky, jak se šouravým krokem někdo blížil po vlhkých kamenech dolů do žaláře. Za pár minut se pak v rámu dveří objevil zděšený bratr Emanuel. Jen co shlédl na svého skučícího druha, okamžitě k němu přispěchal v naději, že mu může pomoci. Brunetka si odfrkla a on na ni zhnuseně pohlédl, stále ještě měla na své tváři krev, nyní už ale zaschlou.

„Proč?,“ zeptal se přiškrceně.

„Nedal jsi nám jinou možnost,“ řekla ostře dotázaná.

„Vy krvelačné bestie!,“ rozeřval se na ně, „Nevinný člověk a kvůli vám se ho bůh zřekl, aby přešel v náruč satanovu!,“ křičel nepříčetně dál, až začal vzlykat. Všichni tři rudoocí na něj hleděli, dva chápavě a třetí nepříčetně.

„Aspoň nebude nula, jako každý člověk!,“ řkla bruneta a zatvářila se nechápavě nad pohrdáním jejího daru.

„Není to dar, ale prokletí,“ řekli zároveň zbylí dva upíři; mnich s sebou škubl, s jakým opovržením to pronesli, a pak ho upoutala jiná věc – ticho! Jaké svaté ticho vznášelo se sklepením. Ticho, které jakoby předznamenávalo bouři… a pak se otočil, aby vzápětí zalapal po dechu. Vedle něj stál bratr Benedikt, krásnější jak dříve, ale také mnohem nebezpečnější a tajemnější. Jeho rudé oči žhnuly a zuby varovali. Myslí prostého mnicha proběhla myšlenka na úprk. Bruneta zvolala: „Zab ho!“. A zbylí dva ho nabádali k ovládnutí sebe sama. A tak tam tak stáli, zděšený mnich a rozhodující se novorozený, jemuž našeptávali dva hlasy – jeden za satana a druhý za boha? Nikdo neví, ale jisté je, že právě to rozhodování dalo mnichovi čas, aby se probral z transu a učinil jedinou možnou věc – schovat se do tresoru za sebou.

Novorozený přišel o vábidlo, ale ne na dlouho. Zaujali ho totiž bijící srdce několik stop nad ním. Než stačil podlehnout, přiměli ho ještě, by svým druhům odepl pouta. A tak se, jako hladoví vězni, vydali vzhůru a jen dva z nich se snažili pouze uprchnout.

„Nezapomeň, kým jsi!,“ nabádal Emmet Benedikta, který se snažil vrhnout na prvního mnicha, kterého potkali. S pomocí Emmeta, jakožto „svěrací kazajky“ se nakonec nepozorovaně dostali až k bráně. A než jim stačilo dojít, že vše jde příliš hladce, stanuli před nimi oni, vyvolení…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 38. Bůh nebo satan?: