Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 2. Sex, vzpomínky a dobrá nálada

11.05.2009 (14:31) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3516×

2.     Sex, vzpomínky a dobrá nálada

(Bella)

Sluneční svit odhaloval jeho tajemství. Tajemství, které musí zůstat tajemstvím navždy, mají-li upíři i nadále žít nepozorování mezi námi. Kvůli takovým jako je Edward jsem si byla jistá, že to tak zůstane na vždy. Najednou se na mě podíval, hledal vysvětlení v mé tváři. Podíval se mi do očí. Evidentně čekal strach, zmatek nebo přinejmenším ohromení. Ani jednoho z toho se však nedočkal. Dokázala jsem myslet pouze na to, jak krásný a dokonalý je. Na to, jak je možné, že právě já jsem jeho „vyvolenou“…

Vzpomínka se přetrhla. Edward mě velice vášnivě líbal na každém kousku mého těla už hezkých pár minut, ale teď… už jsem se nedokázala více koncentrovat na to, abych mu odhalila další kousek mého já. Místo to toho jsem ho pevně sevřela v objetí a také ho začala líbat. Ten pocit „svobody“, jaký cítím, když jsem s ním, mě nikdy neomrzí. Ani po těch letech „bez zábran“ jsem se stále nenabažila jeho dotyků, natož pak spojení našich těl v jedno. Jeho dokonalé nahé tělo bylo tím jediným, nač jsem nyní myslela. Nedokázala jsem se přimět k obnovení pouta našich myslí. Ne v tuto chvíli, ale i tak jsem měla pocit, že přesně ví, nač myslím…

Od mé přeměny se nedílnou součástí našeho milostného života stalo sdílení myšlenek, pocitů a vzpomínek. Alespoň tedy z mé části. Edward se zpočátku nedokázal „zadržet“ a vždy, když jsem mu poodhalila kousek mé mysli, vrhl se na mě. V takovém případě se ale spojení rychle přetrhlo. Jako když sledujete operu a někdo vám do toho pustí záznam rockového koncertu, který je stále hlasitější a hlasitější. Nakonec opera zanikne ve zvuku elektrických kytar, bubnů a osobitého hlasu zpěváka. Přesně s tímhle bojuji pokaždé, když mě Edward začne líbat. Ovšem praxe dělá mistry, jak se říká. I já a i Edward jsme se časem „zlepšili“. To prospělo i našemu celkovému prožitku. „Ach“, pomyslela jsem a doufala, že to Ed slyší. Tohle ho vždycky rozpálí.

Slyšel to. Jeho pohled byl doslova spalující. Naše těla se znovu spojila. To se pak opakovalo ještě mnohokrát…

„Svítání, nejpěknější část dne.“, pomyslela jsem si jen pár hodin nato. Seděli jsme s Edwardem v koruně nejvyššího stromu a užívali si ten pohled v těsném objetí našich těl. Podívali jsme se na sebe a pousmáli se. Edward mě začal líbat, jen jsem se od něj pokusila pootočit, abych si vychutnala východ slunce. Nepřekvapilo mě to. Za dobu strávenou zde jsem doopravdy viděla jen pár úsvitů. Pokaždé si získal pozornost, aby taky ne. Je okouzlující a o jeho polibcích to platí dvojnásob. Sex v koruně stromů, pro nás nic neobvyklého. Pro obyčejného člověka věc nepředstavitelná. Pamatuji si, jak moc velký byl můj úžas, když mě Edward poprvé vzal na jejich vrchol. Můj úžas byl … Bylo to skoro jako znovu poprvé spatřit jeho obnažené tělo. Scenérie byla úchvatná a on taky.

Nyní jsem nedokázala pochopit, jak jsme tak dlouho mohli vydržet bez fyzického projevu naší lásky. Nikdy dříve bych si nemyslela, že se o něco ochuzuji. Ještě jako člověk jsem vždy sex považovala za „podřadný“ ve srovnání s láskou. Nyní jsem si lásku bez něj nedokázala představit, prostě dokonalý výraz pocitů vůči Edwardovi. A také dokonalé souznění, uspokojení a „závěr“. Náš vztah byl tak dokonalý, že jsem nikdy nemusela nic předstírat. Ostatně, jako by to vůbec šlo. Edward by mě nejspíš ihned prokoukl. V tomhle měla Alice opravdu pravdu, mé herecké výkony nejsou nějak oslnivé.

Při vzpomínce na Alice mi v hlavě vyvstal ještě jeden obraz, Renesmee. Moje dcera, spolu s Edwardem i moje všechno. Láska k mojí dceři byla velká, nedokázala by porazit lásku k mému manželovi, ale je její součástí. Náhle mi na mysl přišli chmury. V poslední době Renesmee hodně „vyspěla“. Nebude trvat dlouho a její dospívání bude u konce. Měla jsem z toho trochu obavy, ale zároveň jsem se na to těšila. Už to nebude moje malá holčička, už nikdy. Bude z ní dospělá a svobodná osoba. Na druhou stranu, její nynější stav je lépe co nejdříve překlenout. Pevně doufám, že se „umoudří“. Je to sice ta samá chytrá, rozumná dívka jako dřív, ale jasně v ní občas vidím onu puberťačku, kterou já nikdy nebyla. Sice jí přeju, aby si užila z každé lidské zkušenosti, ale její chování se občas až nebezpečně blíží dospívání mé matky. Renee mi už jako malé vyprávěla, jaké byla kvítko. Doufala, že mi to pomůže zůstat v mezích zákona, neboť ty ona velice ráda porušovala. „Alespoň“, pomyslela jsem si. „Alespoň, že Renesmee má Jakoba. Ten ji, doufejme, uchrání.“

Edward si povšiml mého zamyšlení, když se během líbání nechvíli odtáhl, aby se nadechl a mohl si tak naplno vychutnat mou přítomnost. „Co se děje Bells?“, zeptal se jednoduše. V jeho hlase byl ovšem znít zmatek, který mu působila má „lhostejnost“. Nechtěla jsem ho radit, to bylo skutečně to poslední, co bych chtěla. Jeho bolest je totiž vždy i mou bolestí.

„Renesmee.“, odpověděla jsem jednoduše a ukázala mu mé myšlenky. Pochopil.

„Nemáš se čeho obávat. Renesmee se ti podobá víc, než myslíš. Možná je trochu míň „srandy-vzdorná“, ale to je všechno.“, pronesl s úsměvem a pokračoval. „Nesmíš zapomínat, že už od začátku žije v podivném světě obklopená upíry a vlkodlaky.“

„Tak já jsem srandy-vzdorná, jo ?!“, otázala jsem se s lechtivým zabarvením v mém zvonivém, sametovém hlase. Všechny obavy o mou Ren byly ta tam. Náhle jsem viděla jen Edwarda a sebe…

(Edward)

Nikdy se nepřestanu udivovat nad tím, jak moc „šťastný muž“ jsem, díky Belle. Mému slunci, které mě provází tmou. Můj plamen naděje. Můj vzduch. Kdybych byl člověk, hrdě bych prohlašoval: „Jsi pro mě jako vzduch. Bez vzduchu se totiž nedá žít!“. A je to tak, s Bellou je svět o mnoho krásnější. Je to až nevysvětlitelné, jak moc se můj život díky ní změnil. Z dlouhé noci provázené nočními můrami se stal jasný den. S Bellou přišlo světlo, takový úsvit naděje a lásky.

Možná je to sobecké, ale dnes vím, že kdybych měl celý náš příběh prožít znovu, patrně bych neodolal a přeměnil ji hned při první příležitosti na svou právoplatnou družku. Ano, má láska k ní velice sobecká. Omluvit to může pouze její rozměr. Síla citu, který nás k sobě poutá je nezměrná a nevysvětlitelná. Popravdě, dnes už (hlavně díky Bells) trochu věřím. Věřím, že naše setkání mělo smysl, že to byl osud, kdo nás chytil do pasti a dovolil mi tak věčně žít po jejím boku. Láska a něha se mi pokaždé, když se na ni dívám, musí evidentně zrcadlit v očích. Je nadmíru potěšující, že stejné pocity vidím i v těch jejích a cítím, že jsou ryzí. Když mě líbá, když mi dává nahlédnout do své mysli…

„Je sobota“, odpověděl jsem na její nevyslovenou otázku. Za dobu, co už „znám“ její mysl, jsem schopen jí lépe porozumět. Vždy pro mě byla záhadou. Její uvažování, zájmy i žebříček hodnot se tak liší od ostatních. Ale ta odlišnost se mi líbí, je to nejen příjemná změna, ale také „pocta“ číst myšlenky někoho, jako je ona. Můj poklad.

„Díky“, dodala v duchu. Pak ale stáhla oponu a já neviděl už nic víc, z toho, co se jí hodí hlavou. Trochu mě to zarazilo, ale byl jsem si jistý, že mi výsledek jejího snažení velice brzy sdělí. Byl jsem zvědavý a nedočkavý, jako pokaždé, když mi odepřela přístup do své mysli.

„Měli bychom se vrátit“, oznámila mi najednou. Nechápal jsem její náhlý zájem o návrat do našeho společného domu, kde bylo intimní soukromý prakticky nemožné. Navíc, náš návrat byl naplánovaný na zítra, tak proč najednou ten spěch?

„Děje se něco, miláčku?“, otázal jsem se jí, jak nejnormálněji jsem dokázal. Pravdou ovšem bylo, že mnou cloumala zvědavost z nepochopení.

„Možná“, odvětila. Taková odpověď mi nestačila a ona to dobře věděla. Vyčetla mi to v očích. Chtěla snad navázat na náš rozhovor o Renesmee? Myslel jsem, že se uklidnila.

Jemně jsem zavrčel, abych jí pobídl k vysvětlení. „Mám o ní starost.“, víc říkat nemusela. Bylo mi jasné, na co naráží, nebo jsem si to alespoň myslel…

„Víš, kdysy mi Alice něco ukázala.“, řekla a já byl náhle napatý v očekávání, neboť vidět budoucnost Renesmee bylo pro Alice tak obtížné, že se o to většinou nepokoušela. „Ovšem, je pravda“, pomyslel jsem si, „že čím víc se Ren podobá nám, tím snáze jí ona vidí.“

Bells nejdřív počkala, jak se zatvářím. Pak pokračovala, takže zjevně usoudila, že to unesu. „Na dlouho jsem na to zapomněla, ale …“, hlas se jí mírně zlomil. „V tom vidění byla Renesmee dospělá, takže jsem to tehdy uložila k ledu, jenže teď.“, povzdychla si.

„Bells, sama víš, jak moc přesné ty Aliciiny vize jsou.“, prohlásil jsem rozhodně, avšak stále jsem byl zvědavý, co předpověděla Alice naší dceři.

„Ano, máš pravdu. Neměla bych se tím zbytečně trápit.“, řekla posmutněle. Sice jsem chtěl znát obsah oné věštby, ale víc, něž to jsem chtěl, aby Bella  nebyla smutná. „Navíc, můžu se zeptat Alice osobně.“, usmyslel jsem si.

„Takže, vyrazíme?“, otázal jsem se svým opět normálním hlasem.

„Jistě, a cestou si ještě můžeme skočit na oběd.“, oznámila mi Bella vesele.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 2. Sex, vzpomínky a dobrá nálada: