Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 28. Paní, páni a dobrý den.

11.08.2009 (13:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

28. Paní, páni a dobrý den.

„Dobré ráno, lásko,“ pošeptal mi tiše do ouška, když se noc přehoupla v den a do okna vrazili první paprsky slunce. Ach, jak mě chybí spánek.

„Dobré,“ odpáčím a políbím ho. Pak si mlčky hledíme z očí do očí, dokud někdo nezaklepe na dveře. Jen neochotně na sebe hodím košilku a necudně sleduji, jak Logan zápasí s tím, co zbylo z jeho oblečení. Po chvíli otevřu dveře a v nich stojí Alice. Zářivý úsměv na tváři a v rukou hromádka s evidentně pánským oblečení.

„Ahoj,“ řekne zvonivě a já si povzdychnu: „Dobře, vyhrála si“.

„Já vím,“ oznámí zářivě a pak její oči ulpí na něm. Znova se usměje a podá mi oblečení. „Tak u snídaně,“ řekne ještě, mrkne na mě a mizí v chodbě.

Otočím se na Logana a přemáhám myšlenku mu to oblečení nepodat, nakonec podlehnu, když mě přesvědčí polibkem.

S blaženým výrazem se odplížím do šatny a schválně si oblíknu ty pěkně upjaté, fialové šaty od Alice, v kterých na mě může oči nechat. Ještě to zkontroluji v zrcadle, usměji se sama na sebe a vracím se do pokoje, kde na mě už čeká on, oblečený do bílé košile a černých džínsů. Jako vždy mu to sluší. Popadne mě za pas a přitáhne si mě blíž, spolu pak vyrážíme dolů vstříc úšklebkům Emmeta, káravým pohledům mého otce, zdrogovaného výrazu Jaspera (ty emoce ho jednou zničí ;)) a spokojeným výrazům ostatních.

„Dobré ráno,“ pozdravíme unisono.

„Jak pro koho, třeba já se moc nevyspal,“ řekl Emm a sám se tomu zasmál, pak dodal: „Tak jak si vede můj bráška?,“ tak aby to slyšeli všichni a přitom to vypadalo jako tichá pošta výhradně pro mé uši.

Pološepotem mu pošlu odpověď: „Skvěle“ a na důkaz toho přidám i vizuální důkaz, výhradně pro jeho oči. Nečekal to a trochu s sebou cukl, pak se otočil k tátovi a řekl: „Soucítím s tebou, když náš máš v jednom kuse na drátě“ a pak něco pošeptal Rose a ta se zachichotala.

„Ehm, ehm,“ začal otec, „máš jediný štěstí, že máš tak úžasnou mámu a strejdu s ohromnou silou, pač jinak by už on byl asi na cucky“.

Na prázdno jsem polkla a podívala se na Al: „Já myslela, že…“ a pokývala jsem směrem k tátovi. Ta se jen usmála a svým zvonivým hláskem zazpívala: „Taky, že jo, ale víš, byli jste trochu hlasitější,“ řekla a usmála se zase, až jí byli vidět i kořeny zubů.

Omluvně jsem se podívala na tátu a ten dodal: „Taky můžeš děkovat Jasperovi a jeho daru…“.

Fajně, zase se cítím trapně. Sklopím hlavu a dělám, že tu nejsem. Ještě že už se nemůžu červenat, protože bych jistě byla jako rajče. Emmet se směje mým rozpakům a Logan na to de jinak. Přetáhl si mě na klín a pošeptal mi, jen pro mé ouško: „Však oni nejsou jinačí“. Vlastně to tak je, proč bych měla pořád poslouchat jen já je? Vesele se na něj usměju a laškovně se zeptám Emmeta: „A kolik postelí jste v noci zničili vy?“.

Má otázka vyvolala další smích a další pohoršené pohledy, no co, asi s tím už nic neudělám. Stalo se, a já teda ale vůbec nelituju…

Po „snídani“ jsme šli na louku za domem trochu se pocvičit. Byla docela sranda vidět zápolení Alice a tátou a Emmeta s Jasperem. Vždycky, když už Emm začínal mít navrch, ho Jazz rozbrečel nebo rozesmál. Rose cvičila s Esme a Carlisle s Loganem, takže na mě zbyla mamka a její štít. Soustavně mě nechávala vyhrávat, dokud se Jazz na ní nerozčílil, že prý se takhle nikdo nic nenaučí, a tak poslal Emma na mamku a sám se mě ujal. Náhodou to byl docela vyrovnaný boj, když nepoužíval svou moc, jak jsem se domnívala. Pak ale začal mít zase navztekaný výraz, protože mamka mě zaštítila i na dálku.

A tak to šlo celé dopoledne a odpoledne, střídali jsme soupeře, až nakonec jsem se octla proti Heidy, která se k nám též připojila. Měla jsem z ní špatný pocit a to vlastně ani nevím, zdali má nějakou moc. Po pár neúspěšných výpadech se jí povedlo mě odhodit až na kraj lesa. Spadla jsem na strom a ten se rozlomil. Byla jsem trochu zkoprnělá a překvapená, kam až mě odhodila a pak jsem viděla, jak se na mě znova řítí. Hrozně jsem se lekla a chtěla jí nějak zastavit a pak se v tu ránu přede mnou objevil oheň, který ji ode mne dělil jako zeď. Heidy se zastavila a nevěřícně na to zírala. Bylo jasné, že ke mně rozhodně nepůjde, upíři se ohně bojí jak čert kříže a aby taky ne, když je to to jediné, co nás může opravdu zničit.

Chvíli na mě ztuhle zírala jako socha zachycující dramatický okamžik, pak zavolala na ostatní a v tu ránu byli v nás. Vyjeveně na mě pohlédli a pak se Jazz zeptal: „To ty?“. Nejistě jsem přikývla a Emmet uznale zahvízdal.

„Takže ovládám oheň?,“ ptala jsem se zmateně.

„To bych neřekl,“ ozval se Carlisle. Otec přikývl něčemu, o čem přemýšlel.

„Máš pravdu. Nessie, tvoje moc se zakládá na iluzi, takže si myslíme, že jde spíš o projekci, než o skutečnost. Chápeš?“

„Trochu,“ přiznala jsem.

„Jak se to stalo?,“ zajímal se Jazz.

„Já vlastně ani nevím. Viděla jsem, jak se na mě řítí Heidy a chtěla jsem ji nějak zastavit a pak tu už plápolal oheň,“ vysvětlila jsem.

„Můžeš to dát dolu?,“ zajímal se zas a já pokrčila rameny.

„Zkus se soustředit na to, že jsi v bezpečí a že tu ty plameny nechceš,“ poradil mi a ono to vyšlo!

„Skvělé,“ pochválil mě Carlisle.

„Mohla bys to zkusit s něčím jiným?,“ ptal se otec. A mě napadlo, představit si Emmeta v okovech a koulí na noze – jako vězně. Docela srandovní představa. Chvíli jsem se soustředila a zavřela oči. Otevřela jsem je, až když se ostatní začali smát.

No, musím přiznat, že se to povedlo tak napůl. Emmet měl na noze kouli a pruhové triko, jenže co jsem nezamýšlela, byly dlouhé vlasy a vousy. Ale pohled to byl k popukání, to jo.

„He, sluší ti to,“ oznámila jsem mu.

„Dej to dolu nebo ho příště držet nebudu,“ a ukázal na tátu. Že by Emmeta přešel humor? Nebo se snad Rose nelíbí ty vousy?

Večer se opět probírala taktika boje a bohužel, dnes jsem byla na programu i já – díky mé nové schopnosti. Jasper si myslí, že iluze jsou dobrý nástroj, až na mou neschopnost je ovládat. Po dvou hodinách výkladu ho Alice odtáhla do ložnice a Emmet s Rose se taky vypařili.

„Nessie, zlato,“ zavolala na mě mamka.

„Co je?,“ zvolala jsem ještě otrávená z teorie boje.

„Já a Edward jdeme na lov. Vrátíme se zítra odpoledne, možná večer, ano?“

„Fajn,“ odvětila jsem, protože mi připomněla, co se děje za tři dny – den D.

„Ty Logane,“ ptala jsme se ho nad ránem, když mi předčítal jeho oblíbenou knihu – Pěna dní, „myslel si to vážně?“

„A co konkrétně máš na mysli, lásko?,“ zeptal se a já se odmlčela, tak pokračoval, „mou lásku k tobě? Že si tě chci vzít?,“ podíval se na mě trochu ukřivděně a sklíčeně, „Všechno jsem to myslel doopravdy,“ ujistil mne.

„A víš, že to znamená, nechat Alice připravit mám obřad?,“ zeptala jsem se bázlivě.

„To holt musíme skousnout,“ přitakal mi a políbil mě. Pak vyndal z kapsy u kalhot nějakou krabičku a podíval se na mě, jak se na ni dívám. Usmál se a otevřel ji. Byl v ní krásný prstýnek z bílého zlata s diamantem – nic moc okázalého, tak jak to mám ráda. Vzal jej a navlékl mi ho na prst. „To a by sis nemyslela, že mi pláchneš,“ přidal s jedním koutkem zdvihnutým a s jiskřičkami v očích. Taky jsem se usmála a dala mu veelkou pusu. Pak jsem se zamračila, řekla: „Teď už se Alice tuplem nezbavíme“ a oba jsme se tomu zasmáli.

Někdy nám život nadělí něco, v co ani nedoufáme a myslíme, že nás se to netýká. Prostě věc, bez jaké se dá žít. Pak ale zjistíme, že právě takové věci jsou ty, které nás činí šťastnými, a my poznáme, že v pravý čas s pravým člověkem je všechno tak, jak má být a těch věcí si začneme vážit a doufat, že až nastane nový den, vše bude dobré a nikdy se to nezmění… Avšak naděje je nejen naší největší silou, ale i slabinou a já mám teď strach, že zítra mé slunko nevyjde a svět se mi zbortí, jako domeček z karet…

Milosrdný buď osude a ponech život všem, které miluji. Ať už je ta láska jakákoli.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 28. Paní, páni a dobrý den.: