Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 37. A co, když chytli vlka?

07.09.2009 (22:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

„Knock, knock, knock,“ ozvalo se na dveře. Co zas ta Alice může chtít?, pomyslela jsem si, když už vbíhala dovnitř, aniž by jí k tomu kdo vyzval.

„Je sedm třicet!,“ pronesla slavnostně a pohoršeně zároveň, když nás uviděla, jak se polonazí válíme na mé pohodlné posteli, závěsy jsou zatažené tak, že ani zbloudilý paprsek světla nepronikl dovnitř a celý pokoj je vzezřením chaosu!

„No a?,“ odpáčím líně, když se protahuji s Loganovýma rukama stále obtočenýma kolem mě.

„No a?,“ vykřikne zděšeně a hlas se jí dostává právě na tu těžce únosnou mez, než ohluchnete. Mohla by být klidně operní pěvkyně nebo svým řevem vysklít každé okno na potkání. Snad se ale ovládne, tenhle pokoj se mi líbí! A vzor na oknech taky! Ovládnu své emoce a nevzrušeným tónem, dokud mě Logan nepolíbí na šíji, ji zkrotím.

„Mohla si přece tušit, co tu najdeš, tak co tak vyvádíš?,“ zlobím se na ni nechápavě. Stále mi nedochází, co se děje tak důležitého. „A přestaň prosím křičet, mám totiž soucit s těmi nebohými okenními tabulemi,“ dořeknu líně a skoro čekám, že se ze spodu ozve Emmetův hurónský smích. Neozval a já posmutněla. Alice taky, ale aspoň už nekřičela.

„Musíme na nákup!,“ zdůraznila Alice nakonec. Aha, tak o to tu běží. Že mi to nedošlo hned, když jde o nákupy, Alice nezná bratra. A ani sestru nebo nedej bože neteř!

„Vždyť už běžím!,“ křiknu na Alice o pár minut později, když slyším, jak nervózně podupává podpatkem o podlahu. Snažím se vymotat s obětí mého milence se slovy, že mu to pak vynahradím… Ani po dalších pěti minutách se mi však nedaří se vyprostit z jeho objetí, ne že by mi to tak vadilo, ale Alice už dost dlouho tůruje motor jejího porsche. Nakonec se mi přece jen podaří, s notnou dávkou sebezapření, vylézt z postele aniž bych se přerazila o ty chuchvalce z dek a našich končetin. Rychle na sebe hodím, co mi přijde pod ruku a už spěchám ke dveřím, než se i Loganovi podaří vyprostit se z peřin. Ještě se na něj podívám, jak překračuji práh ráje a on na mě ztrápeně hledí z té změti ložního prádla a zbytků našeho oblečení. Pošlu mu vzdušný polibek a, i když se mi nechce, vyrážím za Alice.

„No, že sis dala na čas,“ stěžuje si hned, jak mě uvidí na verandě. Pomyslím si svoje a raději se zeptám, proč je tak nutné hned takhle po ránu vyrazit na nákupy. Zamumlá něco o zácpě na dálnici kvůli koloně náklaďáků, ale to už vjíždíme v jejím žlutém žihadle rychlostí nad sto padesát kilometrů v hodině do Seattlu.

„Takže, co vlastně sháníme?,“ zeptala jsem se Alice, jen co jsem vylezla z auta před-považte- elektrem.

„Barevná světla, mikrofon a diskokouli,“ odpověděla spokojeně, „poslední se rozbila, když jí Emmet chtěl použít jako ozdobu na vánoční sekvoj,“ připomněla mi s nádechem smutku při jeho jméně. Ano, všechny, i Alice, bolí jeho ztráta. I přesto, že vymýšlel jednu hovadinu za druhou, to byl člen rodiny, věčný smíšek a hlavě dobrák. On a Rose, dvě osoby, na které taky nikdy nezapomenu. Ale kdo ví, pomyslela jsem si posmutněle, třeba se zrovna zítra objeví ve dveřích na tváři zářivý úsměv, přisprostle na sebe mrknou a pak se políbí. To by bylo typické. Kolikrát už takhle zmizeli a ukázali se až za několik týdnů. A tak mi to nedalo a já se zas musela zeptat: „Alice, nevi… nevidělas něco?,“ cukla s sebou, téměř neznatelně a pak na mě pohlédla svýma psíma očima s omluvným výrazem.

„Je mi líto, ale nevidím je. Sama už jsem přestala…“

„Ne! To neříkej!,“ okřikla jsem ji. Takové věci ať zůstanou nevyřčeny. „Přece je ještě naděje,“ zadoufala jsem, „nebo ne?,“ otočila jsem to na ní a ona jen pokrčila rameny. „Mohli se třeba ztratit,“ řekla jsem, i když mě samé to přišlo nemyslitelné, „nebo si chtěli odpočinout…“

„Viděla bych je,“ skočila mi bezcitně do řeči a tím na chvíli zaplašila mé naděje.

„Můžou být poblíž vlkodlaků!?,“ napadlo mě náhle, „co když jsou ve Forks?“

„Proč by tam asi tak lezli? Navíc vlky nesnáší!“

„Možná chtěli mít trochu soukromí,“ navrhla jsem podrážděně. Proč musí ničit každý plamínek naděje! Pak se na mě úkosem podívala, jako by přemýšlela, co říct a co ne a vypravila ze sebe: „Je mi líto, že tě musím zklamat, ale tohle nás už taky napadlo, zatímco si truchlila pro Jacoba. Před pár dny se tam byli – Edward s Jazzem – podívat. Ale nic nenasvědčovalo…“

„Můžou být i jinde, copak ve Forks žijí jediní vlkodlaci?,“ nehodlala jsem to vzdát. Al si povzdechla.

„Tohle nemá smysl. Jsi jako Esme, taky odmítá uvěřit tomu, co vidí, i když to bije do očí!“

„Myslím, že tohle od tebe bylo nefér!,“ vyčetla jsem jí, „jak bys reagovala ty, kdybys ztratila Jazze, své světlo ve věčné tmě, jak říkáš, hm?“ a zase si Al povzdechla. Pak jí poklesla ramena a zkroušeně řekla: „Máš pravdu, nevím, jaké by to bylo, ale jistě to nechci zažít… Tak jdeme dovnitř, ne?,“ změnila najednou téma.

„Jo, jasně,“ odtušila jsem. Vešli jsme dovnitř a Alice vybrala nějaká ta závěsná světla s barevnými sklíčky, novou diskokouli a pak i mikrofon.

„Bude karaoke?,“ zeptala jsem se jí zvesela, když jsem si vzpomněla na naše společné karaoke večery i s Emmem, který měl oblibu v Celine Dion a Rose, která kvůli tomu vždy trucovala.

„Já věděla, že tě to potěší,“ notovala si Alice cestou k autu. Jen, co jsme to naložili, se mi Alice přiznala, že ta zácpa kamiónů na dálnici bude způsobená jí samou, taky, že prý si nemohla nevšimnout, jak moc rozvrzanou postel už máme v pokoji a že by se stejně za chvíli sama rozpadla. Ze zkušenosti jsem neodporovala, znáte to ne: „Bláznům a shopaholikům se prostě neodporuje!“.

Samozřejmě, když už jsme tu, tak se musíme ještě stavit v… jako, bych to netušila! A tak jsme ještě prošli pár nákupních středisek, než i Alice uznala, že je čas vrátit se.

Asi o půl čtvrté už zas Aliciino porsche stálo v garáži a já si ještě před jejím opuštěním nemohla nevšimnout, jak osamoceně teď vypadají všechny ty hasáky a jiné Roseiny serepetičky ponechané bez ladu a skladu tam, kde je právě ona odložila. Ještě než jsem se stačila zamyslet nad tím, zdali tam budou do konce času, někdo do mě dloubl. Byla to Alice, která se už asi pár minut snažila o mou pozornost. Špitla jsem „promiň“ a šla se uvítat s Loganem, který už dávno vynosil všechny mé nové věci do pokoje, včetně postele z kamiónu, který stál před domem. Kdo odnosil zbytek, jsem nesledovala. Vděčně jsem políbila svého druha a pak šla Alice pomoct se zavěšováním diskokoule a výběrem karaoke repertoáru.

Okolo šesté dorazili Edward s Jazzem domů, který nyní připomínal spíš něco mezi strip-barem a diskotékou. Navíc byl před plazmovou televizí mikrofon na uměle vytvořeném, provizorním pódiu.

„Něco pro mamku,“ řekla jsem si ironicky. Vždycky se hrozně styděla, když měla zpívat.

„Dáme duet?,“ otázal se mě Logan od schodů, jak jsem tak zírala na tu výzdobu. Přikývla jsem a tak jsme v půl deváté jako první měli vystoupení. Výběr písničky nechal Logan na mě a tak jsem náhodně, losem z paklíku, vybrala Endless love (píseň). No, milostný dojáky moc nemusím, ale docela se nám to povedlo.

A tak to šlo celý večer. Všichni se bavili a alespoň na chvilku tak zapomněli na všechny ty věci, co je trápí. Byl to krásný večer a skvělá noc…

Štěstí je jako nemoc. Když přijde, chytí se všech za pačesy a odmítá je pustit. Bohužel i každá nemoc jednou končí…

(Někde jinde, někdo jiný)

„Bože,“ zašeptal ke své družce, „to nás tu chtějí držet do smrti!“.

„Ne, jen do konce věků,“ oznámila Rose kysele, spoutaný jí přiváděl k šílenství a teď to navíc nebyl ona, kdo měl klíčky od pout.

Do špinavé, zatuchlé místnosti plné plísně vešel váhavým krokem bratr Emanuel, i k němu už se dostali zprávy o kráse jejich vězeňkyně, ale přesto zalapal po dechu, jak jí tu tak viděl. Vypadala jako anděl, pomyslel si, ale hned na to si přikázal na ni nemyslet, vždyť je to jen maska na zlákání ubohých obětí!

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 37. A co, když chytli vlka?: