Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 29. Zmoklý pes.

12.08.2009 (16:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

29. Zmoklý pes.

Slunce vyšlo a mé naděje nepohasly. Nyní věřím, že máme šanci vyhrát a taky vím, že se za to každý z nás bude rvát. Nikdo to nevzdá.

„Už jedou!,“ volala Alice ze zdola, to znamená, že co nevidět tu máme návštěvu. Zajímalo by mě, kdo přijede první.

Oblečená do kanárkových šatů a s Loganem po boku kráčím dolů po schodech, kde už netrpělivě stepuje Alice.

„Ještě jste se nerozhodli?,“ oznámila nám.

„Aha, a to je problém?,“ ptám se nechápavě.

„Jistěže je,“ odvětí, „jak mám asi připravovat svatbu, když nevím, kdy bude?“.

„Hups,“ tak nad tímhle jsem fakt nepřemýšlela.

„Napadlo mě, že by bylo poetické to udělat buď na rok od požádání o ruku, nebo na vaše narozeniny,“ navrhla nedočkavě.

„Jo, anebo to může být klidně den, kdy jsme se seznámili,“ řekla jsem kousavě.

„Jestli chceš,“ odpáčila nevšímajíc si mého tónu hlasu i výrazu překvapení. Copak se zbláznila? Ale co, můžu si za to sama! Měla jsem mlčet.

„Ale to není tak blbej nápad,“ přidal se Logan a mě tím vyrazil dech – ještě, že kyslík není má priorita, „Bylo by to docela příhodný. Takovej dvojte začátek a taky by se Emm měl čemu smát,“ ušklíbnul se na mě.

„Jestli ti to nevadí,“ konstatovala jsem, „ale vážně to ti nevadí, lásko?,“ ujistila jsem se přece.

„Bez toho dne bych nikdy nepoznal ani tebe a ani tuhle střelenou bandu,“ řekl vesele.

„Takže datum už máme,“ zazářila se Al.

„Ale není to za pár měsíců?!,“ zhrozila jsem se přece.

„Akorát čas začít s přípravami,“ opravila Alice.

„Jo, ale ne teď. Ness musí cvičit a ty se soustředit na pozítří,“ zkrotil jí Jasper.

„No dovol,“ ohradila se, „Když už se z toho vykroutil Emm a Rose, když brali ve Vegas, tak oni mi neproklouznou!“ a zatvářila se jako soptící fůrie. Pohled k pomilování, teda pro Jazze určitě ;)

„Sakra!,“ vykřikla najednou Alice.

„Co se děje?,“ zeptal se Jazz starostlivě.

„Nic nevidím,“ odpáčila a začala hysterčit, „Jazzi, jdeme na nákupy. Akutně!“ řekla nakonec.

„Dobře, dobře,“ ani on se jí teď neodvážil vzdorovat.

Jen, co zmizeli, jsme zaslechli motor dalšího auta. Mamka s taťkou? Ne, ti přece běželi nebo ne? Všichni se dívali stejně zmateně jako já a tak jsme se rozhodli, že se přece jen podíváme, co se tam venku děje.

Dělo se jen to, že přijeli Denalijští. Pěkně se s námi přivítali a já si nemohla nevšimnout, že mají o člena víc. V tom novém členovi jsem poznala Nauhela a potěšilo mě, že je z něj nakonec přece taky vegetarián. Pár hodin nato dorazili nějací upíři z Irska a Amazonie – jenže ty si fakt už nepamatuju. Když jsme je tu u nás v obýváku všechny tak viděla, odhodlané k boji, došlo mi, že tohle asi bude vážně klíčová bitva – kdo vyhraje, získá moc a zároveň povinnosti. Někdo přece musí hlídat dodržování zákonů, ne?

A taky jsem si uvědomila, proti jaké přesile jdeme. Ještě štěstí, že máme tolik talentů…

K večeru se vrátila i mamka s tátou a hned se začlenili do rozhovorů, které se tu vedly. Alice a Jazz dorazili k půlnoci, a co bylo divnější, ani nákupy Alice tak docela neuklidnily. Takže se na to nakonec vrhnul Jasper sám.

Dnes jsem „spát“ nešla, a ani nikdo jiný s výjimkou Al a Jazze. Všichni jsme byli v obýváku a diskutovali o všem, co se může stát ale i o tom, jaké budou důsledky a co nás nemine.

Do neurčité atmosféry dalšího rána se kolem půl osmé ozvala rána jako hrom. Bylo sice podmračíno, ale tohle jistě bouřka nebyla. Zmatení a zvědaví z nás se vydali na verandu a pak jsem uviděla něco, v co jsem už nikdy nedoufala. A zároveň to byla má noční-denní můra.

Na loučku u domu, jinak se to říct nedá, přistávalo hejno zvláštních okřídlených bytostí a já si hned všimla jejich křídel pokrytých peřím. Podívala jsem se na otce a bylo jasné, že stejně jako já už začíná tušit, odkaď se vzalo všechno to peří v Aliciině vizi. Jenže to, co jsem vážně netušila, že uvidím, byl Jacob sedící na zádech jedné z nich. Tvářil se prazvláštně. Smutně, zklamaně, ale smířeně.

Až když jsem to všechno uviděla v jeho tváři, mi došlo, že musí být patrné, co je mezi mnou a Loganem a taky, že on o tom nic neví. Pak jsem si ještě vzpomněla na to, co jsem mu provedla a mé zhroucení bylo na snadě. Udělala jsem pár kroků vzad a pak snad i nadupíří rychlostí zmizela v domě, zalezla jsem do svého pokoje a začala vzlykat. Sice bez slz, ale i tak to bolelo. Bolelo mě, co jsem mu udělala, co dělám Loganovi, tím, jak se chovám a vůbec, že všem mé pocity jen ubližují. Znovu jsem měla chuť utéct.

Nic netrvá věčně, a proto se snažím vychutnat si okamžiky, které ještě mám, než si pro mě přijde tma, bolest a zármutek. Ne, já nedovolím, aby mi tě vzali! Navždy zůstaneš v mém srdci. A proto odpust, odcházím…

Až na hranicích Kanady, tam, kde končí země a začíná oceán, jsem si uvědomila, jaký slaboch jsem, když věčně přede vším utíkám. Před problémy, rodinou, přáteli i před láskou. Došlo mi, jak moc si tím svým strachem ubližuju, ale to bych ještě skousla. Nejhorší ale je, že tím trpí i oni, ti, na kterých mi záleží, a já je miluju. Jsem přece tak ubohá a ani zvrácená abych dokázala jen působit bolest. Nejsem masochista a ani sadista. A bez nich vlastně nejsem nic…

Otočila jsem se a k mému vlastnímu úžasu za mnou stál Vlad a pobaveně se mně díval.

„Já jsem ti říkal, že jsou jiní než my, že oni nejsou tvá rodina. To my!,“ řekl sebejistě. Asi vůbec netušil, co se mi honí hlavou.

„Co chceš?,“ vyjela jsem na něj.

„To, co jsi slíbila,“ odvětil. „Koukám, že už jsi dospěla. Už konečně vidíš ty rozdíly mezi námi a jimi?“

„Ano,“ řekla jsem s úšklebkem, protože nemohl tušit, jak to myslím.

„Dobře, velmi dobře,“ řekla zas. Jak jsem čekala, mé reakce se vykládal špatně. No, mohu toho alespoň využít.

„Kde máš ostatní?,“ zeptala jsem se na oko lhostejně.

„Poblíž,“ odvětil. Asi si mi moc nevěří. Ne tak, jak bych potřebovala.

„Měla bych se vrátit,“ řekla jsem nakonec.

„Dohrát svou roli,“ ujistil se, ale znělo to jako konstatování.

„Přesně.“

„A nechceš nejdřív na lov?,“ zeptal se, já si všimla jeho rudých očí.

„Ne, děkuji,“ odvětila jsem zdvořile a bez náznaku všeho toho opovržená vůči němu. Než stačil říct cokoli jiného, už jsem byla pryč.

V půli cesty zpět jsem narazila na Logana. Asi mě už pohřešovali.

„Ahoj,“ řekla jsem a podívala se na něj. Nejistě jsem se usmála a on spustil: „Kde jsi byla? Víš, jak jsem se o tebe bál? A nejen já…“

„Promiň,“ řekla jsem jen a koukla na něj psíma očima. Neodolal a obejmul mně.

„Díky, že ses vrátila,“ pošeptal mi do vlasů.

„Miluju tě, takže jsem musela,“ pronesla jsem já jemu, pro změnu do jeho vypracované hrudi.

„Já tebe taky, ale jsi děsně střelená, občas,“ řekl mi a políbil mě.

„Já vím, a proto mě miluješ, ne?,“ zeptala jsem se ho pak a on se jen usmál. Šli jsme domů.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 29. Zmoklý pes.: