Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 27. Carpe diem.

10.08.2009 (14:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1254×

27. Carpe diem.

„Jistě, musíme,“ přitakal Jazz, „ale nejdřív se musím zeptat, jak moc dokážeš ovládat svou mysl a taky jestli nemáš nějakou novou schopnost? Pokud ne, tak sleduj, jestli se neobjeví, ano?,“ ujistil se.

„Nevím,“ pronesla jsem po pravdě.

Nakonec jsme se dohodli, že budu hlídat, co dokážu i svou mysl a taky nám Jazz trochu nastínil plán boje. Je vlastně docela prostý a založený na tom, co vyrobil Dorian, totiž jakési „otrávené šipky“. Jediný problém je, že ani on sám netuší, jestli jsou smrtelné nebo ne.

Díky Alice už vím, kdy a kde – k mé nelibosti nám zbývá jen pár dní, než se rozhodnou zaútočit. Alice vlastně neví, co přesně se změnilo, ale říká, že už nás nevidí umírat, bohužel ale taky nevidí vítězství. Prý má teď jen jednu stále stejnou vizi o nás, jak stojíme před domem a na něco čekáme, pak přijdou oni a začne boj, když už skoro prohráváme, tak se vše kolem zamlží a ona nic nevidí přes záplavu – ona tvrdí, že peří. Jen bůh asi ví, co to znamená…

Nikdo z nás netuší, jak to dopadne. Všichni doufáme a Alice se dokonce domnívá, že neúplnost jejích vizí způsobuje něco, nebo někdo, koho zatím nezná. Ale znáte někoho, kdo nosí peří?!

Jedna věc je však všem společná bez rozdílu, všichni se teď řídí heslem carpe diem  (užívej dne) a tak Emmet znovu požádal Rose o ruku, zničili pár postelí a nevzdalují se od sebe snad ani na pět minut denně. Carlisle dal výpověď v nemocnici a Esme mírně zanevřela na zahradu; oba byli v posledních dnech docela často na lovu. Alice s Jasperem jsou teď nejčastěji k vidění ve vzájemném objetí, teda když zrovna Jazz nekope zákopy a nepiluje taktiku, jejíž přednášky jsou každý večer od sedmi až do desíti. Kromě toho nás taky nutí cvičit taktiku boje atd.

Máma s tátou se věnují osobním lekcím, které spočívají ve vylepšování Belliny schopnosti práce se štítem. Nechtějte vědět jak ;) … já sama se raději neptám.

Dorian a Heidy, byste nevěřili, ale když nejsou v laborce, tak se od sebe taky nehnou. Zdá se, že jí to odpustil, anebo za to může ta atmosféra?

Buď jak buď, každý se snaží užít si co nejvíc. Tak třeba dneska si Alice vyžádala od Jazze Klidový den, aby mohla uspořádat superparty.

„Vážně musím?,“ slyším mamku až ze shora, jak se snaží vykroutit ze spárů Alice a je mi jasné, že jen co jí překecá jsem na řadě já. Proto jsem se ještě víc přivinula k Loganovi, jako poslední dobou, i teď sedíme v obýváku a povídáme si, nebo prostě jen jsme spolu. Abych řekla pravdu, cítím se hrozně, protože vím, že o něj za pár dní možná přijdu. Nejvíc mě mrzí to, že o něm skoro nic nevím, jak jsem se mu vždycky vyhýbala, a tak se to teď snažíme dohonit. Začalo to otázkami typu „Odkud pocházíš?“ a „Jaká je tvoje oblíbená barva?“, pak to přešlo v něco jako „Co na mě náš nejraději?“ a skončilo to právě před chvilkou. Zrovna jsem přemýšlela, jak se vykroutit Alice až skončí s mamkou, když se zeptal: „Smím ještě něco?“.

„Ty vždycky,“ odpáčila jsem.

„Jen čistě teoreticky, víš jestli… no, jestli všechno dopadne dobře. Myslíš, že by ses někdy do budoucna chtěla stát mojí ženou?“

Kdybych měla říct, co jsem tehdy skutečně cítila, tak děs. Nechápu, jak může teď myslet na svatbu, teda vlastně asi, jo. Díky Rose a Emmovi a taky, že ve válce je vždycky všechno tak nahonem a na nic se nečeká. Přesto mě to zarazilo.

Koukala jsem do prázdna, celá v šoku a on mi začal rukou mávat před očima.

„Promiň, co jsi říkal?!,“ zeptala jsem se pomateně.

„To tě to tak vyděsilo, promiň, to sem nechtěl,“ řekl zmateně a zklamaně?

„Ne, to já jen, že takovouhe otázku jsem nečekala,“ šeptla jsem a pak mi došlo, jaký nepřirozený je v domě teď klid a ticho. Oni poslouchají!

Už jsem si zvykla na víc zvláštností v mém životě, ale vdát tak mladá – jasně, vypadám skoro na dvacet, ale stejně?!

I když, budu někdy milovat ještě někoho? Ne, netroufala jsem si odpovědět. Vybavil se mi Jake, ale dneska už vím, že co cítím k němu je jiné. Logan na mě tak hleděl, až jsem se musela ptát, zdali hledím já stejně na něj. V jeho očích se zrcadlily ty mé. A tehdy mi došla jedna prostá věc – já jsem teď upír. A viděli jste někdy upíří rozvod? Já ne.

Je tu ale ještě něco…

„Já, nevím,“ řekla jsem po pravdě, zase. „Ty Logane a můžu teď já otázku?“

„Ty vždycky,“ odpáčil rozverně, ale v očích měl trošku zklamání. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho, pak jsem se zeptala: „A ty bys mě chtěl? Přece jen, byla jsem to já, kdo…“ a tohle nebyla vytáčka! Trochu mě pořád tížilo, co jsem mu kdysi udělala.

„Jak bych mohl nechtít, miluju tě,“ řekl s láskou v očích a já nemohla jinak než se zeptat: „A jakéže to máš ctěné příjmení?“. Zatvářil se nechápavě a já dodala na vysvětlenou: „No, sorry, ale než ti odpovím, musím přece znát tu hrůzu, ne?,“ řekla jsem na odlehčení.

„Ach, tak,“ svitlo mu a najednou měl jiskřičky v očích, „Takže, ty?“ a podíval se na mě s nadějí ve tváři. Jen jsem kývla a on mě políbil.

„Myslím, že Cullen zní líp, fakt,“ řekl jen, co jsme se odtrhli. V tu chvíli se ze shora ozval děsnej smích, Emmet – bezpečně. Povzdychla jsem si a zas mi došlo, že je to vlastně přežitek, když to už nepotřebuju.

Člověk nikdy neví, co ho čeká. Mě například by tohle určitě nenapadlo. Jenže já nejsem Alice a ta teď má dvojtý důvod k „surerpárty“…

„Alice, to stačí!,“ protestovala jsem a ta se jen potutelně usmála, stejně jako mamka. Jen, co se Emmet přestal smát, mi totiž Alice řekla, že měla vidění – já řikám „novinka“. Trochu mě štve, že mě teď, co jsem upír, vidí. Alice mi zrovna češe vlasy a já se jí marně snažím přesvědčit, že už mě potrápila dost. Mamka i Rose jí pomáhají. Je tu i Esme a všechny se na mě krásně usmívají, zvlášť mamka. Že by až tak moc žraly svatby? Ale vždyť to byla jen teoretická otázka, ne? Zatím doufám nikdo nic neplánuje! I když znám Alice…

„Co je to, co vy víte a já ne?,“ zeptala jsem se bez obalu, protože za tu dobu, co je znám, už dokážu poznat, když má někdo víc informací, než já.

„Nech se překvapit,“ řekla Alice tajemně a já na ní zavrčela a vrčela jsem, i když mě oblékali. Ale jedno musím uznat, Alice má vkus. Možná bych jí to i tak měla…

„Díky Ness, já vím. Jsem skvělá,“ řekla samolibě. Už teď vím, jak mě ty její vize budou někdy štvát. Taky jsem se jí to chystala říct, když mě zase předběhla.

„Uvidíš, že zítra mi ještě ráda poděkuješ,“ oznámila mi.

„Když myslíš.“

„Vsadíš se?,“ řekla sebejistě a to mě zarazilo. Probůh, co se to tu děje?!

Když na mě i na ostatní naplácala, co se dalo a krásně nás oblékla – všem ladilo snad i spodní prádlo, tak jsme se vydali dolů.

Skončila jsem, jak jinak, než v Loganově náručí. Políbil mě tak, až jsem si řekla, že mi to fakt musí slušet. A za tohle mám tedy Alice děkovat? Ne, myslím, že ještě gratulace odložím, pomyslím si kysele.

Pak Alice pustila hudbu, řekla bych, že Debussyho – taťkova oblíbence. Mamka mi jednou vyprávěla, že je to něco jako jejich „autor“. Prý na jeho hudbu zažili spoustu legrace, hlavně prý, když jí učil tancovat. To já naštěstí už umím, tak jsem s Loganem směle vyrazila na improvizovaný parket.

Jak jsme tak tancovali a já měla možnost si prohlídnout veškerou výzdobu, tak se vůbec nedivým, že jí všichni v rodině svěřují přípravy na svatbu. Nad čím to proboha přemýšlím, ptala jsem se vzápětí sama sebe a nenápadně se podívala na taťku, který zrovna tančil s mamkou valčík. Když jsem se ujistila, že je asi dost zaneprázdněný nad ní, tak mi to došlo – bože, já bych si ho fakt chtěla vzít. Chtěla bych, aby byl jen můj! … co to má znamenat?!

Ale on to myslel jen teoreticky, nebo ne? Sakra, proč musím vždycky všechno takhle pomotat!?

Pak mé přemýšlení i náš tanec vyrušil Jazz, „Smím prosit?,“ zeptal se a tak si s Loganem vyměnili partnerky.

„Co se to s tebou děje?,“ pošeptal mi do ucha.

„Já nevím, jsem zmatená,“ řekla jsem v odpověď.

„To cítím taky a moc se mi to nelíbí. Jsi v pořádku?,“ strachoval se.

„Jistě, proč bych neměla?,“ odpáčila jsem.

„Myslel jsem, co třeba ti…“

„Neboj, mamka nade mnou přece drží ochrannou ruku,“ připomněla jsem mu jeho vlastní nápad na ochranu mé mysli. Škoda, že v bublině působí vše normálně. Kdyby odřízla i taťku s Jazzem a Al, mohla jsem v klidu tančit s Logem.

„Nebuď rozmrzelá,“ řekl mi Jazz a hodil na mě vlnu pohody, aby se mi ulevilo. Pomohlo to.

Dobrá nálada mi vydržela až do noci, kdy už se ostatní odebírali do svých pokojů. Tak jsem následovala jejich příkladu. Logan mi nechal náskok jako vždy, abych se mohla převléct v soukromí, ale mně se dneska nějak nechtělo a tak jsem ho zavolala dál. Zvedl obočí a chtěl něco namítnout, moc dobře jsem věděla co, a taky jsem věděla, že to slyšet nechci. S rodiči jsem totiž kdysi (kvůli mně a Jacobovi) uzavřela takovou dohodu. Žádný sex, když jsou oni doma. Kvůli tátovi jsem chápala. Musí to být hrozný sledovat představy ostatních, natož vlastní dcery. Jenom párkrát jsem to porušila, vždycky mi pomohla Alice s mamkou – která mě zastínila. Ale dneska je to jinak, asi. Pokud Alice… Tak jo, asi jí budu děkovat.

Políbila jsem ho, jinak než normálně – vášnivěji, a tím jsem umlčela jeho snahy na fair-play. Sundala jsem mu sako a on si mezitím rozvázal motýlka, pak jsem mu začala rozepínat košili. Pěkně, knoflíček po knoflíčku, zatímco on své polibky přesul z mých úst až na ušní lalůček odkať pokračoval na můj krk. Jemně stiskl kůži na mé šíji mezi své zuby a to mě dostalo, bylo to něco nepředstavitelného. Celé mé tělo se otřáslo, jako bych dostala ránu elektrikou či co. Pak nechal mé šaty sklouznout z mých ramen až na zem a já před ním zůstala stát jen v krajkovém korzetu, kalhotkách a podvazcích.

Vzrušeně se na mě podíval a v jeho očích jakoby lítali ďáblíci. Hrála jsem pobouření nad tím, že má stále na sobě rozepnutou košili a kalhoty. Na usmířenou mě znova začal vášnivě líbat všude v dosahu jeho rtů a místa, kterých se jimi dotknul, se rozhořela. Linulo se z nich teplo do celého mého těla a já to už nevydržela. Za okamžik jsme si byli kvit, oba ve spodním prádle. Ani nevím, kde skončili jeho kalhoty. Musela jsem se nad tím usmát a on toho využil, aby nás přesunul na postel. Ležel na mě a já byla pod ním, tak blízko a mě to stejně přišlo hrozně daleko.

Nevím ani jak, ale po chvíli jsem si uvědomila, že už na sobě necítím korzet. Nechápavě jsem se na něj povívala a on se pobaveně sklonil, aby mi uštědřil hluboký polibek. Po pár další jako tento přesunul svůj zájem na mou šíji a putoval níž. Zastavil se u bradavek a chvíli si s nimi hrál, až jsem slastně vykřikla. Spokojeně se usmál a já si přitáhla jeho ústa na svá, dočasně. Než se opět vydal prozkoumávat mé tělo, a vypadal, že se mu to víc, než jen líbí…

Po chvíli jsem chtěla sama převzít kontrolu a tak jsem ho přetočila pod sebe. Seděla jsem obkročmo na něm a už jsem i cítila, jak moc se mu to líbí. Usmála jsem se na něj a políbila ho, pak jsem zkusila jeho vlastní medicínu na něj, až na to, že než mě opět stočil pod sebe, dostala jsem se až k okraji jeho boxerek – toho přebytečného kusu látky, tady. Uchopila jsem je za okraj a trhla, už jsem si ale nemohla užít ten pohled, neboť jsem v tu ránu byla pod ním a on mi šeptal do ouška: „Zlobíš“. Místo odpovědi jsem ho kousla do jeho ucha a on slastně zavrčel. Jaký to úžasný zvuk!

Pak začal zlobit on, mezi našimi vzájemnými polibky, jimiž jsme sváděli boj o nadvládu, přesunul pomalu a jemně – až to působilo mrazení, svou ruku z mých vlasů ku mému klínu. Zastavil se na okraji mých krajkových kalhotek, jakoby čekal na povolení vjet. Chvíli přejížděl jen tak po okraji a působil mi tím rozkošná muka, nakonec mi je strhl, ale nenásledovalo to, co bych čekala. On si začal svými prsty pohrávat s mým vzrušením a pak je do mě vnořil. To co následovalo, bylo velice, opravdu velice příjemné a mě to zaskočilo, protože s Jakem jsme nic takového nedělali. Rychle jsem zaplašila myšlenky na něj a nechala se unášet tím, co mi dával Logan.

Ani nevím jak, ale z transu rozkoše mě probrali až jeho vzdechy. Já byla teď tím, kdo si pohrával. A pak to přišlo, hry skončily a naše těla se spojila v jedno. Vím, že bych neměla srovnávat, ale „osude, díky!“.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 27. Carpe diem.: