Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 35. Rudé řůže.

05.09.2009 (18:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1372×

35. Rudé růže.

Kdysi dávno někdo moudrý řekl, že všechna trápení časem přebolí, žal otupí a rány se scelí… leč nikdy nezapomeneme! A bohužel je to tak. Na některé věci se zapomenout prostě nedá, zvláště pak, jsou-li notnou částí vás samých -  asi jako procentuální zastoupení vody v lidském těle. Jediné, co můžeme, je si zvyknout. A tak tu stojím před jeho hrobem a představuji si samu sebe, jak coby člověk smáčím ten chladný mramorový kámen slzami smutku. Leč místo toho pokládám na něj „pouze“ jeho oblíbené rudé růže. A ty růže, svázané po šesti, jsou jediným znakem toho, že já nezapomenu. Nikdy! A to, i kdybych sebevíc chtěla…

Klečím tu a snažím se smířit s tím, že můj život nikdy jednoduchý nebyl a ani nebude. Děsím se toho, co mě čeká příště a zároveň se těším, až mé jizvy zblednou a rány se otupí staletími prachu. Vždyť mám věčnost a možná proto na mě nikdo nespěchá.

Za zády jsem zaslechla kroky, které míří ke mně. Tedy vlastně, k dalšímu náhrobku. Podle plavé chůze a vzlyků to musí být Esme, jediná stejně zbídačená duše v domě jako já. Spíš musím uznat, že je na tom ještě hůř. A to mě přivádí zas k té odvěké právě, kdyby … chyby. Stále a dokola se mi myslí řítí slova, co na mě křičí: „Vrahu! To ty máš být pod drnem,“ a já se přemáhám, bych nepodlehla jejich svodům. Více bolesti by už naše rodina patrně nesnesla. „Kdyby tebe nebylo, ty nevděčný kříženče…,“ pokračují lamentace a já se táži, jak moc krutý k sobě člověk sám jen být dokáže? Víte? Já ano. Bohužel…

Esme po mém pravém boku padla k zemi, vzlykajíce dává průchod své bolesti nad poslední památkou na jejího muže. Vlastně se divím, že ještě neskočila do ohně. Snad pro, že cítí potřebu se o nás starat a možná je to tím, že přes ztrátu manžela jí ještě lecos nedochází. Například mám takový slídivý pocit, že si stále neuvědomila, že vedle jeho náhrobního kamene je i ten pro Rose a Emmeta. Řekl jí vůbec někdo tu krutou pravdu? A mohla jí přes své trápení vůbec zaregistrovat? Nevím, a taky netuším, proč by jí kdo chtěl ve své lehkomyslnosti připravit další muka. A tak se znovu dostávám k prvnímu bodu a modlím se i za ni, aby věčnost byla požehnání. Aby našla sílu a možná by i čas mohl přiložit ruku k dílu. A tak možná jednou, zas bude naší věrnou a starostivou matkou ona a k do ví, třebas za takových tisíc let jí ohromí nový svět. Možná potká novou lásku a možná taky ne…

Jak tak uvažuji, cítím, že ta naděje, jež pro ni si přeju, je spíš mým zbožných přáním, abych i já jednou mohla zase cítit ten klid a harmonii, jaký našemu domu dávala vždy právě ona, Esme. Naše matka pro praktické účely. Skoro cítím, jak mi po tváři stéká slza lítosti, která mě zaplavuje, jen se na ní podívám koutkem oka. Jak je to nespravedlivé, že právě ona musí trpět a právě on musel ji opustit. Dva hodnější a milejší upíry, abys pohledal. A pak ještě Rose a Emmet. Stále i já skrytě doufám, že žijí. Nenašli se přinejmenším žádné důkazy o opaku, ale na druhou stranu, Alice nevidí jejich budoucnost, a kdyby byli bývali stále naživu, cožpak by se nás stranili? Proč by nepřišly domů? K tomu žádné důvody skutečně nejsou a ani nebyly.

Skoro zas před sebou vidím krásnou blonďatou Rose s jejím vždy lehce povýšeneckým úsměvem, přesto dobrosrdečnou duší, jak si piluje nehty k dokonalosti a vždy usměvavého Emmeta, jak se tváří lišácky, protože zrovna něco kuje… „Ne!,“ tahkle nesmím uvažovat! Mrtvým to život nevrátí a mě to akorát bolí. Navíc jsem se rozhodla, že v zájmu rekonvalescence požádám Alice, aby vymyslela nějaký důvod k párty a taky jí zařídila. Jí to rozveselí a to zlepší stav i Jazze, což znamená, že táta bude mít hned o dva posluchače s krapet veselejšími myšlenkami navíc a tak by to mohlo ovlivnit i mamku; radost rodiny byla vždy radostí Esmeinou, tak to snad i zůstane, no a o Logana se snad zvládnu postarat sama. Jediný problém je… a co já? Musím sebrat, tak je to! Nechci přece, aby se rodina rozpadla.

Vstanu a naposled se smutně podívám na Esme, pak zbloudí můj pohled na Jakeův memoriam: „Milován jako člověk, nezapomenut jako vlčí otisk“ a vybaví se mi jeho poslední slova: „Život je pes,“ sdělil mi a já ho nechala odejít! Jen tak! Třeba jsem ho mohla zachránit! Třeba… Ne, tohle nemá cenu. Utírám imaginární slzy velikosti hrachu a mířím k domu. Na zápraží čeká Logan a smutně mě provází svým pohledem. Má bolest bolí i jeho, tak je to. Jenže jeho bolí i to, že mě bolí Jakeova smrt a jeho bolest předtím. Chápe to, ale přesto si myslím, že se cítí zklamaný. Vlastně jsme o tom ještě moc nemluvili. Většinu času totiž trávíme tak, že sedí, já na něm a vzlykám mu do ramene. A já pravím, Je čas to změnit! Slabounce se na něj usměju, ale pro něj je to jako alej čerstvě rozkvetlých růží. Jeho pohled se prozářil a to i mě přineslo trochu radosti a spokojenosti. Z domu se vyřítil otec spolu s Jazzem. Něco probírali a v rukou měli kdovíjaká lejstra. Poslední dobou pořád něco řeší. A bezpochyby se to týká našeho nového postavení. Najednou se přiřítila Alice, doslova jako uragán.

„Nechtěla jsi mě o něco poprosit?,“ otázala se nedočkavě. Povzdechla jsem si nad tím, omluvně se podívala na Loga a pak jí uchopila za paži, abych jí odtáhla trochu stranou.

„Vidělas…,“ začala jsem. Všichni nemusí přijít o překupko, ne?!

„Jistěže,“ přitakala sebejistě. Věděla jsem, že tohle jí určitě zlepší náladu. Škoda jen, že otec a Jazz museli odjet. Zrovna teď.

„A už máš záminku?“

„Ach,“ povzdechla si naoko nechápavě, „přece oslava zasnoubení ty hloupá!,“ svěřila mi a já musela uznat, že její myšlenkové pochody týkající se těhle věcí obvykle zdaleka předčí ty moje. Takže bude oslava!

„Kdy?,“ zkoumala jsem ještě.

„Jazz a tvůj otec se vrátí pozítří,“ oznámila mi, „mají co k vyřizování ve Volteře. Musí se zahladit stopy,“ osvětlila záležitost.

„Aha,“ odpáčila jsem nepřítomně a hleděla na mamku, která se zrovna šinula podpořit nářky Esme. Pak jsem zamířila svůj zrak na Logana ležérně se opírajícího o rám dveří. Nepokrytě na mě zíral a tak jsem zamířila za ním.

„Takže sis to s naší svatbou nerozmyslela?,“ zeptal se, asi narážel na mé nedávné „rozvahy“. Pak dodal: „Nechci tě do ničeho nutit. Jestli chceš, můž…“

„Ne,“ rozhodla jsem. Ani v nejmenším jsem nehodlala nic měnit, na to jsem měla až příliš velký strach, že mě po nedávných událostech nakonec opustí. Zatím to neudělal a já mu nehodlám dávat další šance. Jeho ztrátu bych už ani vážně nepřežila. „Miluju tě a chci si tě vzít,“ ujistila jsem ho. Tvářil se zkoumavě, jakoby v rysech mé tváře hledal stopy po lži. Nenašel je a oba jsme si oddychli. Co kdyby tam přece jen byly, že? Pak se mi znovu zadíval do očí a sklonil se pro polibek, který jsem mu šťastně opětovala. Až nyní jsem si vzpomněla, jak dlouho to je, co jsme se naposledy políbili. Bylo to tehdy, těsně před bojem. Z té vzpomínky se mi chtělo zvracet, ale naštěstí pro mě, to není možné… ještě by si myslel, že zvracím po jeho polibku! To by mě už tuplem kleplo. Vidět to zklamání v jeho očích nikdy nechci!

***

jen tak pro zajímavost. Změnila jsem perex a to k následujícímu: Nyní je na něm Logan (vlevo nahoře) a Ren (vpravo dole), mezi nimy na výsluní potom trčí jedna rudá růže - jako vzpomínka na Jacoba. A pak tam je ozdobný meč, symbolizující potíže a královská koruna za nové postavení...

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 35. Rudé řůže.: