Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 33. Ruleta života.

03.09.2009 (15:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1442×

Nevím, jak jsem se pak dostala domů a nevím ani, kdo mě uložil do postele. Jediné, na co si vzpomínám, jsou Loganovy chladné ruce, které mě nesly, jeho utěšující slůvka a nezměrná bolest, která mě drásala na cucky zevnitř. Marně jsem si přála zemřít, skočit do plamenů a nahradit jedno peklo druhým, které se mi zdálo únosnějším. Fyzická bolest je přece nicotná a pomíjivá na rozdíl od bolesti té, co vám zaplaví nitro a zahubí duši. Té mé bolesti jsem dala jméno, tím jménem byla Vinna, protože právě to mě užíralo nejvíc. Byla jsem vinna. Vinna ve všech ohledech toho slova. Proč, jen proč musím být, když každému jen neštěstí a zármutek přináším? Co to hvězdy měli za praštěný a krutý nápad vdechnout život někomu, jako jsem já? Snad výsměch osudu to byl, či ďábel sám chtěl potrestat své neposlušné syny?

Cítím se tak… nepopsatelně. Jako by někdo vyrval moje srdce z mé hrudi a mě přesto nebylo dovoleno zemřít. Měla jsem trpět dál, navěky.

Ano, očistec na mě, neb jsem vinna!

Vinna tím, že zemřel. Vinna tím, že se trápil. Vinna tím, že jsem mu lhala. Vinna tím, že Logan trpí, že slyšel, co mu ublížilo, že já jsem mu ublížila a že tím svým ubližováním ubližuji všem a také vinna tím, že jsem vinna…

Odsuďte mě už, ať můžu podlehnout lítosti. Ať mohu pokleknout a modlit se za odpuštění. Ať mohu zemřít…

To je nyní můj cíl, můj nejbližší a poslední čin. Nic mě nemůže zastavit a nikdo mě nemůže odradit, neb to já jsem ta zrůda. Ta, která by přežila, zabila toho, kdo jí nejblíže byl. Toho, kdo jí bezmezně miloval a komu lhala. Koho nařkla a navedla ku smrti cíli. To já ho smrtce na lopatu posadila! To já mám být ta umrlá! To já bych neměla více žít, více okusit to potěšení z nádechu, jenž život mi do žil vhání (alespoň zdánlivě). Už nikdy by nemělo mé zrůdné já napumpovat do mých žil život, jenž si nezasloužím. Jediné, co mi ku cti ještě zůstalo je, že jsem se ovládla a nezabila jej sama, neb krvácel. A to přináší mě k dalšímu bodu. Proč jsem ve vzduchu necítila krev? Snad že jí bylo toho dne rozlito toliko, až mé smysly umdlévali? Kdo ví, ale jsem za to ráda. Neboť pak by mě už nic nezastavilo před skokem do plamenů. Ani Logan…

Je konec. Všechno končí. Ne, všechno skončilo s ním. On byl můj život, má existence, mé všechno… Počkat, co to melu? Proč zas si připadám jako v bludném kruhu? Nerozhodla jsem se snad již dávno, že on je mi cizí, pro dobro jeho i nás všech? … Ano, a k čemu to vedlo! Tak nač zapírat. Pravda je ta, že první láska se nezapomíná. Pořád tu je a vždy asi i bude, tak k čemu je to, lhát sám sobě?!

Nechci, nechci… Já přeji si, by mé city zmizeli a já usnula spánkem blažených těch, kdož už nic a nikdo neprobudí. Nic by nebolelo a… nejde to, protože jsem, kdo jsem a to se nezmění! Tak musím najít sílu v sobě a podívat se sama sobě do očí! Tam skrývá se prý brána do niterného světa a tam budu hledat odpověď.

Však zmatena nyní, já stále doufám a snad se mi to vyplatí…

A tak jsem vstala z postele, natáhla ruku k Loganovi sedícímu doposud v křesle. Jeho bolestný výraz tváře byl nyní protkán nadějí a překvapením. Snad nezklamu. Znova. Přešla jsem k němu a on mi vyšel vstříc. Usadil si mě do klína a já pošeptala tichounké: „Promiň,“ on jen „to nic“ a dal mi pusu do vlasů. Mé vnitřnosti se mírně zkroutily a já pocítila hlad. Bezděčně a naprosto automaticky mi podal sklenku s krví. Po pár locích mi zase začal fungovat mozek. Uvědomila jsem si tehdy jednu věc, člověk ve mně bude navždy žít, a proto budu vždy milovat. Problém je v tom, že lidé bývají v lásce nestálý a taky, že snadno podlehnou jejím svodům. Vstala jsem zas a Logan na mě poplašeně hleděl. Já jen mávla rukou a usmála se. Šla jsem k zrcadlu a vida, mé oči nelhali. Miluji ho, avšak jak mohu, truchlím-li pro jiného?

Hledíc do svých očí, ani jsem si nevšimla, že Logan vstal a přistoupil ke mně. Objal mě ze zadu a své rty zabořil do mých vlasů. V tom okamžiku mi nezbylo jiné možnosti, než zavřít oči a vychutnat si jeho přítomnost.

Tehdy i mnohokráte poté, jsem spolu s ním zamířila do šatny, kde už na mě čekali krásné dlouhé černé šaty ze sametu. Přistoupila jsem k ramínku, na němž vysely, a dotkla se té krásy. Ani připomínajíc smutek, žal a smrt nejsou o nic méně nádherné. Tak to je a asi i bude. Alice nás vždy bude oblékat do těch nejdražších a nejpěknějších šatů z dílen mnohých známých značek i samotných návrhářů. Letmo jsem přejela svou mramorovou rukou po tkanině a bezděčně si povzdechla. Nastal den rozloučení.

Spolu s Loganem oblečeným do černého obleku, který – stejně jako i nám ostatním – vyvolával kontrast s jeho běloskvoucí pletí. Když jsem sešla dolů, seznala jsem, že tam stojí všeho všudy pět krásných andělů zahalených do černě, myšlenkami byli ponořeni v žalu a utopeni v moři slz, jenž jim nebyly z vůle Boží dopřány. A těch pět andělů tam tak stálo a hledělo na mě svýma pronikavými, nazlátlýma očima, pod nimiž měli tmavé kruhy neštěstí. Nejsmutnější z nich vypal Jasper, kterého sužovala nejen bolest vlastní, ale i nás všech ostatních. Snad jen o málo hůř vypadal otec, který slyšel žalozpěvy nás všech ve své mysli a tak měl hned dvojí důvod k lítosti. Dalším padlým andělem na pokraji zhroucení byla Esme, jejíž zármutek byl jako jediný o to větší, že ho nepůsobila moc, nýbrž ztráta druha. A taková bolí nejvíc. A tím snad zakončím tento smutný výčet u sebe samé, kterážto jsem se stále utápěla v oceánu svých imaginárních slz, viny a té malé otravné věci, které lidé říkají paměť. Ta mě nyní sužovala snad více než naděje, které se ukázali býti vskutku plané. Alespoň pro některé z nás.

Potichu jsme sešli ze schodů a prošli místností ven na verandu. Tam jsem se zastavila a dotázala se mých spolutruchlících, zdali neexistuje nějaká možnost, že Emmet a Rose přece jen přežili. Odpovědí mi bylo Aliciino „nic nevidím“ a tak i poslední jiskřičky naděje pohasly. „Slavili“ jsme u nás za domem, na improvizovaném hřbitově odchod čtyř našich blízkých. Ostatní si své zesnulé, či jejich prach a jiné věci, co z nich zbyli, taktéž odvezli do svých rodných krajů, aby jim mohli býti, co nejblíže a dostatečně ukojit svůj žal jejich „oplakáváním“. Jediné tělo, které bylo v rakvích před námi, bylo to Jakeovo. Carlisle byl za zesnulého, k velké lítosti Esme, prohlášen poté, co Alice náhodně na „bitevním poli“ nalezla na jeho hodinky s rodinným erbem v hromádce popela a nedohořelých kusů již neidentifikovatelných bot.

Poslední, více méně symbolické, cesty našich zesnulých (a to sice do hrobů) se ujal Jazz s otcem. A tak postupně, jedna za druhou mizeli rakve, některé prázdné jiné těžké, v předem vykopaných jamách a nakonec i ty byly zaházeny zeminou prosycenou vlhkostí z nedávného deště. Déšť smyl všechny stopy to boji, jen ta těla a popel tlačící se do nitra země zůstali. Jediné svědectví krvavého boje o přežití a rovnováhu světa. A ti lidé, co se den za dnem pachtí po moci, penězích, slávě a ničí, co jim příjde do cesty. Tak ti nic nezvědí. Jen ti, co bedlivě naslouchají hlasu větru, vody i šelestu stromů, jen ti cítí, že se něco změnilo. Protože když truchlíme my, rádoby andělé vytesaní z mramoru, tak se o naše těla láme vítr a ten vítr nese své poselství dál až k nim. Poselství, že zrodili se z odporu a snahy o lepší existenci, že ten kdož je opustil, byl tím, kdo změnil zásady jejich světa a taky, že s mocí přichází zodpovědnost. Jak to ale všechno zvládneme bez Carlisleho? To na jeho bedra by měla padnout ta moc… ale jisté je jedno, svět potřebuje řád a ten pro upíří svět vždy znamenala královská rodina. A nyní jsme to my!

Jak zvláštně se věcí mění, přetváří a formují a jaké bizardní to útvary, jenž jsou tím vzkříšeny. Kdo by byl kdy pomyslil, že právě někdo tak zavrhovaný dříve, by vegetarián, se jednou stane tím, kdo určuje pravidla hry…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 33. Ruleta života.: