Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 19. Je tohle láska?

04.07.2009 (21:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1555×

19. Je tohle láska?

Jen, co se rozjel náš „předvoj“ už startoval i Emmetek a tak jsme uzavírali naši malou karavanu. Někomu to mohlo přece jen připadat zvláštní, že se tady v řadě za sebou prohání tři krásná terénní autíčka, ale moc mě to neznepokojovalo. Dokonce sama přítomnost Logana v autě mi byla větším a zajímavějším k zamyšlení. Nechápala jsem, proč mě náhle tak přitahuje. Nikdy jsem k němu necítila větší sympatie, dokonce by se dalo říct, že mi jeho přítomnost nebyla příjemná. Ale od té doby, co Jake není, se stal mou oporou. Nechápu, proč on, ale jeho přítomnost mě uklidňuje a znepokojuje zároveň. Možná je to tím, že Jaka se znala od vždy a on mě taky, takže to byla jakási symbióza, jenže Logan – já ho skoro zabila a už tehdy mě přitahoval, i proti mé vůli. Ale jistě, je to součást jeho daru. Okouzlovat a podmaňovat, přesto je to nyní jiné. Jakoby s odchodem Jakoba odešlo i to, co mi tohle zakazovalo. Je to nemožný a taky nepochopitelný, ale je to tak.

Nikdy by mě nenapadlo, že když jsme od sebe tak daleko, že otisk „zeslábne“ nebo prostě zmizí. Třeba na mě zapomněl, možná si našel někoho jiného. Bůh ví, třeba je možné se znovu otisknout i do někoho jiného?!...

Ta představa mě bolí, ale jistá část mě u ní skáče zvesela. Už žádný Jake. Žádná hloupá omezení, žádné… proboha, co to říkám!!! Copak nebyl a stále není má láska?! Jak se tohle proboha stalo. Ještě včera jsem za ním brečela a dnes se chtivě otáčím za Loganem. Jsem odporná.

Na druhou stranu by možná bylo lepší už Jaka opravdu nikdy nevidět, a když budu s Loganem, tak se už nevrátí, tím jsem si jistá. On bude v bezpečí a já taky. Bude to FAJN. Á propos, víte, co znamená fajn? Frustrovaný – Amorální – Jidášský – Necitlivý. Jo, to mě přesně vystihuje, mě i moje myšlenky. Kde se tohle ve mně jenom vzalo? Byla jsem taková vždycky a teď to jen vyplavalo na povrch, nebo jsem se tak moc změnila?

„Co myslíš, Ness?,“ zeptal se mě Jasper sedící přede mnou na pozici spolujezdce.

„Cože?,“ zablekotala jsem, „Trochu jsem se odmyslela,“ dodala jsem ještě na vysvětlenou.

Jasper se zasmál: „Právě jsem popisoval syndrom naší rodiny, hlavně těch talentovaných,“ pověděl. „Tak jsem zrovna popisoval, jak občas dokáží být zasnění, že Ness?“.

„Aha. Jo, jasně,“ nic lepšího ze mě dneska asi už nedostane. Jasper si to asi taky uvědomil a tak stočil pozornost opět k Alice. Zrovna probírali něco o výhodných nákupech tady, když jsem si všimla Loganova upřeného pohledu. Zíral na mě a ani se to nesnažil zakrývat. Jak dlouho se už tohle děje? Jak je to dlouho, co mi jeho pohled nepůsobí bolest z vzpomínek, ale je jako příjemné pohlazení?

„Potřebuješ něco?“, optala jsem se podrážděně, ale neměla jsem hněv na něj, nýbrž na sebe. Nerozuměla jsem sama sobě, svým pocitům a odmítala jsem přijmout nová fakta. Zapomněla jsem, dřív bych za to byla vděčná, ale teď jsem si připadala jako nejhorší tvor na světě, protože to vypadalo, jako bych se prostě ze dne na den rozhodla milovat jiného. Ale tak to není a nebylo, nebo jo?

„Já, jen… působíš zmateně. Děje se něco?“, dodal omluvně. Zas ty jeho omluvy a starostlivost. Děsně mě to štvalo, a ke své nelibosti mě to jakýmsi záhadným způsobem vzrušovalo. Nechápala jsem a děsilo mě to, což ještě víc podtrhlo mou náladu.

„Nic,“ odpověděla jsem polohlasně a doufala, že se do mé řeči nevnesly známky mého vnitřního rozpoložení. Z předního sedadla se na mě otočila Alice s výrazem typu: „Já to tušila“ a já měla pocit, že jí snad uškrtím, protože ona už jako věštec něco tušila, něco, co mě ještě nedocházelo. Jasper pocítil mou náladu – konečně – a okamžitě vyslal vlnu klidu. Jak opojná to změna…

Za pár hodin sjelo první auto z cesty a my jej následovali, tak jako kuřátka mámu slepici – kdyby tu byl Emmet, už by se řehnil, ale jelikož byl můj otec vedle v autě, řehnil se i tak. Nice.

Když otvírala dveře u auta, Alice na mě cosi spustila, ale vzápětí bylo pozdě. Stoupla jsem si přímo do blátivé kaluže. Jak úchvatné. Ostatní už byli „vyloděni“, takže si Emm nedovolil nevyužít další příležitosti k zábavě a ještě pronesl: „Zablácené kuřátko, podívejte!“.

Všichni se zasmáli, až na Heidy, která ho přísně sjela pohledem. To způsobilo, že na ní Rose zavrčela. Ve tváři měla vepsáno: „Na toho můžu křičet jenom já!“ a to byla a stále a bude vždy pravda. Rose a její pejsek Emmetek. Někdo se jim může smát, jako občas já, ale pravda je, že to co je mezi nimi, je něco na co snad ani slova nestačí. Poutá je to nejsilnější pouto ze všech a já si nyní nejsem jistá, zdali výraz láska je ten pravý. Cožpak to mezi Jakobem a mnou nebyla láska? Jak je potom možné, co se nyní děje? Ba ne, kdybych jejich vztah označila za lásku, pak bych musela uznat, že já ji ještě nepoznala a to bolí. Moc to bolí, zvlášť když vzpomenu na něj. Co se tedy stalo? Vždy jsem věřila v naši lásku, ale to je teď pryč. Co se změnilo? Je možné milovat více lidí? Je možné zapomenout na lásku? Je možné se jí zbavit? Kam se ta má poděla? A, co si doprčic mám počít s Loganem? Jak ho můžu milovat, když jsem ho málem zabila? Jak může on mě? Cítí ke mně vůbec něco? – myšlenky se víří v mé hlavě jako tornádo a strhávají s sebou všechny dosavadní jistoty a domněnky. Nyní už si nejsem jistá ničím. Všechno obklopil chaos.

Vzhlédnu, stále ještě stojíc v kaluži, všichni na mě zírají, mlčí, jen Emmet se stále usmívá. Můj otec má ve tváři chápavý výraz, ale i tak se dá říct, že mu mé myšlenky působí bolest či zmatek v hlavě. Má matka na mě hledí s očima plnýma pochopení a lásky, jako by věděla, co mi právě došlo. Já ho asi miluji, ale je mé srdce dost velké pro všechnu tu lásku?

Jasper se snaží držet, ale i tak ho Alice musí podpírat. Nával mých pocitů ho ničí. Alice se tváří vyrovnaně, jako by věděla, že tak to má být. V duchu s ní musím souhlasit. Jaka pořád miluji, stejně jako miluji svůj život, ale cožpak spolu může ještě kdy být? Můj svět je tak jiný od toho jeho, tak vzdálený a blízký zároveň. Sice se ho ostatní už naučili akceptovat, ale stále jsem jim to viděla na očích, které jakoby řvali: „On sem nepatří!“. Je vlkodlak a já poloupír. Už tak je to se mnou těžké, a můj svět na takový vztah není připraven. To jsem vlastně věděla vždycky, ale teď, když vím, že by to šlo jinak.

Být s Loganem by bylo přirozenější. Jistě, nikdy to nebude Jake, ale já už teď vím, že ani Jake by mi nyní tak úplně nestačil. Už bych se necítila jako dřív. To už se nezmění.

Ze srdce i z rozumu mi teď vychází jediný výsledek rovnice. Všechno křičí LOGAN, ale já nikdy nezapomenu, vždy tu bude i Jake, jen už to nebude jako dřív…

Náhle přišla úleva, teď když je rovnice vypočtená, všechny proměnné a argumenty zohledněné. Už zbývá jediná věc. Smířit se s tím a zvyknout si na změny. Nejistě jsem pohlédla na svou rodinu a ve tvářích měli pochopení. Z mého výrazu muselo být jasné, že můj vnitřní boj je u konce. Už žádné trápení, žádné války sama se sebou. Jen smír.

Nebyla jsem jediná, komu tohle všechno pomohlo, Jasper už byl zase při síle a Alice se umívala od ucha k uchu. Můj otec vypadal, že mě chápe, ale asi si tak jistý nebyl správností mého výpočtu. Jenže já už výsledek zakroužkovala a podtrhla, už se nedá nic dělat, i kdyby existovaly jiná správná řešení, jiné možné x a y. Ani tehdy by to nepomohlo. Můj vnitřní soud už vydal svůj rozsudek a já, jakožto nejvyšší soudce jsem jej schválila, zpečetila a poklepala jsem svým kladívkem a na znamení konce sporu. Složitý případ je u konce a tribunál si může oddychnout. Konečně.

Na konec můj pohled padl na něj a já musela zamrkat, nevšímala jsem si přitom Emmetových přihlouplých pochlebků ani jeho chichotání. Viděla jsem dobře? Nevím, jisté je, že takhle jsem ho ještě nikdy nespatřila. Nevím proč, ale jakoby to odteď byl nový Logan. Kvůli svým nevraživým postojům jsem si nikdy nevšimla, jak krásný vlastně je. Nikdy dříve bych nedokázala docenit půvab jeho rysů, ani neposednost jeho vlasů, natož pak tu roztomilou pižku nad jeho pravým okem. Byl tak kouzelný, učaroval mně a tehdy mi bylo jasné, že mé rovnice zkoušku nepotřebují. Výsledek je správný…

Nevím, jak dlouho jsme na sebe takhle hleděli. Díval se na mě jako na svatý obrázek a já se ani neopovažovala představit si, jak se dívám já na něj. Nejspíš s pusou otevřenou a v němém úžasu.

„Dovolte, abych vás představil,“ ozval se Emmet a já se nuceně odvrátila, „tohle je Nessie,“ ukázal na mě, „a tohle je Logan.“ Řekl a sám se svému vlastnímu vtípku zasmál.

„Je mi jasné, že vás, z mě nějakého nepochopitelného důvodu, paralyzuje pohled na toho druhého,“ řekla Heidy naštvaně,“ale měla jsem pocit, že jsme se sem nevláčeli jen kvůli tomu.“

„Jistě, jistě,“ přitakal Carlisle neochotně a naoko káravě. „Takže, kudy?“, otázal se ještě Heidy.

Nakonec jsme se opravdu vydali na cestu. Já s Logem jsme šli úplně vzadu, jen tak mlčky, jakoby v transu. Já byla v šoku ze svých nově objevených pocitů, on zřejmě také a já si nebyla vůbec jistá, jak to přijme. Co, když mě teď už nebude chtít? Co, když se mu neskutečnosti nelíbím a on mě chtěl jenom proto, že mě mít nemohl? … Že by byl tak masochistický?! Ne, tomu nevěřím a snad se nepletu.

(Logan)

Od jisté doby se chová podivně, jakoby jí něco trápilo. Už dřív jsem se to snažil pochopit, ale nějak to … nešlo. V letadle to bylo „normálnější“, než bych čekal. Zdá se, že už jí moc nevadí má přítomnost. Dokonce možná… ne. Všechny ty doteky, pohledy, i když zdá se, že si toho není vědoma. Zatím, to je ale pouze mé doufání…

V autě se chovala podivně. Vůbec nevěnovala pozornost Jasperovi ani Alice, to se jí moc nepodobá.

Celou dobu na ní tak trochu neskrytě zírám, ale ještě si mě nevšimla. Je tak dokonalá, že kdybych byl člověk, bál bych se, jestli neslintám. Na čele se jí udělala vráska – nad něčím určitě přemýšlí. Copak to jen asi je? Někdy Edowi závidím, tu jeho vlastnost.

Zastavili jsme, jako poslední. Než jsem vystoupil, uslyšel jsem smích ostatních, tak jsem se přemístil k nim. Stála v kaluži a Emmet zrovna křičel něco o kuřatech v blátě, jasně, velká sranda. Chudák, byl bych jí šel pomoct, ale mám pocit, že by nechtěla.

Chvíli se taky smála, až se jí tvářích dělali roztomilé ďolíčky, pak se najednou „zadrhla“ a po chvíli i ostatní. Zase ta vráska. Co je to za tvé myšlenky?, pomyslel jsem si jen. Pak na mě pohlédla a jakoby, jakoby. Ani se mi věřit nechce, bože, božínku, dívá se na mě a v očích má tolik pochopení a lásky, však s nádechem bolesti. Už chápu, co jí tak moc znepokojovalo v posledních dnech. Ó bože, ona přemýšlela – o mě!

Stále jsem ještě pořádně nevnímal a už jsme šli, za Alchymistou. V čele byla ona, Heidy. Pak Carlisle s Esme po boku, Ed s Bellou, Emmet a Rose i Jasper s Alice. Ti všichni šli před námi. Šli jsme spolu a mlčeli. Nevěděli jsme, co říct, alespoň já ne. Bylo mi jasné, že ostatní jistě špiclují a taky mi bylo jasné, že to dlouho nevydržím.

„Ehm…“, chtěl jsem něco říct, ale nějak to nešlo a tak jsem se místo toho zeptal těch před námi, jak je to ještě daleko. Odpovědí mi bylo zavrčení Alice, Rose i Belli, řehtání Emmeta a úšklebek od Edwarda. „Za chvíli,“ řekl pak Carlisle a mě se zdálo, že i on bezesporu zadržuje smích. Bylo mi nad slunce jasnější, jak to musí vypadat. Jsem kretén!

„Z toho si nic nedělej, Emmetkovi poslední dobou připadá vtipné cokoliv. I prosté otázky.“, řekla Ness nakonec a zepředu se ozval ještě větší smích. Měli byste se stydět!, poslal jsem Edwardovi. Nebo se slitovat a trochu nám to usnadnit…

„To taky děláme, abyste si zvykli. Jo a to jsem ještě nezačal tlumočit myšlenky!“, řekl v návalu smíchu.

„Tak dost!“, ozvala se Bella s Esme, „už ty chudáky dva netrapte.“ To už jsme ale dorazili na místo. Seskupili jsme se kolem Heidy, ale kde ni tu nic.

„Takže?“, otázal jsem se.

„Takže uhni,“ sdělila mi,“stojíš na krytu.“ Poodstoupil jsem a skutečně, pod haldou mokré zeminy a listí, byl poklop a za ním zatracený alchymista, naše naděje a spása. Ten asi bude mít náladu a hlad, pomyslel jsem si.

„Ani si to netroufám odhadovat,“ řekl Edward, ale to už Heidy zadávala všemožné kódy. Zámek cvakl a dveře se otevřeli.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/daybreak-usvit-20-kopka/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 19. Je tohle láska?: