Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 20. Kopka.

09.07.2009 (22:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1373×

20. Kopka

(Nessie)

„Jak se vlastně jmenuje?“, zeptala jsem se po pomyslné minutě ticha, když se ostatní oddávali vlastním myšlenkám.

„Dorian Gutenberg,“ odpověděla Heidy stroze.

„Možná bys tu měla zůstat, přece jen jsi napůl taky člověk,“ řekl Carlisle opatrovnicky. Tenhle tón nesnáším. Otec se ušklíbl, ale pokýval hlavou na znamení souhlasu.

„Možná bychom tam opravdu nemuseli jít všichni,“ doplnila Alice a významně na mě pohlédla, „někdo by jí tu měl ohlídat, aby se chovala slušně a nenapadlo jí jít za námi.“ Tentokrát pohledem provrtávala Logana a následně mého otce. Carlisle přikývl a tak jsme osiřeli, zatímco se ostatní vydali dolů.

(Edward)

To je tu necháš samotný?, chichotal se v duchu Emmet. Zavrčel jsem na něj a postrčil ho, takže do průlezu spadl. Po chvilce se ozvala tlumená rána a jeho: „Jen počkej!“. Já na to, že nejsem zajíc a on, že není vlk. Právě si totiž představoval, jak mě vytahá za uši. Emmet je holt vtipálek. Jakoby nevěděl, že vím, co si myslí. Jak sem skákal šachtou dolů za ostatními, uchechtnul jsem se jeho náruživým loveckým myšlenkám, když mě do nosu praštila ta vůně. Byl to bezpochyby upír, kdo taky jiný. Pach, který vydával, byl zatuchlý, stejně jako tohle místo. Cítil jsem plíseň, houby, mech a množství prachu, které opadávalo ze stěn i stropů. Byla to ta nejodpornější kopka, co jsem zažil a že jsem za časů lovení lidí prošel spoustou pajzlů, stok a mauzoleí. Stěny byli cihlové, ale zdáli se až příliš staré na to, aby ještě nějaký čas vydrželi, brzo by se jistě zřítily, i přes všechny ty dřevěné podpěry, neb to dřevo bylo ztrouchnivělé snad věčnost před tím, než zde bylo umístěno. Prostě by ho to tu za pár let pohřbilo. Navěky uvězněn a ještě pod haldou špíny, smradu a trosek bývalé kopky. Nepěkná to představa.

Náhle sebou Jasper ošil a já po něm střelil pohledem, myslel si: „Ta žízeň mě snad zabije. Stačí vylézt a bude… Ne! Jaspere, nejsi slaboch. No, tak dokaž jim, že to zvládneš. Sakra, dyť si byl voják. Vzmuž se, nějaké pocity tě přece jen tak nesloží!!!,“ chudák, má bordel v hlavě. To dobře znám, ale trochu jinak…

„Prosím, cítím vás, dostaňte mě ven anebo mě zabijte. Tohle je k nevydržení,“ skučel v duchu vězeň neschopen slova a netušíc, že mu bude dáno milosti a možná i svobody.

„Tudy,“ zavelel jsem a Alice na mě mrkla, jasně ona to ví už tak deset setin sekundy, přesto mi nechala té pocty. Usmál jsem se na ni a chytil Bellu za ruku. Nejistě se na mě podívala, ale pak vykročila stejně sebejistě jako vždy. Po mém boku, cítil jsem, že spolu nám nic nehrozí a ona zřejmě taky. Podívali jsme se na sebe a políbili se, pro nás dva jsou slova zbytečná. Emmet se zasmál a pomyslel si: „A já myslel, že toho jednou nechají,“ nechtěně se mi zvedli koutky a já pravil: „Emme, kolikrát si odolal, když jsi viděl Rosalii“. To ho dostalo, odpověď by byla „ani jednou“. Ó, jak jinak si dobírat účinně Emmeta, než přes jeho vůli. Zasmál jsem se a má láska na mě tázavě pohlédla.

„Emmet,“ řekl jsem a ona zas stočila svůj zrak vpřed. Už byl cítit tak silně. Jeho vůně byla jako stoka plná chemikálií. Není však divu, když hledal lék, jed na to čím jsme a zkoušel ho sám na sobě.

Došli jsme do kruhové místnosti, vůně pocházela odsud, i jeho myšlenky, ale vidět ho nikde nebylo. Všude byly jen krámy, vypadlé cihly, roztrhané knihy a nějaké laboratorní pomůcky. Už jsem se chtěl ptát, kde je, když Heidy pomyslela: „Jak byl ten kód. 2-5-9 nebo 9-5-2, sakra, bylo to tak dávno!“.

„Co se stane, když se netrefíš?,“ optal jsem se místo původního dotazu.

„Zavřou se dveře a vyletíme do vzduchu,“ řekla s klidem Alice a dodala: „Je to ta druhá kombinace, určitě“.

Heidy kývla a sykla, „díky“. Mezitím se Carlisle rozhlížel po místnosti a Esme rovněž. Jejich myšlenky byli zajímavé, trochu mě pobavilo, jak jsou odlišní a přitom si tak moc rozumí, že přesně znali mysl toho druhého.

Carlisle: „Bože, škoda těch knih, nemohl to být ten výzkum? *skláníc se pro jeden z výtisků, pak si všiml Esme* „určitě přemýšlí, jak to tu vylepšit“, usmál se na ni s něhou a láskou v očích. Bylo tam ještě něco – porozumění.

Esme: „Fuj, jak to tu mohli takhle nechat. Takový binec, přitom by stačilo…“ *zavadí pohledem o Něj* „zase ty knihy“, z očí jí šlehá láska a soucit, je to jeho vášeň.

Heidy vyťukala kód do číselníku, skrytém doposud za cihlovou zdí, takovou přepážkou. Ozvalo se duté „píp“ a něco cvaklo.

„Ustupte od středu,“ řekla a já zatahal Bellu za ruku, měla lehce nepřítomný výraz.

„Co je?,“ zajímalo mě, ale ona byla stále „mimo“.

„Je jí špatně z té zatuchliny a měl bys jí pořádně držet, aby ti nespadla,“ řekla Alice suše. Měla vidění, ale mě zajímala pouze má Bella, takže jsem jej ani nezpozoroval.

„Asi bychom měli jít ven,“ zašeptal jsem.

„Ne,“ řekla Bella a Alice zároveň, „To vydržím,“ sykla má láska a Alice doplnila: „Jen to ne“. Nechtěl jsem ani vědět, proč to řekla. Raději a povzdychl jsem si.

Uprostřed místnosti, pod nánosem prachu se začal zvedat poklop, další. Heidy myslela na to, jak moc hladový musí být. Přišlo mi to divné, jako Volturiová by přece neměla být tak soucitná. Ale co… pak si vzpomněla:

Byla to zapadlá vzpomínka, asi jí bolela, protože i její myšlenky byly takové. Snažila se samu sebe přesvědčit, že ne, ale nešlo jí to. Byla voják a naučila se žít z plnění příkazů a chvály Arovi, když úkol zdárně splnila. Ale nedokázal jsem pochopit tuhle její „záležitost“. Podvědomě jsem zavrčel, až Bella lehce nadskočila, ale Heidy si toho nevšímala. Byla zabraná do minulosti.

Stála v kamenné místnosti obehnané regály, uprostřed té ohromné prostory osvícené pouze světlem z pochodní na zdech stály laboratorní stoly a na každém z nich bylo mnoho aparatury spojené až do bizardních tvarů. Ve vzduchu se hromadily výpary z jednotlivých baněk, válců a zkumavek. Tam, kde nebyl stůl zaplněn chemickým nářadíčkem, se povalovali stohy papírů popsané hustě poznámkami o pokusech, vlastnostech látek a výsledky výzkumu. Uprostřed toho všeho stál na pohled tak třicetipětiletý, nepříliš upravený muž. Na sobě měl dlouhý bílý, jakoby doktorský, plášť zapnutý šejdrem, tak roztržitý byl. Jediné, na čem mu záleželo, byl výzkum. Snažil se zjistit, jak se zničit, zahubit tu zrůdu v sobě, jak říkával. Při té představě se Heidy nechtěně zamračila, nechtěla, aby se mu to povedlo. Měla ho ráda a chtěla, aby se smířil s osudem a přijal nový život. Pohlédla mu do očí černých jako uhel, zanedbával se. Byl pohublý, ale jeho tvář jí i tak uchvacovala. Měl delší plavé vlasy, které byly dost zcuchané, takže působily jako dredy a měl taky milou tvář. Líbil se jí už dávno předtím, než jej Aro přeměnil. Doufala, že se stane jednou jejím druhem, ale on stál jen o smrt. Nic jiného ho nezajímalo. Ona nedokázala pochopit, proč nemůže zapomenout na svůj život, rodinu a přátele, proč odmítá pít lidskou krev, proč se tak trápí. I přesto, jak moc ho chtěla, byla její přítomnost zde podmíněná něčím jiným, byl to její úkol. Brzy poté, co se začal stranit ostatních a odmítal krev, se o něj začal Aro bát. Možná se ale spíš bál jeho, toho, co může vyvést a tak ho dal sledovat. Jeho darem byl talent objevování, dáli se to tak nazvat. Vyřešil spoustu problému, pro Ara, ještě, než se úplně začal stranit. Říkali mu Alchymista, to proto, že pro ně upravil výbušniny, objevit využití feromonů, což se hodilo, kvůli večeři…

„Dobrý den, Doriane,“ řekla zvonivě s nadějí v hlase, doufala, že dnes se štěstěna usměje a on upustí od svých bláhových snažení. Doufala, že to tak bude, jinak by musel zemřít.

„Ahoj Heidy,“ odtrhl zrak od zkumavek a na očích měl brýle. Jakoby jich bylo třeba, asi zvyk.

„Tak, jak pak si pokročil?,“ otázala se na oko zvědavě, ale věřila ve ztrátu jeho nadějí. Myslela, že po tom posledním incidentu, kdy jeho místnost vybuchla a on přesto přežil, to konečně vzdá.

„Neuvěříš, ale asi jsem to vyřešil,“ s jeho slovy cítila, jakoby jí někdo udeřil pánví do hlavy tak silně, až to zaduněla. Ty ozvěny byly jako odbíjení zvonu, který bil na poplach. Odpočítával jeho poslední minuty. Teď už ho nic nezachrání, jakmile podá zprávu, zemře.

Zdálo se však, že on si jejích myšlenek nebyl zdaleka vědom a tak mluvil dál: „Bylo to tak jednoduché, až se divím, že jsem na to nepřišel dřív…“

Scéna se změnila, nyní byli v sále. Na trůně seděl Aro a vedle něj postávali i ostatní, Heidy k němu přistoupila a pak on pozdvihl ruku. „Už není cesty zpět,“ pomyslela si.

Další obraz, Heidy stojí u Ara a do dveří vchází tři upíři. Dva strážci a vězeň jdoucí v okovech uprostřed. Heidy na něj pohlédne a poprvé za svou existenci má pocit smutku, cítí bolest. Ten okamžik je však vzápětí pryč.

Aro vyřkl rozsudek: „Zabít!“. Chápala to, taky nechtěla, aby někdo znal ten jeho nový „lék“. Přesto však nakonec tiše pronesla: „Mohl by se nám ještě hodit,“ muž v okovech na ni pohlédl s nadějí, že by za něj přece orodovala, považoval ji za přítelkyni. Chtěl sice odejít, kdyby to nešlo jinak, ale on měl lék a o muka trhání moc nestál.  Aro se zájmem pokynul na znamení „ ať teda čekají, co z ní vypadne“ a ona lhostejně dodala: „Má vzácný dar, a už se osvědčil“.

„Je s ním příliš práce,“ odpáčil. Pak se zamyslel a řekl: „Leda by ses za něj zaručila,“ jí vyschlo v krku.

Další úryvek. Sedí ve voze, jedou rychle a kolem se míhá bílá krajina. Nepochybně putina pokrytá ledem a sněhem, sem ho vezou, schovají a odklidí. Bude spát, ale přesto vše vnímat. Nebyla si zcela jistá, zda je tohle lepší nežli smrt. Jak ironické, problesko její myslí. Jeho vlastní vynález a právě ten stojí za jeho dlouhou vazbou. Nazval to jakousi hibernací, jeden ví, co se děje, ale je parlizován a zmražen. Nic nemůže dělat, jen čekat…

Jak to mohla udělat, jsem nechápal, vždyť ho milovala – jeli toho alespoň trochu schopna, a tohle odkazuje, že není…

Vždyť tu byl tak dlouho, ona ho tu nechala a ani jí to nevadilo. Mé opovržení vůči ní vzrostlo.

„Jak si mohla?,“ osočil jsem jí, zatímco se z hloubky pod poklopem vyvalila pára, či co. Zaslechl jsem skřípění, to musel být výtah, asi byl ještě někde hluboko pod tímhle vším.

„Nešlo to jinak,“ bránila se, „musela jsem“.

„Edwarde, co se děje?,“ vložil se do toho Carlisle a vyjádřil tak, co se vířilo v hlavách všem ostatním.

„Mohla tomu zabránit,“ řekl jsem prostě a oni na ni překvapeně pohlédli. To už ale kodrcavým pohybem vyjela jakási rakev ven ze šachty a Carlisle odročil soud na později. No, chvíli to snad počká.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/daybreak-usvit-21-selma-uvnitr/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 20. Kopka.: