Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 26. Změna?

09.08.2009 (17:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1086×

Změna?

Když jsem se ráno probudila, stále jsem měla jeho paže obmotané kolem svého těla. Bylo to tak příjemné, že jsem se ještě chvíli snažila předstírat spánek, jen abych nemusela vstát a opustit tak jeho náruč. Věděla jsem, že určitě ví o tom, že nespím, ale nějak mi to nevadilo. Hrál se mnou mé divadlo a já byla spokojená. Cítila jsem se bezpečně a jeho přítomnost byla pro mě jako droga. Bylo to kouzelné, dokud k mým uším nedolehly hlasy z obýváku. Matka a otec.

„Pamatuješ, jak dlouho jsi vždycky spávala, když jsem byl u tebe?,“ ptal se otec zasněně.

„Jistě že, jak bych mohla zapomenout,“ odvětila s láskou v hlase, „ a proto jí taky rozumím,“ dodala a zasmáli se.

„Bože, kolik je?,“ napadlo mě.

„Půl jedenácté,“ ozvalo se zespodu. „Díky tati,“ poslala jsem tu myšlenkovou textovku. Ač se mi teda vůbec nechtělo, pomalu jsem se vypáčila z Loganova objetí. Ten se na mě smutně podíval a já se na něj na oplátku smála, lehce jsem se dotkla jeho tváře a ujistila ho, že v cuku letu jsem zpět. Teda, jen co se umyju.

Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a divila se, že mě už dřív nevyhnal do sprchy. Nakonec jsem do tedy do ní sama vlezla a vzpomněla si na to, jak mě posledně v koupelně překvapil. Dneska se to bohužel neopakovalo, a to bych ani nenadávala!

Čistá, zabalená v ručníku jsem se vrátila do pokuje. Tam už na mě podle očekávání čekal Logan, ale co jsem nečekala, byla snídaně do postele. Zářivě se usmál, přišel ke mně a políbil mě. Pak ho taťka zavolal, prý k neodkladné záležitosti, ale mě bylo jasné proč…

Vrátil se, jen co jsem se oblékla, takže mé podezření se jen utvrdilo. Ušklíbla jsem se nad tím a pustila se do snídaně. Tedy pustila bych se, kdyby se Logan nerozhodl mě krmit.

„Tak, co, jaké to je?,“ zeptal se nervózně, když mi dal do pusy první kousek. Chtěla jsem mu odpáčit, že je to výborné – protože to asi připravoval on, ale to fakt nešlo. Jídlo chutnalo jako blitky a tak jsem ho vyplivla. Ospravedlňujícně jsem se na něj podívala a řekla: „Asi je to zkažený, promiň“.

„No, neva,“ řekl zklamaně, „Mě to taky nevoní,“ dodal už veseleji.

„Tak já donesu něco jinýho, jo?,“ zeptal se.

„Víš, co, půjdu s tebou,“ řekla jsem mu.

„Mě už nevěříš, jo?,“ zeptal se laškovně, v očích však měl pochyby.

„Ne, ty hlupáčku,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. Pěkně se na mě podívala, políbil mě a pak se záhadně usmál. Než mi docvaklo, co za tím vězí, už jsme byli v kuchyni.

„Seš sice dobrej výtah, ale já mam taky nohy,“ rozčilovala jsem se.

„To, že si skoro stejně rychlá neznamená, že to budu respektovat,“ řekl pobaveně, já ještě z obýváku zaslechla mou matku: „To mi něco připomíná“ a zasmála se.

Logan mě posadil na kuchyňskou linku, políbil mě a já si ho přitáhla blíž. Ozvalo se odkaškání a Emmetův pobavený obličej: „Blokujete ledničku,“ řekl, jako by zrovna teď musel pít?!

Když Emmet zase zmizel, začali jsme se věnovat zase jeden druhému. To ale asi po minutě přerušil můj žaludek. Logan na nic nečekal a otevřel ledničku.

„Co by sis dala?,“ zeptal se sladce.

„Mm… třeba džus, jablko a croissant,“ vznesla jsem požadavky, nebo objednávku? Usmála jsem se a dodala: „Ale jen ten s čokoládou“. Z obýváku jsem zaslechla Emmeta, jak se chechtá, pak dodal: „Dej si bacha, ať si tě neochočí jako psa!“. Logan zavrčel, ale pak, mi podal jídlo a přidal sladký polibek.

Přišlo mi zvláštní, že to jen tak přešel, dokud mě nevzal za ruku a nezamířil do obýváku. To vám řeknu, to bylo něco!

Emmet seděl na zemi, ale to není to hlavní. Důležité bylo, že seděl u Roseiných nohou na čtyřech a vyplazoval jazyk, jako pes. Bylo to tak vtipné, že by to překonalo všechny vtipy světa. Obrázek k pomilování, bliklo mi hlavou a otec přitakal. Alice odběhla pro foťák a pak přišla Esme: „Logane,“ řekla,“ synku, víš, že tě mám ráda, ale tohle,“ ukázala na Emmeta, „tohle prosím už víckrát nedělej“. Svěsil ramena a vzápětí tu stál nazlobený, rambo Emmet a sápal se mu po krku.

Esme opět zakročila: „Měním rozhodnutí, ale pokud se chcete prát – VEN!“.

Kluci se zklidnili. Emmet zmizel, spolu s Rose a já si uvelebila na Logově klíně. Konečně jsem se mohla pustit do snídaně!

Jen, co jsem kousla, jsem to zase vyplivla: „Fuj, co to s tím je?,“ zaklela jsem.

To už přilákalo pozornost jak Loganovu, tak Esminu i rodičů.

„Ale zlato, tyhle jsou čerstvé,“ řekla Esme, pak začala přemýšlet, jestli do nich nedala něco špatného. Nakonec to zavrhla a zavolala Carlisleho.

Carlisle i otec na mě divně koukali, když se zeptala, koukali ještě divnějš.

„Když mi okamžitě neřeknete, co se děje, tak… budu pořádně naštvaná,“ řekla jsem a ten konec mě nějak zklamal. Chtěla jsem říct, že odejdu, ale nějak to nešlo při pohledu na jejich starostlivé tváře.

Edward pokynul a Esme donesla jablko a džus, co jsem měla připravené v kuchyni. Podala mi je, že prý ať je zkusím. Ochutnala jsem a světe div se, to jablko chutnalo jako guma; džus byl trochu lepší – chutnal jako voda z louže.

„Co se děje?,“ zeptala jsem se opatrně a podívala se do jejich kamenných tváří. Ani jeden nebyl očividně překvapen, že mi nechutná. Ne tak, jak by mělo. A mě to začalo docházet…

„Měníš se,“řekl otec smířlivě nahlas to, co jsem v duchu tušila. Se strachem v očích jsem se podívala na ostatní.

„Bude to bolet?,“ zeptala jsem se ještě, než Alice zakřičela: „Pozor!“ a já omdlela. Bylo to asi naposled v mém životě, došlo mi, když jsem ucítila chladné ruce na svém těle.

Když jsem se probudila, stále jsem cítila jeho ruce, obtočené kolem mě, ale už jsem nevnímala ten chlad, co z nich šel. Otevřela jsem oči a zvědavě se na něj podívala. Ležel přímo vedle mě a svíral mě ve svém objetí. Byla noc, podle tmy venku, takže jsem byla mimo pěkných pár hodin. „Asi můj poslední spánek,“ bliklo mi hlavou.

Zvědavě se na mě podíval a taky si mě prohlížel, vypadám jinak? Pak mě pohladil po tváři – opatrně, jakoby se bál, co udělám. Pak sem ke mně naklonil, pomalu a nejistě mě políbil. Udiven, že jeho polibky opětuji velice mm… živě, se mu zvedli koutky do úsměvu. Odtáhl se a řekl: „Vítej v nikdy nekončícím dni“.

Vstali jsme a já zjistila, že jsem opravdu trochu rychlejší a silnější, než včera. Co mě překvapilo, byl můj zrak – vůbec se nezměnil, to se ale nedá říct o všem. Třeba já, vydala jsem skoro stejně, až na to, že to bylo jiné. Jo, bylo to zvláštní – všechno na mě bylo stejné (i oči), ale přesto jiné.

Jen, co jsem se nabažila, vyběhla jsem z pokoje do obýváku a Logan mě následoval – plnou upíří rychlostí. Byla to zábava.

Dole v místnosti už všichni čekali, buď že nás slyšeli, anebo díky Alice.

První má otázka zněla „Jak?“, protože jsem ani nic nezaregistrovala, nic mě nebolelo…

„Jsi výjimečná,“ řekl otec a Carlisle přikývl.

„Aha,“ nic lepší ho mě nenapadlo. Logan, jakoby vycítil mou nejistotu, mě objal a posadil si mě do klína. Do ucha mi pošeptal: „A já tě tak mám rád. My všichni,“ dodal, když uviděl jejich výrazy. Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář, za jeho hezká slova.

„A teď nám pověz, co je jiné? Cítíš se jinak?,“ zeptal se zvědavě Carlisle.

„Už necítím chlad,“ přiznala jsem a Emmet se rozesmál. No jistě, asi jsem měla začít něčím jiným…

„A taky jsem rychlejší, silnější. Celkově se cítím skvěle,“ ujistila jsem je.

„A co ostatní smysly?,“ ptal se.

„Zatím nevidím změnu,“ řekla jsem.

„Co žízeň?,“ zeptal se vždy věcný a opatrný Jasper.

„Nic,“ odvětila jsem po pravdě a nevšímala si jeho zkoumavého výrazu.

„Fajn,“ řekl nakonec.

„Prošla jsem prověrkou?,“ zeptala jsem se a všechny až na Jazze tím rozesmála. Táta se na něj zase podíval, úkosem, nevím jak jinak to popsat a poklepal si na spánek.

„Jak pokračuje výzkum?,“ snažila jsem se změnit téma, pak mě ale ještě něco napadlo: „Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?“.

„Asi poloviční dobu oproti normálu,“ řekl otec a pak se na mě otočila matka: „Nebolelo tě to moc?,“ zeptala se starostlivě.

„Vlastně vůbec nevím, co se dělo,“ odvětila jsem jí a ona se spokojeně usmála.

„A co ten…?“

„Už je skoro hotovo,“ řekl Jazz a zkoumavě na mě hleděl.

„To si děláš srandu, ne?,“ obořil se na něj táta. Nechápavě jsem to sledovala jako ostatní. Co si Jazz myslel?

„On jí nevěří,“ řekl nevěřícně a šokovaně na něj upíral svůj hněvivý obličej.

„Jazzi, miláčku, je to pravda?,“ zeptala se ho Al.

„Promiň,“ řekl mi, „Já si prostě nemůžu pomoct, ale myslím, že čím míň víš, tím líp pro nás. Už jen čistě proto, že ti může vlézt do hlavy,“ řekl omluvně a mě bylo jasné, že mu jde jen o bezpečnost rodiny. Musela jsem uznat, že má tak trochu pravdu, aspoň se mi bude líp hrát.

„Takhle neuvažuj,“ řekl otec, „je to od něj hulvátství“.

„Ale je to pravda,“ pronesla jsem trpce a dodala: „Musíme vymyslet plán a to co nejdřív“.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 26. Změna?: