Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 22. Chemická bouře.

13.07.2009 (17:32) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1418×

22. Chemická bouře.

Zděšení, Radost, pomsta, hlad, vzpomínky, otázky, vztek, pochopení, hlad,… to vše se teď Dorianovi honilo hlavou. Probudil se, i když vzhůru byl stále. Konečně, po tolika letech se mohl svobodně nadechnout, pohnout rukou, udělat krok – zavrávoral, už zapomněl, jaké to je. Lehce se pousmál svému štěstí a pak ucítil Heidy. Nepletl se tedy, byla zde, jaká opovážlivost! Už chtěl se na ni vrhnout, však Jasper to ucítil, Edward slyšel a Alice viděla. Skončil tedy v železném sevření Emmetově. Náhle se ozval hlad, tak velký, že ani jako novorozený jej nezažil. Alice pohotově vytáhla z kabely menší demižón a z něj se linul krvavý pach medvídků, až se Emmet olízl, avšak Alice se na něj jen zašklebila a vyplázla jazyk nádobu podávajíc žíznivému Dorianovi. Ten zmaten okolnostmi ji přijal a hned upil, ani si nevšiml, že krev není lidská.

(Jasper)

„Děkuju, ani nevíte, jak moc jsem vám vděčen,“ řekl Dorian. A ty ani nevíš, jak moc se mýlíš, pomyslel jsem si, vím totiž přesně, jak se cítíš. Ta úleva, hlad, vztek, naděje,…

Edward na mě po očku hodil úsměv, asi ho zaujali mé myšlenky.

Největší problém byl Doriana zklidnit, ale jak už měl v sobě dost zvířecí krve, že už i jeho oči dosud děsivě prázdné a bledé chytaly záblesky topazových odstínů. Jeho zorničky byly po okraji jakoby protkány vlákny topazu a směrem ke středu se barva vytrácela, až k panence, jež měla nezvyklou bledošedou barvu. Vypadlo to tak zvláštně, až mě to na okamžik odvedlo od mých starostí. Starostí o mou rodinu, přece jen je to nezmámí upír plný silných pocitů a ani nemám tušení, ví-li kolikátého tak asi může být.

S těmito obavami jsem pohlédl na Edwarda a ten mi můj pohled opětoval stejně jako pak i Carlislovi, Esme a nakonec Alice. Už jsem se do toho chtěl vložit, protože nás zase vypustili z hovoru, když on řekl: „Klid Jazzi,“ a ona dodala: „Bude to dobré“.

(Dorian)

V hlavě jsem měl zmatek. Před oči se míhaly šmouhy. Byli to upíři a pak se to stalo, mohl jsem se pohnout. Poprvé po takové době. Že by Aro něco potřeboval? Jak dlouho to vlastně bylo? Ani nevím, ale jisté je že mám žízeň… potřebuju pít. V zápětí jsem mezi jejich pachy seznal jeden mě dobře známý, byla to ona – Heidy. Dostal jsem vztek a viděl téměř rudě, skrz krvavé rohovky mých očí, pak mi ale došlo, že nemohou, již nemohou být rudé. Vždyť jsem spal a dlouho, všechna krev už byla spálena mým tělem, div že ještě žiji. I přes zpomalující účinky hibernace jsem již pociťoval muka hladu silněni než při mém zrození a pak, když jsem se pokoušel prát s ocelovým sevřením chránícím Heidy před mým útokem jsem si uvědomil, jak málo sil mi zbývá. Stačí málo a bude ze mě sušínka…

Někdo mi podal džbán s krví a já ji ochotně přijal. Bylo to tak osvěžující a trýznivé, že opět piji, že žiji. Snad měl jsem umřít tehdy, by nikdo nikdy nepoznal můj hněv. Však jsem si jist, že při první možné chvilce, pomstím se jim. Za sebe, za svou rodinu i za všechny ty nebohé vysáté.

Když jsem se trochu nasytil, prohlédl jsem si jich a oni k mému údivu nevypadali jako Arovi poskoci. Snad zněmila se doba? Ne, jistě, aro i Voltera zůstávají stálý, jsou věční a neměnní. Tak, kdo potom jsou oni a co po mě chtějí?

(Carlisle)

Koukal zmateně na svět kolem sebe, nic nechápal a musel si alespoň něco málo z toho kolem něj vyvodit ve své znavené a zmatené mysli. Jen co popil a přestal útočit, jsem se odvážil k činu. Pronesl jsem opatrně: „Neměj obavy, my ti neublížíme“ a snažil jsem se dodat věrohodný výraz v tváři. Snad se uklidnil, vypadal tak a pak Jasper pokýval hlavou a uvolnil trochu své v pěst zatnuté ruce. I pokračoval jsem tedy: „Chápu tvé obavy i zmatek, který musíš pociťovat,“ snažil jsem se o co možná nejvíce dobovou mluvu, aby nebyl tak rozrušený, „musím ti však oznámit, že je dnes již 21. Století a uplynulo tedy hodně…“ zbytek jsem nedořekl, pač jsem byl přerušen.

„21?... ano, ach ano. Máte pravdu…,“ pronesl sklesle.

„Emm, tak tedy. Já jsem Carlisle, tohle je má rodina – má žena Esme, Edward, Bella, Emmet, Rosalie, Jasper a Alice… a Heidy asi znáte, že Doriane?,“ pravil jsem rozpačitě, avšak v mém projevu se to neodrazilo.

„Ano, měl jsem již tu čest,“ řekl skrz zuby, ruce zatnuté v pěst a hlasitě vrčel, že to snad bylo slyšet až na povrch.

***

Pak mu vysvětlil opatrně, sledujíc jeho reakce, jak se věci mají a co je sem přivedlo. Při zjištění, že jsou všichni Volturiovi až na Heidy mrtvi se jen ušklíbl a slastně zapředl, pak jakoby si to uvědomil, dodal: „A jaké jste s mimy měli vztahy?“. Carlisle ho s blaženým výrazem zevrubně obeznámil s jejich konflikty, jak filosofickými, tak vojenskými. Na to se on podivil: „Takže je možné žít na zvířecí krvi, je to jisté? A je to bezpečné?“, tomu se Carlisle i ostatní zasmáli. Nejvíce však Emmet, dokonce jej museli umlčet, protože hrozilo, že se jinak propadne buď strop, či podlaha. Nakonec mu nastínili osudný Arův záměr, a to sice onen výzkum poloupírů. Na to Dorian pouze znalecky pokýval hlavou, jakoby to bylo nad slunce jasné, co se děje a pak dodal: „Takže je potřebujete zastavit a tak jste si mě zašli oživit, že?,“ řekl sarkasticky a ušklíbl se. Edward svraštil čelo, pak pozvedl obočí, následně vyvalil oči a nakonec pozvedl koutky rtů. Na objasněnou z něj vypadlo: „Aha“.

Tomu se Emmet zase začal smát, ale přestal vzápětí, když uviděl výraz smrti v očích Rose a to znamenalo vždy jediné – poslední výstrahu před celibátem. A tak nastalo hrobové ticho… až Edward řekl: „Dorian byl tak laskav a přehrál mi své výzkumy. Nebojte, já myslím, že to zvládneme nějak uspokojivě dořešit. Ve sklepě máme přece laborku, ne Carlisle?“.

„A-ano jistě,“ řekl stále ale netušil a tak Edward vysvětlil: „Není si zcela jist, zda to půjde přetvořit pro poloupíry, ale my máme přece přístup k vzorku jejich krve“.

„Ano, ale obávám se, že v takovém případě musíme cestu zpět urychlit, neboť jsem si jist, že její vývoj bude v pár dnech u konce.“

„Neboj, to stihnem,“ řekla Alice se stále nepřítomným výrazem tváře. „Jo, určitě,“ dodala pak.

„Fajn, tak snad rači…,“ řekla Bella, které se z toho tady začínalo dělat blbě. Pach jejich nového známého jí způsoboval v uzavřeném prostoru menší nevolnost, ačkoli to pro upíra bylo cosi nepatřičného až možná nemožného.

A pak vylezly ven. Tentokrát se už Emmet neudržel a začal se málem dusit potlačovaným záchvatem smíchu. Bella, která vypadala, že jí čerstvý vzduch dělá dobře, náhle zkoprněla. Alice se potutelně usmála, stejně jako Jasper a oba se k tomu druhému více přitáhli. Alice proto, že to viděla a Jasper proto, kolik lásky bylo ve vzduchu. Rosalie se snažila zachovat klid a sama sebe přesvědčovala, že je to takhle lepší, protože on aspoň nesmrdí jak zmoklej pes, ale stejně v Ness pořád viděla malou holčičku. Edward to tušil a díky jejich myšlenkám mu to ani nevadilo, i když pořád nechápal, kam se v tom jejich trojúhelníku přesunul Jake, zrovna teď, když už si začínal na něj zvykat. No a Esme, tak ta na ně koukala jako ta nejšťastnější matka pod sluncem. Carlisle však nezklamal a zachoval klid, pak si odkašlal, aby dal na jevo jejich přítomnost, i když o nich pravděpodobně vědí, ale nedokáží to akceptovat.

Heidy s Dorianem se nějak nedali vyrušovat a nejistě na sebe pokukovali, částečně z opatrnosti, trochu ze strachu a pak taky ze vzteku.

No, nakonec se Nessie a Logan od sebe odtrhli a zaregistrovali i ostatní. Jejich nevinně zmatené pohledy Emmeta rozzářili a začal se chechtat tak, že nakonec skončil na zemi. Rose ho po očku sledovala, ale ne se zlobou v očích, nýbrž se strachem, jestli se náhodou nezbláznil. Takhle se totiž fakt moc často neřeže. Emmet začal pokřikovat něco o tom, že kdyby mu to cévní a vylučovací soustavy dovolovali, asi by se smíchy počůral. Tím si však opět pobouřil Rose, která se zatvářila napřed znechuceně a pak dělala, jako že ho nezná.

Alice zářila jako právě vyšlé slunko v nadhlavníku a Edward pak začal, díky jejím myšlenkám chápat a taky se usmál, však trochu zdráhavěji. Jasper málem vyletěl do vzduchu samým štěstím, ale nechápal, kde se ho tu najednou tolik vzalo. Aby si to vykompenzoval, musel někde upustit ventyl a tak s úsměvem od ucha k uchu, ovládán emocemi druhých pošeptal Alice, že musí nutně na lov a tak šli.

„Ale to snad…,“ zaprotestovala ještě Heidy, když viděla, k čemu se schyluje, avšak Edward jí předběhl. Věděl přeci, o co jí jde.

„Dáme si tak na hodinu rozchod, jo?,“ otázal se a všichni pokývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se rozutekli všemi směry a až za celou hodinu, kterou někdo využil k lovu, volnosti emocí, rozhovoru, jiný k přemýšlení, se jelo domů.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/daybreak-usvit-23-rozhovory/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 22. Chemická bouře.: