Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 36. Zapadlé a zapomenuté vzpomínky, nebo ne?

06.09.2009 (19:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

Zapadlé a zapomenuté vzpomínky, nebo ne?

>>Písnička <<

Večer téhož dne se nesl v tíživém duchu smutku a vzpomínek. Po celém domě plálo snad na sto svící a okna byla ověšena poloprůhlednými záclonkami z černého sametu. Alice se věnovala přípravám zítřejší oslavy a tak jako jediná nevypadala doslova jako socha smrti, neboť všichni ostatní, oděni tradičně v černé, jsme seděli v obýváku a to téměř nehnutě. Každý měl na práci sám sebe a podle toho to i vypadalo. Byli jsme jako sousoší padlých andělů, nebo bohů bolesti. Esme, sedící v křesle, tupě zírala přes černé záclonky z okna a její pohled byl skelný, takže se v jejích očích odrážel Carlislův náhrobek. Máma stála u okna a vypadalo to, že vyhlíží otce, jehož návrat neměl být nějak včasný. Pokud vím, mají se s Jazzem vrátit až zítra k večeru. Oba toho mají až nad hlavu, zvlášť otec, který své nové postavení přímo nenávidí. Naneštěstí ho ale Heidy ujistila, že když se my neujmeme moci, naše společenství propadne v chaos a prozrazení by bylo nasnadě. A to přece nikdo nechce. Stále si však myslím, že s Jazzem spíš hledají způsob, jak to takzvaně zaonačit, aby vládnout nemuseli a přitom upíří svět netrpěl ztrátou morálky.

Logan, sedící na pohovce a držící mě v náručí, svůj pohled mířil přímo na mou maličkost. V očích mu chvílemi planuly jiskřičky, které vzápětí střídali blesky a zamračený výraz. O něčem uvažoval a mě se jeho rychlé střídání nálad nelíbilo. Tázavě jsem se na něj podívala a on se jen pousmál. Co je to, na co myslí?, hnalo se mi hlavou. A tak jsem se chtěla optat, ale přišlo mi netaktní rušit naše „minuty“ ticha za zesnulé a tak jsem použila svůj dar.

„Co je to za tvé myšlenky?,“ poslala jsem mu.

„Nic. Víš, já jen jsem si na něco vzpomněl,“ odpáčil mi potichounku do ucha a jeho dech mě lechtal, až by mi být člověkem naskočila husí kůže v zátylku.

„Něco nepěkného?,“ obávala jsem se.

„Těžko říct,“ pošeptal popravdě, „myslel jsem na to, jak jsme se potkali“.

„Aha,“ odpáčila jsem pološeptem a trochu moc nervózně polkla. Jako bych měla v krku knedlík. Usmál se mé reakci, pak mi pokynul ven z místnosti se slovy: „Jednak nechci rušit a pak bych se taky mohl červenat“ a já se musela usmát. Představila jsem si, jak by vypadal s ruměncem na tvářích a taky mu ten obrázek poslala. Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. „Tobě by slušel víc,“ pověděl mi svým sametovým hlasem.

Sotva jsme vyšli na terasu, on mě popadl a přitáhl si mě blíž. Své ruce obtočené kolem mého pasu a druhou na mé tváři. Přejel po ní něžně svými prsty a zastavil je až v mých vlasech. Pak jsme se políbili. A já byla o to šťastnější, že ani vzpomínky nejsou tak silné, aby nám tuhle chvíli pokazily.

„Myslím, že jsem tě miloval už tehdy,“ přiznal se mi a mě se to líbilo.

„Víš, nebylo by asi správné, kdybych řekla to samé tobě, ale jednu věc ti přece prozradím,“ řekla jsem mírně provinile. On se na mě zvědavě podíval, a když jsem sklopila hlavu, vzal můj obličej do svých dlaní a jeho oči se opět střetli s mými. „Většinou se s nikým nelíbám jen tak na potkání.“

Chvíli bylo ticho, pak to nevydržel a zeptal se: „Takže?“.

„Takže tím chci říct, že jsi mi asi taky nebyl úplně lhostejný. Ale pak je tu ještě věc, co mluví trochu o opaku,“ řekla jsem nejistě a potichu. Nakonec jsem si i skousla ret a pokusila se od něj odvrátit obličej. Připadalo mi, že ho nejsem hodna a měla bych odejít.

„Neblázni,“ řekl jen a ta slova mě uzemnila. Nemohla jsem se pohnout a odejít, i kdybych chtěla. „Za prvé vím, jaké to je, mít hlad a za druhé tě miluji. Takže i kdybys mě tam bývala opravdu zabila, odpustil bych ti bez zaváhání.“

„Tohle neříkej,“ odrazila jsem jeho slova rázně a potřepala při tom hlavou. „Nebylo to správné a já se měla ovládnout…“ přerušil mé výčitky polibkem. A pak pravil: „Co se to najednou stalo?,“ nechápal můj náhlý výbuch svědomí, „myslel jsem, že je vše zapomenuto, zahozeno za hlavu a ty ses už přes to přenesla. Nebo nechceš?,“ řekl trpce a odvrátil se ode mne pro změnu on. Udělal pár kroků stranou, až k zábradlí o něž se opřel. Hleděl před sebe svýma zlatohnědýma očima plnýma rozčarování a zklamání. Tak tohle jsem nechtěla, rozhodně ne. Ale začal si přece on, nebo ne?

„Promiň,“ pípla jsem a ani vlastně nevěděla, za co se mu omlouvám. Byly snad mé reakce neadekvátní? Ranila jsem ho něčím, co jsem řekla?

„Ty promiň,“ odvětil po chvíli sklesle, „já se ti omluvám, neměl jsem to vůbec vytahovat,“ ale z jeho tváře zklamání stále nemizelo. Co se to jen děje?

„Ne, neomlouvej se. Já…,“ chtěla jsem mu toho ještě tolik říct a vysvětli, ale prostě jsem nemohla. Nevydržela jsem to a vybuchla: „Co je s tebou? Proč se tak tváříš? Udělala jsem ti něco?“.

„Ne, samozřejmě vůbec nic,“ pronesl kysele a s notnou známkou ironie. Být člověkem, už brečím jako želva. „Jak bys jen mohla, že?,“ žasnul na oko dál a jeho pohled spaloval. Byl tak bolestný a nazlobený zároveň. A já přitom nic nechápala. Co jsem mu to jen udělala?

„Já,“ začala jsem,“ vůbec nechápu o čem to tu mluvíš! Ale evidentně bude lepší, když mi to povíš a mohli jsme si to vyříkat. Nechci, aby ses trápil.“ Po mých slovech se v jeho očích zaleskla vina a strach. Bál se? Čeho?

„Já, nemůžu za to,“ svěřil se mi, „ale pořád musím vzpomínat na to, co jsem viděl a jak víš, my upíři nezapomínáme.“ A mě seplo. Sakra!

„Takže, tys… tys viděl…?“

„Ano, všechno. Tedy téměř,“ oznámil mi a mě se samou úzkostí sevřelo srdce. Ve spojení s poslední dobou mým oplakáváním… snad si nemyslí, že ho stále miluji? Snad nemyslí, že ho miluji víc než jeho? Bože, sama se v tom raději nevrtám, ale teď, zdá se, budu muset s pravdou ven. Takže, ehm, jak zní?

„Aha,“ začala jsem zlehka, „no, a… jaký z toho máš pocit?,“ zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla na film Mezi námi děvčaty a doufala, že obecně uznávané postupy psychologů zaberou.

„Jaký z toho mám pocit?,“ ptal se naštvaně a překvapeně zároveň. „Žárlím!,“ vykřikl na mě, „a to dost hodně. A trochu mě to sere, když vezmeš v úvahu, že je dávno pod drnem!,“ pustil to ze sebe na plný pecky a já jen zírala. Takhle mluvit jsem ho ještě neviděla. Kam se poděl ten vždy okouzlující, vtipný, milý mladík, co vás jedním pohledem očaruje a druhým okouzlí?

„Jo, tak,“ šeptla jsem a nejistě se na něj podívala, jak se ještě třese a jeho ruce stále zůstávají rozhozené všemi směry. Kdyby byl měnič, jako Jake, už bych zdrhala. „Tak, to trochu mění situaci, že?... Já, tedy myslím, že bych ti měla něco vysvětlit, eh?“

„Asi ano,“ odtušil a už se uklidnil natolik, aby si uvědomil v jak nelidské a podivné pozici zanechal své paže. Trochu se nad tím podivil, sklonil je a opřel se zády o trám verandy. Tak a teď přišla moje chvíle. Jak začít?

„Tak teda, ehm, jo…,“ koktala jsem a nejistě se na něj usmála. Nejspíš z toho, ale vyšel jen škleb. „Já nevím,“ přiznala jsem poraženecky a svěsila hlavu i ramena.

„Ty nevíš, co?,“ ptal se lehce odměřeně. Asi se to snažil skrýt, leč neúspěšně.

„Nevím, co ti mám na to říct.“

„Co třeba pravdu,“ navrhl, „miluješ ho?“

„Byl se mnou od mého narození, otisklý a beznadějně zamilovaný. Myslíš, že jsem k němu nic necítila? Vždyť jsem s ním chodila?! Co si to o mně myslíš!... Proboha.“ Nyní jsem křičela  já. Samým rozrušením jsem ho div neuhodila do nosu, jak jsem máchla rukama. Nakonec jsem zavrtěla hlavou a nešťastně se na něj podívala. Tvářil se jak hromádka neštěstí a to mě trochu obměkčilo. Ale jen trochu!

„Nechtěl jsem tě urazit,“ zašeptal více méně do větru. Jeho hlas byl slabý a sotva slyšitelný.

„Ale povedlo se!,“ zamručela jsem.

„Myslel jsem. Jen … nechápu to,“ přiznal a smutně na mě pohlédl. Ty jeho oči… by měli být zabavené, jako důkazní materiál číslo jedna!

„Já taky ne,“ hlesla jsem, „víš, už je to delší dobu, co vím, že tě miluji, ale pořád jsem si to asi nechtěla přiznat, víš? Stejně jako teď nechápu to, co se tam stalo.“ Povzdechl si a já též. Tohle byla pravda. A pravda, ta vždycky trochu bolí. Jenže já měla obavy, aby to spíš nebylo trochu víc…

„Proč každý den chodíš na jeho hrob? Musíš to vědět, ne?“

„Znala jsem ho celý svůj život,“ připomenula jsem mu jemně a zároveň nechápavě zakroutila hlavou. Ve tváři mu hrál ten pocit, byl nazlobený, ale na mě. Býval by si přál, aby to byl on, kdo mě tak dlouho zná. Kdo se mnou mohl trávit všechen ten čas.

„Půjdeme domů, co ty na to?,“ navrhl a majetnicky si mě k sobě přitáhnul. Chtěl asi dohnat všechen ten čas, co on měl navíc…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 36. Zapadlé a zapomenuté vzpomínky, nebo ne?: