Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 18. Cesta.

01.07.2009 (11:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1437×

18. Cesta na Sibiř.

Kdyby se do celé situace nevložil Carlisle se slovy: „Je mi líto, ale takhle to letadlo nestihneme.“, tak by můj otec stále seděl na pohovce, na přesně tom samém místě, se stále stejným zmraženým výrazem na tváři. Nad něčím přemýšlel a mě to začínalo znepokojovat, proto jsem se rozhodla jeho podivné chování ignorovat.

Čekala jsem, že Alice seřve nebo že si to odskáče Logan, popřípadě Emm s tím jeho chichotáním, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že zkamení…

Místo dalších slov a němých výrazů vstal a zamířil do auta, po chvíli ho všichni následovali.

Za slabou půl hodinku už jsme vcházeli do letištní haly a Alice šla ještě vyzvednout předem zamluvené letenky. Nikdo nemluvil. Rose a Emm se objímali, Bella a Edward na sebe nezúčastněně hleděli a něco si sem tam pošeptali, Esme a Carlisle vypadali jako v transu a to samé se dalo říct i o Heidy. Logan a Jasper se tvářili nezaujatě, ale vypadalo to, jako když pokukují po letuškách. Náhle se na sebe podívali a ušklíbli se na sebe navzájem. Asi nějaký dobrý vtip, co pochopili pouze oni dva.

Do pěti minut nato už u nás stála Alice a stěžovala si na fronty a neschopné zřízence. Pak se mile usmála a podala nám naše lístky. Hned mi došlo, proč se tak durdí. Vypadalo to, že poletíme druhou třídou.

„Už tě chápu Al,“ řekla jsem a odfrkla jsem si.

„Jo, první je pohodlnější.“, přidal se Logan.

„No jo, ty a Logan letíte turistickou. Je mi líto, fakt jsem si stěžovala, ale ona už chtěla volat ochranku.“, řekla Alice omluvně.

„To je dobrý, nějak to přežijem. Snad.“, a mrkla jsem na něj.

Alice se zatvářila nejistě, ale už to dál nekomentovala a tak jsme se vydali vstříc osudu, tedy do letadla.

V letadle bylo příjemně teplo a Logan mě dokonce nechal, abych si sedla k okénku. Nevím, zdali to bylo tím, že chtěl být zdvořilý, anebo jeho strachem ze slunce. Asi by bylo nepříjemné, kdyby během letu začal házet po cestujících stříbrná prasátka. Tomu jsem se prostě musela pousmát a tak jsem usedala s lehce veselým výrazem. Logan si toho všiml a zdálo se, jako by z toho měl radost. No, jistě, každý v rodině měl radost, když viděl, jak se po dlouhé době zase usmívám.

Let byl poměrně dlouhý a tak jsem nakonec i já podlehla tíze svých víček. Ještě než mi spadla úplně, zachytila jsem Loganův výraz. Vypadal, jako by si na něco právě vzpomněl. Pak své oči zavřel a já se v duchu pousmála, asi si právě vzpomněl, že lidé spí…

O pár hodin později mě vzbudil Loganův hlas: „Vstávat, ospalče.“, zašeptal mi do ucha.

„No, dovol, co je nezákonného na tom si trošku zdřímnout.“, hradila jsem se hned.

„Nic, já jen, že za hodinu už budem přistávat. Prospala jsi skoro celou cestu.“

„Aha.“, taková neutální odpověď, jiná mě ale nenapadla.

„No, víš vůbec něco o tom,“ ohlédla jsem se po kabině, abych si byla jistá, že nás nikdo neposlouchá, „o tom Alchymistovi?“

„Něco málo, co mi řekl Carlisle.“

„A, co přesně to bylo?“

Logan se nahnul blíže ke mně a pak promluvil svým sametovým hlasem, tak blízko mé kůže, až se mi pod náporem jeho studeného dechu mírně ježila. Mluvil tak tiše, jak jen to bylo možné.

„Kdysi to byl jeden z nich, myslím Volturiovi. Nebo měl být. Měl předpoklady a tak ho proměnili, jenže se trochu přepočítali, když mu jako první oběť předhodili jeho rodinu. Byl novorozený, takže i kdyby chtěl… No, každopádně od té doby vymýšlí způsob, jak se zabít, jak zabít ostatní. Nakonec snad vyvinul nějaký jed či co, ale Aro na to přišel a tak jeho výzkum dal zničit a jeho uvěznil na Sibiři v podzemním vězení poblíž Bajkalu.“

Když domluvil, jen jsem tiše polkla, ale mé otázky zdaleka nebyli u konce: „Ale, jak to že ho nezabil?“

„To je pro mě stejná záhada, jako pro tebe. Carlisle si ovšem myslí, že jeho výzkum Ara v jistém smyslu okouzlil, že si uvědomil, že zabít ho by znamenalo velkou ztrátu.“

Už se asi domníval v konec salvy mých otázek a chtěl se znovu odklonit, když jsem ho chytla za ruku, jako aby pochopil, že má zvědavost není zcela ukojena. Pohlédl mi do očí a já do jeho. Tehdy se něco stalo. Poprvé a já doufala, že i naposled, jako by mezi námi ve vzduchu cosi poletovalo. Pustila jsem jeho zápěstí a on na setinu vteřiny uhnul pohledem, ale i to stačilo, abych mohla znovu jasně myslet.

„A-a jak ona ví, kde ho hledat?“, zeptala jsem se urychleně, jako bych měla strach, co by se stalo, kdyby ne.

„Tvrdí, že se účastnila jeho převozu a že zná kódy.“, hlesl stále ještě mi hledíc do očí a ke svému úžasu já hleděla do těch jeho. Nechápala jsem to, cožpak pro mě Jakob mi neznamenal? Cožpak jsem se tak netrápila, že jsem ho musela opustit? Proč mám náhle silný pocit, že on není jediný, pro něhož mám ve svém srdci místo? Jak se tohle k čertu stalo a kdy? Ještě před týdnem by mi to připadalo absurdní.

Logan tam seděl, nehnutě naproti mně a zíral do mých očí náhle plných zmatku. Musel si toho všimnout, ale přece zachovával klid. To byla jedna z jeho nejlepších vlastností. Byl to taky jeho talent, dokázala se dokonale ovládat a do jisté míry tím svým darem působit i na ostatní. Hleděli jsme si tam do očí a nehýbali se. Trvalo to snad věčnost a on nakonec řekl: „Budeme přistávat. Jak se těšíš na Irkutsk?“

Byla jsem tak zmatená a plná myšlenek, že jsem si nejdřív vůbec nedokázala vzpomenout na to, co pro boha ten „Irkutsk“ je. Spokojeně sledoval mé zápolení s vlastní myslí. Zdálo se, že se dobře baví. Ano, nestává se zrovna často, že bych nebyla jistá. Vždy jsem se tak alespoň snažila působit.

Á- no jistě. Irkutsk, to je to město, kam letíme.

„Hrozně,“ řekla jsem snad po půl hodině, „doufám jen, že to nebude pouze zapadlé městečko postavené ve stylu komunismu.“

„No to nevím, ale jelikož jím vede magistrála, tak by to neměl být až takový zapadákov, ne?“

„Přijde na to, co je ta magistrála.“, řekla jsem a on se zasmál, velice srdečně a jeho hlas byl jako… proboha, co to se mnou je?

Do pěti minut už si letadlo sedalo, a mé nejhorší představy se začínali vyplňovat, jen co jsem spatřila letištní halu. Víc zastaralé to už snad ani nešlo. Uvnitř, kde jsme se všichni sešli pod velkými, starými hodnami s nánosem prachu, to vypadalo snad hůř, než z venku. Všude byla spousta lidí, kteří se mačkali v dlouhých frontách před jakousi modrou příšerou, co měla fungovat jako přepážka. Nikde žádné digitální ukazatele. Jediné, co tu bylo, byly obrazovky snad ještě z doby ledové. Raději jsem to dál neobhlížela a otočila jsem se po ostatních, ti se na mě usmívali a já si uvědomila, že až na prvotní šok z toho tady, kolem mě by mi teď taky tvář zdobil úsměv. Nejhorší to bylo s Alice, vypadala jako sluníčko.

„Doufám, že ses dobře bavila.“, poslala jsem jí. Bylo mi jasné, čemu nebo spíš komu, vděčí za ten krásný úsměv. Najednou jsem zaregistrovala Heidy, která zrovna spolu s Carlislem vcházela do Haly, v rukou klíčky od auta.

„Takže,“ vzal si slovo Carlisle, „už máme zajištěnou dopravu. Půjčil jsem nám auta. Vzal jsem tři, to by mělo být optimální, co myslíte.“ Odpovědí mu bylo tiché zamručení, pokračoval: „Heidy pojede se mnou a Esme v prvním autě, aby nás vedla. Předem jsem vám schopen pouze říct, že je to směr Bajkal, který je odsud vzdálen asi sedmdesát kilometrů. Tak to by asi bylo všechno, ne?“ a podíval se na Heidy, potom na tátu.

Vyšli jsme ven a tam na nás na velkém parkovišti čekaly tři Jeepy Wrangler ve stříbrném pojetí a vypadal docela nově.

„No, páni.“, prohlásil Emmet a už se začal rozplývat. A já se mu ani nedivila, pač i mě nezasvěcené se moc páčily. Rose si posunula z očí brýle tak, aby „lépe“ viděla. Jedním kritickým očkem pak zkoukla auto a pak pozdvihla obočí. Následně u prvního vozu otevřela kapotu a řekla: „Docela dobrý“, a to v jejím podání znamená „téměř dokonale zachovalý“.

Nechtělo se mi věřit, kde tu vyštrachali tyhle stále nablýskané miláčky, ale co. Spokojeně jsem nasedla a až následně jsem zjistila, že pojedu s Alice, Jasperem a Loganem.

shrnutí na: http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-aleach/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 18. Cesta.: