Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 3. Nejistá budoucnost

12.05.2009 (15:51) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2747×

3. Nejistá budoucnost

Když jsme se vrátili, posilněni krví několika pum a medvědů, stále mi sklouzávali myšlenky k našemu předchozímu hovoru. „Co mohlo být tak „silnou“ událostí z Nesiiny budoucnosti, že se to prorvalo až k Alice, které se většina vizí o ní prostě „nezobrazila“?“ Představoval jsem si to jako špatně naladěnou televizi, ale přišlo mi to jako srovnání poměrně trefné, i když Alice by se mnou jistě nesouhlasila. Sám pro sebe jsem se té představě usmál.

„Jen to ne.“, slyšel jsem z obýváku. Okamžitě jsem poznal ten hlas, byly to myšlenky mé dcery Nessie.

„Jen, co ne?“, nedalo mi to. Zkrátka jsem si musel rýpnout, ale snažil jsem se to podat „otcovsky“. Tenhle přístup jí sice trochu vytáčel, ale Bellu naopak uspokojovalo. „Člověk se holt nezavděčí všem“, pomyslel jsem si ještě a v duchu se tomu zasmál. „Já, a člověk?“

„Ajé“, dodala ještě a vzápětí se otočila, aby nás mohla řádně přivítat. Za okamžik se v pokoji shromáždili i ostatní, včetně Jacoba. Všiml jsem si, že když vešel, tak se Bella významně podívala na Ness. Ani jsem jí nemusel číst myšlenky, abych věděl na co myslí. Stejně jsem neodolal. „Jsi opatrná?!“, ptala se v duchu své dcery. Neovládl jsem své emoce a zasmál se. Bells se na mě podívala, jako by se na mě nejraději vrhla. Tentokrát v tom ale nebyla vášeň ani chtíč, pouze podrážděnost a neklid. Raději jsem se umírnil a nasadil normální výraz, ale stále bylo těžké se nesmát. Vzpomněl jsem si totiž na myšlenky jejího otce staré několik let. Byli to myšlenky tak obdobné, až mě to svým způsobem děsilo.

„Takže Jacob tu zase přespal?“, zeptala se a dodala: „Jak se ti spalo Alice?“

V tu chvíli jsem si pomyslel, že bych byl býval raději, kdybych neuměl číst myšlenky. Všichni totiž vzpomínali na uplynulou noc.

Nessie: „Ale mami, vždyť víš, že dávno nejsem panna.“

Jacob: „Ta společná sprcha byla skvělá. Ale, co se vyrovná poloze lžičky…“

Rosalie: „Měli by se krotit, vždyť nadělají skoro tolik kraválu jako já s Emmetem. Ještě nám zkazí pověst… No, ale stále máme náskok několika zdecimovaných domů…“

Emmet: „Rose se dneska překonala. Ty škrábance ještě nezmizeli.“

Jasper: „Kéž bych necítil všechny jejich pocity. Byly tak silné, že jsem si musel najít vlastní způsob, jak se od nich odprostit…“, pomyslel si a podíval se přitom a Alice

Alice: „Mám jí to říct, nemám jí to říct…“

Carlisle: „To se nedalo přeslechnout, ještěže mám Esme.“

Esme: „Pořád si nemyslím, že předmanželský sex by měl být povolený.“

Logan: „Nemysli, nemysli, nemysli,…“, jeho chování mě zarazilo. Podíval jsem se na něj a z jeho výrazu bylo zřejmé, že bych skutečně raději neměl chtít znát jeho myšlenky.

Bella: „Doufám, že se Alice mýlila.“, i její mysl mě zmátla. Rozhodl jsem se při nejbližší příležitosti Alice vyzpovídat.

„No, vždyť víš Bells. Spánek nenávidím…“, prohlásila nakonec Alice a zasmála se. Jakmile se k ní přidal Logan a Jasper nebylo co dodat. Prostě lavina smíchu.

(Nessie)

„Díky bohu. Žádné dlouhé rozbory.“, pomyslela jsem si ještě, než jsem se přidala k bujarému veselí. Smích byl opravdu nakažlivý. Zvláště díky Jasperovi a Loganovi…

O pár minut později jsme se s Jacobem vytratili, abychom se řádně rozloučili. Jake totiž odjíždí na pár dnů zpátky do La Plush, aby vyřídil pozůstalost po svém otci Billovi. Je to smutné, že zemřel. Ale osobně jsem z toho měla spíš prospěch. Kdyby se tak totiž nestalo, nemohli bychom se znovu přestěhovat. A kdybychom se nepřestěhovali, tak bych nemohla chodit do školy. Bylo by totiž velice pošetilé myslet si, že si lidé nevšimnou zázračného tempa, jakým rostu. I přesto si ale myslím, že má matka by mě do školy raději nepouštěla. Alespoň dříve tomu tak bylo. Bála se totiž nejen o to, že někoho pokoušu, ale hlavně mě nechtěla opustit. Dnes už mi přijde celkem smířená s faktem, že nebudu „malá“ donekonečna. Vlastně jsem na svůj skutečný věk nikdy malá nebyla. Kdybych někomu nezasvěcenému řekla, kolik mi skutečně je, tak mě nejspíš pokládal za blázna. „To se ale brzy změní“, došlo mi. „Za pár let, možná měsíců, ze mě budě na pohled dospělá žena. A taková pak zůstanu na věky.“

„Škoda, že nemůžu s tebou.“, prohlásila jsem v pauze na kyslík mezi našimi hlubokými polibky, jež říkali „sbohem“.

„Ani by tě to tam nebavilo.“, řekl chlácholivě. „Navíc, většinu času mi zaberou jednání s notáři, takže…“ V ten okamžik jsem ho ale přerušila a začala ho líbat na krku. Neodolal, posadil si mě na můj pracovní stůl, a aby alespoň trochu vyrovnal propastný rozdíl mezi našimi výškami, sklonil se. Místo toho, abych se dál oddávala chtíči, jsem ho něžně převalila na podlahu a posadila se na něj. „V sedle mi to sluší.“, pošeptala jsem mu ještě do ucha. Zavrčel a v okamžení byl nahoře on. Jemně uchopil moje ruce a já se octla „v želízkách“. Pobaveně se usmál nad mým bezmocným výrazem. Kdybych chtěla, mohla jsem ho přeprat. Místo toho jsem však věnovala pozornost jeho rozkroku…

„Kdybych věděl, že pokaždé, než někam pojedu, se budeme takhle loučit, stal by se ze mě cestovatel.“, prohlásil s úsměvem na rtech. Místo mluvení jsem se k němu naklonila a políbila ho, pak jsem mu vložila do mysli, co jsem mu chtěla sdělit: „Kdybych v budoucnu viděla, že v tobě vítězí touha po cestování, tak tě osobně přivážu ke stolu jako psa.“ Pak jsem mu z tváře otřela zbytky mojí rtěnky a šla se obléci.

(Alice)

Viděla jsem je přicházet, ale tak nějak se mi nechtělo ji varovat. Proč taky?!

Na Bellinu otázku jsem se snažila odpovědět vesele, potřebovala to. Určitě už ji totiž trápí, co jsem jí kdysi řekla. Muselo, jinak by se s tím Edwardovi nesvěřila, ale já ho viděla přicházet. Ptal se mě na to a měl na sobě to samé, co nyní. „Za chvíli.“, pomyslela jsem si směrem k Edwardovi.

(za pár minut na verandě)

„Už jsem tě čekala.“, oznámila jsem mu s hraným tónem lhostejnosti a znudění, jakoby měl zpoždění.

„Vím.“, odvětil. „Nechtěl jsem vzbuzovat podezření, aby neměli zbytečně strach.“

„Jo, takže, předpokládám, že se mě chceš zeptat na Ness.“, nebyla to otázka, spíš oznámení. Viděla jsem se to říkat, takže…

„Ness je teď zaneprázdněná, takže můžeš…“, dodala jsem ještě.

„Já vím, taky mám uši.“, prohlásil s neurčitým výrazem tváře. „Takže, co jsi viděla?“, zeptal se ještě. Opět ve velice neurčitém rozpoložení.

(Edward)

„Viděla jsem…“, začala a pak už jsem vnímal jen tu její vzpomínku.

Bella stále vedle Nessie, obě v černých šatech. Byli na pohřbu. Vlastně, byli tam všichni. Carlisle, Esme, Rosalie, Emmet, Jasper, Alice, Logan i já. Kromě nás tam byli také vlkodlaci, všichni až na Jacoba. Ten tu nebyl, alespoň jsem si to myslel, do chvíle, než můj pohled spočinul na rakvi a věnci se stužkou na ní. Uprostřed věnce byla jeho fotografie… byl mrtvý.

Zbledl jsem, nebo alespoň jsem si tak připadal. Jacob, byl přece její láska. Ani jsem nestačil pomyslet na to, jak moc by se jí to mohlo dotknout, když mi Alice ukázala jiné vidění.

Opět jsem uviděl svou dceru Ren, ale tentokrát nebyla oděna do černé. Naopak, vypadala velice šťastně a vedle ní stál Logan. Drželi se za ruce.

Nechápal jsem to. Pak mě ale napadla další otázka hodná odpovědi, možná ta nejdůležitější. Pro teď.

„Jak je ale možné, že ji vidíš?“, zeptal jsem se. Alice se zakabonila.

„Nejsem si jistá.“, prohlásila nakonec. „Domnívám se ale, že je její rozhodnutí natolik „důležité“ pro celou rodinu, že vlastně vidím „jejich“ budoucnost. Budoucnost, kterou zapříčiní její rozhodnutí. Problém je, že ona neví, že se už rozhodla.“, dodala.

„Takže nějaké její rozhodnutí možná zapříčiní jeho smrt…“, uvažoval jsem nahlas.

„Je to možné.“, pronesla tiše, neboť právě scházeli ze schodů. Podíval jsem se na ně a uviděl obraz dokonalého štěstí. Nechápal jsem, co tak hrozného se může stát, že to ohrozí jeho život. Byl to dokonalý hlavolam.

(Jacob)

Scházeli jsme ze schodů a všichni nás pozorovali. Pravděpodobně slyšeli všechno, co se odehrálo v pokoji. Všechno, až na její „výhružku“. Té představě jsem se zasmál. Už jsem si zvykl, že v této rodině nemá jeden moc soukromý. Náhle mě zarazil Edwardův výraz. Nechápal jsem proč, ale díval se na mě tak, jako na ducha. „Divné.“, proběhlo mi hlavou.

Ness se mnou došla až k autu, které mi půjčil Carlisle. Políbila mě a pak ještě jednou a znovu, znovu,…

Než jsem se nadál, tak jsme seděli v autě. „Zjevně jí představa odloučení připadá stejně hrozná jako mě.“, pomyslel jsem si. No, seděli, to není přesné. Vlastně seděl jsem já, ona byla na mě opřená zády o volant a tiskla se ke mně, div mi nevyrazila dech.

„Doprovodím tě až k hlavní silnici.“, oznámila mi. Nehodlal jsem se vzpírat, ale Edward na to měl jiný názor, zavolal na ni: „Nessie, mohla bys na chvilku?“. Znovu mě políbila, tentokrát mnohem něžněji a dlouze, potom vyskočila z auta. Když dorazila k domu, ještě se otočila a poslala mi vzdušný polibek, pak mi zmizela z dohledu.

Chvíli jsem tam jen tak seděl a nepřítomně zíral, pak jsem znovu přišel k sobě. Nastartoval jsem auto a vydal se po příjezdové cestě pryč od domu. Bolelo mě, že budu bez ní, ale na druhou stranu jsem si představoval, jaké bude naše přivítání, až se za pár dní opět uvidíme. A tak jsem s úsměvem vjel na hlavní cestu.

(Nessie)

Líbala jsem ho znovu a znovu. Bylo mi jedno, že nás všichni z povzdálí pozorují, nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem s ním být ještě alespoň chvíli a tak jsem mu řekla, že ho doprovodím až k silnici. Pak ale můj plán přerušil Edward, můj otec. Chtěl se mnou mluvit, zajímalo by mě o čem. Naposledy jsem Jaka políbila a vyrazila k otci.

„Co potřebuješ?“, zeptala jsem se v duchu. Věděla jsem, že mě slyší.

„Jde o budoucnost Nessie.“, řekl jednoduše. V tu chvíli k nám vzhlédla i matka, byla zvědavá, ale ve tváři měla vepsané obavy. Pravděpodobně obavy o mě. Podívala se otci do očí. Chvíli se jen tak „pozorovali“, pak má matka vstala a postavila se Edwardovi po boku. Zjevně oba věděli něco co já ne. Vlastně, došlo mi, když jsem se podívala do tváří ostatních, bylo tu něco, co věděli všichni, jen já ne. „Ušlo mi snad něco?“, zeptala jsem se sama sebe. Odpověděl mi však můj otec.

„Víš Ness, Alice měla vidění.“, řekl. To mě zmátlo, vždyť ona mě vidí jen velice, opravdu velice zřídka. „Viděla něco, co ovlivní celou rodinu a klíčem k tomu je pravděpodobně tvoje vlastní rozhodnutí. Rozhodnutí, kterého si možná nejsi ani vědoma…“, dodal. Jeho slova ve mně vyvolala spoustu otázek, na něž jsem neznala odpovědi.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 3. Nejistá budoucnost: