Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 23. Rozhovory.

14.07.2009 (21:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1466×

23. Rozhovory.

Druhý den k večeru už zasedali k debatě, rozmisťujíc se kolem jídelního stolu. Jediná Nessie se cítila nesvá a unavená z cesty. Avšak nic neříkala ani si nestěžovala, jen zarytě mlčela a možná až příliš pevně svírala Loganovu dlaň v té své, ten si ale ničeho nevšiml, zhluboka zabrán do úvah, které mu nastínil Carlisle v autě. Byl to onen důvod, proč tak spěchali, aby byli doma co nejdřív. Za pár dní možná méně dojde Nessie do fáze přeměny a její srdce i vývoj se po vzoru ostatních zastaví. Nevěděl proč, ale z té představy mu běhal mráz po zádech a stejně jako Edward i on měl zlé tušení. Dokonale zmaten svými pocity a myšlenkami, málem nevnímal okolí. Carlisle právě říkal,“Měli bychom si s výzkumem pospíšit, než bude pozdě“, Dorian přikyvoval a pravil: „Musíme co nejdříve odebrat krev“, přitom pohlédl na Nessie a ta se vzápětí zhroutila na zem, bledá jako porcelán – omdlela.

(Nessie)

Poslední, co si pamatuji je, jak usedám na židli v jídelně. Křečovitě svírám Loganovu ruku, ale on samozřejmě nic necítí, pak se náhle zatočil svět a já ještě zaslechla křik Rose, Belly a Esme, jak jsem dopadala na studenou podlahu. Než jsem však ztratila vědomý, zahlédla jsem Loganovu vyplašenou tvář a ucítila jeho ruce na svém necitelném těle. Vše bylo jako sen, kdy vás někdo spoutá neviditelnou silou a vy se nemůžete ani pohnout. Jakoby mi někdo píchl anestetikum či co. Pak vše potemnělo a já se octla v hlubinách svého nevědomí.

Všude byla tma, nic jiného. Stála jsem v nekonečné tmě nicoty a rozhlížela se kolem. Párkrát jsem se zatočila dokolečka, ale nikde nic, jen černočerná tma. Zmateně jsem si vybavovala, co se děje, ale nic nedávalo smysl. Pak se, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou objevil muž. Měl bledou tvář, pod karmínovýma očima jemné kruhy přes hlavu mu padala černá kapuce. Oděn byl pouze do mikiny a potrhaných džínsů. Neměl ani boty či sandále. Stál tam a zvědavě si mě měřil, pak spustil: „Vítej v mém světě,“ pravil a já s sebou trhla, jeho hlas byl vysoký a pronikavý.

„Kdo jsi?,“ vydala jsem pak tiše, avšak tak hlasitě, jak jen mi to mé stažené hrdlo dovolovalo.

„Já? Já jsem osud,“ pravil, usmál se a já na prázdno polkla. Jestli on je osud, pak já jsem švýcarský hodinky!

„Co ode mě chceš?,“ nehodlala jsem se jen tak vzdát.

Znovu usměv, spíš úšklebek. „Asi mi nevěříš, co?,“ odpáčil a ani nečekal na odpověď a mluvil dál: „Dobrá, jmenuji se Vlad,“ pověděl mi a jeho oči se rozšířily, stejně jako úsměv a nyní i mě bylo jasné, co je zač. Jeho ostré, špičaté zuby skvoucí se čistotou na mě přímo křičeli „Běž!“, avšak já se ani nehnula. Jsem sice „jen“ poloupír, ale nemám strach. Zopakovala jsem otázku: „Co chceš?“ a on jemně zavrčel, pak zašeptal do větru: „Tebe“.

„Mě?!,“ otázala jsem se zděšeně a dodala, „Proč?“. Má zvědavost převýšila mou hněv a strach.

„Jsi z nás nejstarší a po mém boku by se z tebe mohla stát královna, což nechceš snad?,“ vybafl na mě a já se zmohla jen na tupé zírání. V hlavě mi vířilo „Cože?“, stále dokola a já odmítala připustit si fakta. Pár věcí však bylo jistých. Prvně, je poloupír. Zadruhé, musí být i se svou „armádou“ blíže, než si Alice myslela, protože to, čím na mě působí, musí být jeho dar. A třetí fakt, spletli jsme se i v naší teorii. Oni nejsou nedozrálá pakáž bažící po krvi, ale právě naopak. Všechno tohle, co se děje, bylo až moc dobře promyšlené. Oni chtějí ovládnout svět! A já jim mám být nápomocna, má být jejich královnou !? Co se to kruci děje?!

Do očí mi vtrhly slzy jako blesk z čistého nebe, náhle a zcela nevhodně. Můj nepřítel spatřil mou slabost.

„Ale ale, nějaká moc citlivá, ne?,“ šklebil se na mě. Ať si trhne parchant!, křičela jsem v duchu a rukávem jsem si otřela slzy.

„Kde to vlastně jsme?,“ optala jsem se pak a vlastně mě to dost zajímalo, je tohle snad nějaké vězení, kam mě přenesl?

„Nikde konkrétně, tohle je nicota. Můj svět,“ oznámil mi hrdě a rozpažil při poslední větě své silné ruce. Tak nicota, a jak se sakra odsud dostanu ven?

(Logan)

Seděl jsem a přemýšlel, pak někdo promluvil a vzápětí zakřičel. Periferně jsem viděl Nessie, jak celá bledá sklouzává ze své sedačky pod stůl. Rychle jsem ji zachytil a ona mi věnovala svůj zmatený pohled, pak se její oči protočily a já zůstal zírat na místo, kde ještě před pár okamžiky byly její čarovné panenky. Její oči byly nyní prázdné, jen bělmo a nic jiného. Jakoby odešla někam do svého niterného světa. Ale proč? Co se jí stalo?

Zděšeně jsem pohlédl na ostatní, kteří stáli kolem nás, jejího bezvládného těla v mé náruči. Modlil jsem se, aby to nic nebylo a ona se zas probrala křičíce: „Apríl!,“ avšak to se nestalo. Opatrně jsem ji donesl do jejího pokoje a Carlisle jí vyšetřil. Po dlouhých minutách ticha pak promluvil.

„Nevím, já… nechápu to,“ přiznal sklesle a omluvně na nás všechny zíral, pak dodal: „Odeberu jí nějakou krev, na testy a taky pro Doriana. Možná je to příznak nadcházející přeměny, ale nevím… moc se mi to nezdá“.

„Je to divné,“ řekl pak Edward. „Neslyším její myšlenky, jako by byla v komatu“.

„Ale já stále cítím její pocity, jako by tu stále byla a přece… má strach, ona… nechápu, co se jí děje,“ připustil Jasper.

„To opravdu divné. Až jí naberu krev, svěřím jí Dorianovi a Jasperovi. Uděláte testy a já zatím budu v pracovně hledat v knihách nějaké příznaky, ano?,“ řekl Carlisle a oni jen pokývali.

„Vypadá trochu jako Alice, když má vize, že?,“ zkonstatovala pak Esme.

„Myslíš, že by mohla mít nějaký další dar? Už teď?,“ zeptal se Emmet.

„To je nepravděpodobné,“ řekl jsem, „ale mohla by být ovlivněná někým jiným, vypadá jako v transu či pod vlivem drog nebo čeho“.

„Teda Logu, cos ty za těch pár let všechno nezkusil, co?,“ zašklebil se Emmet, ale Rose ho zpražila.

…Chudinka, copak jí asi je? Můžu za to já? Vypadá fakt jak pod drogama… třeba jí tohle dělá můj dar, ale jak, když si toho ani nejsem vědom…

„Ne!,“ ozvalo se zdola, proč ten Edward tak řve?

„Alice!,“ zakřičel znova. Aha, takže vize?!

„Co se děje?,“ zeptal jsem se o pár minut později shromážděných v obýváku.

„Měla vizi,“ řekl Edward. Neřikej, to bych si nedomyslel, pomyslel jsem si sarkasticky a on zavrčel. Udělal jsem to samé, když Alice zvolala: „Na tohle fakt není vhodná doba!“ a tak jsme ztichli. On se sedl vedle svojí lásky a já poslouchal mělký dech té své.

„Už vím, co je sní,“ oznámila nám.

„Jak?,“ optal jsem se. Edward přidušeně zavrčel a dodal: „Není to snad jedno!“.

Tentokrát měl pravdu a tak jsem mlčel.

„Nevím,“ přiznala Al a pak pokračovala: „Byla tam ona a ještě nějaký jiný muž, taky poloupír. Byli v jakési černotě a on jí říkal něco o tom, že je v jeho světě a pak jí nabízel post královny… víc nevím“.

„Co je to za blbost!,“ ohradil jsem se. „Nessie leží nahoře v ložnici, tak jak by mohla být kdesi, kde ani nevíš, kde to je a povídat si s nějakym magorem a nadvládě poloupírů!!!,“ ta poslední slova už jsem řval a ani jsem si nevšil, že jsem se zase postavil. Všichni na mě vyjukaně zírali až na Alice, která věděla, jak to vezmu. Po chvíli mého soptění, pak dostal Emmet zase záchvat smíchu, a mumlal něco o děsně ochranitelských nadržecích. To už bylo na mě moc a tak jsem se na něj vrhnul. Tedy, vrhnul bych se, kdyby mě Jasper s Edwardem včas nezastavili. Edward mi pak tiše do ucha pošeptal: „já tě chápu, ale takhle jí nepomůžeš“. To mě dostalo a tak jsem se zas „hodil“ do normálu, posadil se na koženou pohovku a nevraživě zíral na chechtajícího se Emmeta. Vážně nechápu, jak se může v takovýhle situaci smát…

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 23. Rozhovory.: