Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 31. Den D, hodina H.

31.08.2009 (22:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1599×

31. Den D, hodina H.

Tu noc jsem doslova cítila, že čas boje se blíží. Nic není jisté, ani Alice není klidná. Nic nevidí, jen záplavu rudých křídel a k tomu tóny pianní skladby. Hluboko v sobě vím, že za pár hodin už nemusíme žít. Nikdo z nás. Nahuel a Tanya se na poslední chvíli rozhodli k ústupu. Prý, že zemřít zbytečně není šlechetné, ale hloupé. Zbabělci. Hloupý zbabělý upíři!

Jake se mi nakonec přišel omluvit a ujistit mě, že i přes to všechno je stále ochoten za mě položit život. Raději bych byla, kdyby ne. Měl by se vrátit do LP za smečkou. Jenže to on ne, jedna z těch harpyjí – Arlea mu nakukala, že jeho hvězdným posláním, je chránit mě. Jako by to už tak nedělal! Ale co…

Vlad mě už nekontaktoval, ale jistě ještě něco navaří. Doufám, za nás za všechny, že mám vůli pevnější, než myslím!

„Ness, nad čím přemýšlíš?,“ ptá se mě Logan.

„Nad nevyhnutelností času. Hrozně letí!,“ postěžovala jsem si.

„To ano, ale tím, že ho budeš krátit úvahami o jeho spěchu, ho nezpomalíš, víš?,“ utahoval si ze mě. Nahodila jsem kyselý ksichtík a sešpulila rty.

„Vážně? Jsi první, kdo mi to říká!,“ řekla jsem na oko hystericky a začala ťukat do sklíčka mých náramkových hodinek. Rozesmál se a já s ním. Zlehka mě políbil na šíji a já si ho přitáhla blíž. Naprosto automaticky se ke mně jemně, přesto majetnicky přitlačil a zlehka skousnul kůži na mém krku. Zaklonila jsem hlavu a vzrušeně vydechla. Pod záplavou mých dlouhých vlasů jsem zaslechla jeho tlumené vrčení, jak jsem se dobývala do jeho kalhot. Kožený pásek mi dal zabrat, ale zanedlouho našel své místo na zemi, vedle košile, halenky a kalhot. Vzrušení a vášeň prostupovala celým prostorem pokoje, jako pára v sauně. Naše těla se lepila k sobě v křivolakých objetích a naše končetiny se vzájemně proplétali tak, že jsem chvílemi ani nevěděla, kde je mám. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, byla jeho přítomnost a vzrušení, které mě dohánělo málem k šílenství. A na konci toho všeho přišel náš soukromý ráj…

S posledním vzrušeným výkřikem do potemnělého pokoje jsem padla do jeho náruče a uvelebila se na jeho pevné hrudi. Po chvíli jsem mu začala rukou kolem bradavky stáčet malé kroužky. Ne takové ty uklidňující, ale ty, jenž vás rozpálí na co možná nejvyšší únosnou mez. Povedlo se a jemu začali v očích opět lítat jiskřičky vzrušení.

Naše milostné vzplanutí přerušil až lomoz tříštícího se skla. Někomu nejspíš rupli nervy, pomyslela jsem si a pak jsem zaslechla i zvukovou kulisu – hádku dvou „novomanželů“.

„Jak si to jako představuješ!,“ řvala Rose na Emmeta. Chudák!

„Co je na tom špatného, že chci vidět svůj možná poslední zápas v životě!,“ ohradil se Emmet.

„Nic, jen to, že dáš přednost televizi před svou vlastní ženou! Zvláště, jsem-li jí pak já!,“ nedala se Rose a svá slova doplnila o další rozbitý porcelán, nebo křišťálovou mísu. Možná obé.

Té hádce jsem se musela zasmát a Logan se na mě poťouchle podíval.

„Však oni se zas usmíří, uvidíš,“ ujistila jsem ho, „A to pak bude randál!“.

„Nechceš taky něco rozbít?,“ zeptal se náruživě.

„Raději ne. Rose to s Esme umí lépe než já,“ vysvětlila jsem. A podle očekávání se ze zdola začali ozývat Rose s Emmetem. Už ale nekřičeli, pouze… no, to je fuk!

Když se rozednilo a tak k polednímu se všichni začali sbíhat do obýváku, uráčila jsem se taky stanout a obléci se. Možná naposled, proběhlo mi sklesle hlavou a pak jsem dodala: „Už dnes“! Po zádech mi jakoby náhodou přejel mráz a hned potom jsem ucítila Loganovo objetí.

„Neboj,“ pošeptal mi do ucha a já nechtěně vzlykla. Nechci o něj přijít!

Přitiskla jsem se k jeho hrudi a pak se pousmála, ani si nestačil zapnout knoflíčky košile! Když spatřil můj usměv, uvolnil se a políbil mě. V tom polibku však bylo i cosi víc. Bolest a strach.

„Alice?,“ zvolala jsem ještě scházejíc po schodech.

„Já nevím,“ odvětila sklesle a podala mi sklenku s pumí krví.

„Potřebuješ sílu,“ řekl Jasper generálsky, když spatřil otazníky v mých očích, „My všichni!,“ dodal pak zarmouceně. Bezpochyby měl strach o svůj protějšek, jako všichni.

Do pokoje vešla Heidy a jako jediná se netvářila sklesle: „No, tak co je to s vámi?,“ řekla nechápavě. „Seberte se přece, oni nás neporazí! Slyšíte?!“

Všichni na ní pohlédli, včetně Doriana a Amazonských, kteří sotva rozuměli její angličtině s italským přízvukem. Z jejího hlasu zněla autorita a sebevědomí.

„Nesmíte to vzdát!,“ křičela, „To je stejné, jako kdybyste se vzdali! Pomyslete na to, co by bylo, kdyby vyhráli!,“ apelovala na nás. A asi měla pravdu. Je to sice lidské, ale naděje je přece to, co umírá poslední, ne?!

Všechny nás nabudila a i Jazz se teď tvářil jako vojevůdce, který bojuje do posledního dechu. Takže pořád stejné, jen měl ramena trochu rovněji. A tak poslední minuty proběhly v rytmu nadějí a burcování morálky. Tehdy poprvé jsem si připadala jako voják jdoucí do bitvy, která nemá jasný konec a zároveň jako žena, sestra, dcera i přítelkyně vojáka, který jde do války a možná se už nevrátí.

Žaludek se mi začal vzpouzet, ale přesto jsem ho donutila pozřít ještě trochu krve. Třeba právě na té jedné jediné kapce závisí naše přežití, moje přežití.

Před domem se začali hromadit harpyje a Jacob je začal šikovat do řad, nakonec si stoupl stranou, aby zkontrolovat jejich formaci. Pak si vzal Jazz na paškál Amazonské a Irčany, a nakonec i nás doplněné o Doriana a Heidy. Jeho strategie stála na tom, že každý stojí v šestičlenné skupině, při jejímž dělení se zachovávají dvojice. Tak, aby nikdo nebojoval sám. I zde byl patrný strach o Alice. Navíc jak tvrdil, žádný z nás by dobrovolně svého druha neopustil a to by je jen rozptylovalo. Asi to ví z vlastní zkušenosti.

Bez protestů jsem se postavila vedle Logana do skupiny s Emmetem, Rose, Jazzem a Alice. Matka zprvu byla proti, ale nakonec jí Jazz ujistil, že kvůli motivaci je to lepší. No, jo, on je zkrátka pán účelnosti.

Rozestavění a nažhavení, každý v ruce svírajíc pušku s „otrávenými“ šipkami a několika náhradními zásobníky kolem pasu, jsme zamířili tam, kam nás Alice vedla. Na louku z jejího původního vidění…

Alice se najednou zastavila a zamrzla, pak vykřikla: „Je to past!“ a Jazz zavrčel. Rychle se otočila k nám a zašeptala: „Musí mít s sebou věštce, protože o nás ví!,“ spravila nás o situaci. „Nebudou tam, ale na zpáteční cestě nás hodlají přepadnout. Musíme tam být dřív než oni, nehodlám jim poskytnout další výhody!,“ ryčela rozzuřeně jako býk.

(Nikdo)

Místností zní libé tóny Debussyho skladeb, ale nikdo v ní není…

Všichni stojí na verandě, čekají. Zdrceni blížícím se koncem. Armáda poloupírů je zatím skryta v nedalekém houští, za stromy i v jejich korunách. Zbývají vteřiny, a jestli prohrají, nezemřou pouze oni, ale i celý svět, tak jak ho známe. Pohltí ho nicota, jestli Vlad a jeho banda zvítězí. Chtějí se bavit, pít a vládnout, nic je nedokáže zastavit. Nic, kromě otrávených šipek.

Snad jich je dost. Snad se trefí. Snad budou účinné…

Naděje, to nejbáječnější co máme. To jediné, co nás drží při životě, když už nám nezbývá zhola nic.

Naděje, že se zítra vzbudíme a vše bude jinak. Naděje, že tohle je jen špatný sen, noční můra. Ó, neděje, jak báječné jsou a jak pošetilé!

Mnoho z nás se v naději na lepší život vzdá toho, co skutečně štěstí by přinést mohlo. Plané naděje, to je mor. Ale jak, jak Alenko poznáš, že to, co máš, co dává ti sílu jít dál, že to nejsou jen plané naděje plné prázdných slibů a nenaplněných slov, jenž nikdy naplněna nebudou? Takové naděje pozbývají smyslu a najít sílu si to uvědomit stojí víc, než přežít vlastní smrt! Však proto jen, já bludná duše doufám, že mé naděje jsou více nežli sen a zítra rozkvetou v lepší den. Ó naděje, ty sílo všemocná, dej, ať noční můry ve dne zmizí a nahradí je skutečnost ze sna. Dej mi sílu a já temnotu sama porazím!

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 31. Den D, hodina H.: