Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 32. Poslední minuty do konce. Odpočítáváš?

02.09.2009 (14:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1047×

32. Poslední minuty do konce. Odpočítáváš?

Můj skelný pohled střídá odhodlání. Kdepak, my ne! To vám zvoní hrana!, pomyslím si útočně a cítím matčin štít, obepínající se kolem nás, jako neprostupná hradba. Stisknu Loganovu pevnou ruku a pohlédneme si navzájem do očí. Má poslední slova před vřavou náleží právě jemu. „Miluji tě,“ vydechneme téměř současně. Usměji se a on na mě, pak mi rukou zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho a v dáli se už ozývá bojový pokřik našich nepřátel. Povzdechnu si a pevněji sevřu v dlani své pravé ruky střelnou zbraň. Stále ještě netušíce, jak a zdali je k něčemu platná.

Pouštím, ač nerada jeho ruku a odvrátím od své lásky zrak. Myslím přitom jen na to jediné: „Bože, jen jeho ne! Toho mi neber!“ a do hledáčku už se odtávají první z nich. Předvoj, téměř beze zbraně. Pohlédnu na ostatní, přikývneme a zbraně vystřelí. Palba a zvuk dopadajících nábojů proráží ticho lesa smíšené s jemnými tóny Debussyho skladeb. První z nich jsou zasaženi a světe div se, klesají k zemi!

Mou radost by v té chvíli nevyvážilo všechno zlato světa. Jenže pak se stalo, co nikdo nečekal. Jeden ze zasažených začal řvát, jako když čerta na nože berou a pak bylo ticho. Nakonec se vypařil a na jeho místě zbyla jen hromada prachu a kostí. Pomyslela jsem si, „dobře mu tak!,“ ale bohužel ne všichni skončili jako on. Někteří se po chvíli oklepali a vstali. Popuzeni odporem a ztrátou svých bližních se na nás znovu vrhli. Po dalších padlích a několika vyprázdněných a znovu dobytích zásobnících jsem došla k závěru, že tahlensta věcička, co jí máme napěchované pušky, je pěkně zrádná jako ďábel sám! Někoho zabije, jiného zraní, dalšího jí ani nezaznamená a nejvíc z nich polidští, což je buď zabije, nebo to udělá Jazz a Emmem.

Po několika minutách už jsem si začala říkat „Hurá“, když dorazili další. Kolik jich ještě je?

V čele jich se za stromy mihl on, podlý a slizký sluha ďáblův! Ten zmetek Vlad. Mrkl na mě, když uzřel, že na něj mířím. K mé smůle byl z dosahu. Pak ke mně promluvil, beze slov. „Už nemusíš hrát!,“ ozval se pobouřený a pobavený hlas zároveň uvnitř v mé hlavě. Potřepala jsem jí, jako by ho tento akt mohl vypudit. Však on ale mlel si své dál.

„Polož zbraň!,“ nařídil a já strnula jako v transu. Už, už jsem ji pokládala, když mi to došlo a já se rozkřičela: „Nikdy!“. I z té dáli jsem spatřila, jak se zatvářil. Obličej měl svraštělý soustředěním a nenávistí. V očích mu plály plameny smrti. Ušklíbla jsem se na něj. „Mě nedostaneš!,“ oznámila jsem mu šeptem, ale byla jsem si jista, že mě slyšel.

„Myslíš?,“ řekl škodolibě on a pak dodal: „No, možná ne hned… ale stejně se mi podrobíš neskoro!“. Nechápala jsem jeho slova, ale pak jsem je uviděla. Esme a nějakou zrzku. Už jí došli náboje a tak přešly k starému dobrému souboji. Podivila jsem se, že jí tam Carlisle nechal samotnou, ale pak mi došlo něco horšího. Ona byla za hranicí štítu! Rychle jsem očima vyhledala Carlisla, schovávajíce se za blízkým dubem. Logan se držel nedaleko jako můj bodyguard. Nyní jsem byla vděčna za Jazzovu strategii.

Myšlenkami jsem křičela na otce, ať někoho od nich pošle k Esme, která začínala mít na krajíčku. Carlisleho nebylo nikde vidět. Kam se proboha poděl?

Kolem hlavy mi proletěla kulka a ta mě vrátila do přítomnosti. Přede mnou se konal boj na život a za smrt. Za chvíli to ale budou spíš jatka, neboť nábojů ubývalo, nepřátel ne a navíc se jim povedlo nás natolik rozptýlit, že jsem se sama podivovala nad tím, kolik nás zůstalo ještě zaštícených. Tohle musí matku neuvěřitelně vyčerpávat!

Opřela jsem se o kmen stromu a trochu se pootočila stranou, abych si „v klidu“ doplnila zásobník střelivem. Někdo se ale evidentně rozhodl mi klidu nedopřát a do kmene dubu tak sázel jednu střelu po druhé. Ještě jsem vlastně ani nezjistila, jsou-li to obyčejné kulky, či něco nebezpečnějšího. Raději to ani vědět nechci!

Právě když jsem se vypotácela zpoza stromu, mě kdosi srazil stranou, byl to Jake. V dálce za sebou jsem zaslechla, jak Logan volá: „Ne! Ness!“ a nechápala jsem, co se děje, dokud jsem nedopadla na měkké tělo Jacoba Blacka. Ten se na mě díval, jako kdysi. Chtěla jsem se ho zeptat, co to provádí, ten idiot jeden, proč mě sakra strhnul stranou, když někde za mnou cosi vybuchlo, že až na nás dopadli kusy zeminy a bože! – končetin!

Jake se na mě omluvně podíval a pak se usmál. „Mise splněna,“ pošeptal mi do tváře a přitáhl si mě blíž k polibku. Ve svém ochromení jsem se ani nebránila a tak se naše ústa setkala. Jeho teplá a měkká, má studená a tvrdá.

„Co se stalo?,“ optala jsem se zmateně, když se odtáhl a oči mu mírně pohasly.

„Osud si s námi zahrál šachovou partii,“ řekl smutně, „není to fér, ale já už jsem svůj úděl splnil, hvezdičko,“ pošeptal zas o něco tišeji.

„O čem to mluvíš?,“ nechápala jsem, ale on mou otázku ignoroval stejně jako můj zmatený výraz.

„Miluji tě,“ zachraplal a jeho oči mi napovídali, co mám říct dál.

„Já tebe taky,“ pošeptala jsem mu do ucha a pak se naše rty opět setkali.

„Život je pes,“ pošeptal ještě, mezitím, co pár metrů od nás padali části údy nepřátel i přátel na zem. Zasmála jsem se a šeptal pro sebe: „To je!“ a ani jsem netušila, jak moc pravdivě to má znít.

Pak všechno ztichlo a jeho sevření povolilo. Nechápala jsem, dokud jsem nepohlédla do jeho prázdných očí bez života. A v té chvíli jsem uronila svou první a snad i poslední slzu věčnosti. Krvavá kapka mi přejela po tváři a dopadla na jeho mrtvolnou tvář, nad níž jsem se skláněla v naději, že se mi to jen zdá. Že jeho srdce zas bude bít a jeho oči zas žít. Marně, už odešel. Opustil mě, i tento svět! Jak krutý život umí být a jak plané byli jeho naděje.

Jedné věci nelituji. Polibek na rozloučenou byl tím pravým, ale on by si zasloužil i víc. Problém teď ale bude ten, že zas nevím, čím jsem…

Zkoprněle jsem se svedla za pomoci mírně se třesoucích rukou. Na místě, kde bych kdysi našla své bijící srdce, jsem nyní cítila bolest. Jakoby měl skončit celý svět. Ušla jsem sotva pár kroků a už jsem se zase sesula k zemi. Opřela jsem se o strom a doufala, že všechno skončí a já zarostu mechem jako ztrouchnivělý pařez.

„Kdopak se to tu krčí?,“ slyšela jsem jízlivého podvraťáka Vláda, jak se mi vysmívá z výšin těch, kdož se udrží na nohou.

„Nech ji nepokoji!,“ zakřičel Logan, který se opíral o nedaleký strom. Jak dlouho už tam asi stojí?

„Ale no tak,“ řekl na oko uraženě, „Vždyť jsem přišel jen přátelsky popovídat a utěšit jí nad nebývalou ztrátou,“ zahořekoval teatrálně. Možná až přes příliš. Logan zavrčel.

„Snad si nemyslíš, že ti to uvěřím!,“ křičel se zatnutými zuby, „to ty jsi vypáli z toho děla diamatovou bombu!“

„Cože?!,“ zakuckala jsem se. Pak mi to ale došlo. Ten parchant na entou. Ten hajzl! Za to zaplatí! A bez rozmyslu jsem se na něj vrhla. Kousala jsem, trhala a škrábala, dokud z něj nebyly jen cucky. Ty cucky jsem rozdupala na padrť a pak je zapálila. Logan jen beze slov a tiše přihlížel mému počínání, jakoby se bál, že až s ním skoncuju, vrhnu se i na něj. Místo toho jsem se však sesula na zem vedle plápolajícího ohně. Ve vzduchu bylo cítit škvařící se maso a já se utěšovala tím, že jsem Jaka pomstila.

Nevím jak, ale najednou jsem měla chuť taky skočit do plamenů, jež olizovaly zbytky toho všiváka Vláda. Naštěstí, nebo možná ne, mi v tom Logan zabránil tím, že mě pevně chytil a uvěznil ve své náruči.

Po chvíli nás zvedl a zamířil zpět na bojiště, kde právě vrcholilo peklo.

„Konečně,“ ozval se Jazz, „Přišel tvůj čas, Ness!“ a se zbylí nepřátelé octli v plamenech, které uvnitř sžírali i mě. Neměla jsem hlad, ale spaloval mě žal a zášť. Zas jsem všechno podělala.

Logan zvolal: „Váš pán Vlad je mrtev, vzdejte se, nebo zemřete“ a mě tím připomněl francouzské mušketýry z knih Alexandra Dumase. Ani nevím proč, snad kvůli té šlechetnosti?

A tak nedůvěřivý padli a ustrašení uprchli, ku blahu všech už bylo ticho rušené jen počítáním padlích a vzlyky jejich nejbližších. Nejhlubší ranou pro mě zůstávala ztráta Jakoba, jeho poslední chvíle na mě zapůsobili jako bumerang, který mi z minulosti zakryté oponou proměny přinesl naše společné chvíle a oživil mé vzpomínky na jeho lásku. Zároveň jsem si uvědomovala jak nefér a sobecké to ode mě vůči Loganovi je.

Mé hloubání nad absolutním rozkladem harmonie mé mysli přerušila slova mého otce.

„Esme?,“ volal, „už se ti podařilo najít Carlisleho?“ a její odpověď byla záporná.

„Kdo ještě?,“ optala jsem se potichu Logana a pak rychle dodala, „… se nevrátil, zatím,“ abych nepůsobila Esme ještě vetší bolest. Kdoví, třeba se co chvíli vynoří z lesa.

„Nevím přesně, ale mezi pohřešované patří Carl, Heidy, několik Amazonských a-a Rose s Emmetem…“

„A kdo, kdo už… myslím, že … no, je jisté, že… ty víš…“

„Podařilo se jim zabít a spálit nějaké Irčany a někoho od Denalyjců, ale ještě nevíme přesně. Třeba se jen v boji přesunuli dál do lesa,“ řekl povzbudivě.

„Rose a Emmet,“ vydechla jsem, „taky Carlisle… to snad není pravda!,“ zhrozila jsem se a podívala do bolestných tváří ostatních. Bohužel, to pravda byla. Esme se rozvzlykala a já zabořila svůj obličej do Loganovy hrudě. Všechno je špatně! Oni měli žít!

Konec dne a my počítáme ztráty. Ty, kdož padli a už se nevrátí. Jak moc bolí dívat se do tváří těch, jež před nedávnem žili a v našich očích a srdcích zůstanou na vždy.

Ne, odmítám připustit fakt, že jsem zklamal! To je jen sen, hloupá noční můra. A jestli ne, tak se dá říci, že ŽIVOT JE PES…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 32. Poslední minuty do konce. Odpočítáváš?: