Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 17. Osuška.

30.06.2009 (17:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3458×

17. Osuška.

Jen, co jsem s velkým sebezapřením do sebe nasoukala nějaká ta vajíčka se sýrem, které mi přinesla Esme, jsem si řekla, že by bylo vhodné se konečně přesto všechno tak nějak „přenést“. Věděla jsem, že je to běh na dlouhou trať, ale ani to mě neodradilo. Byla tak říkajíc existenční podmínka, bez které bych se asi složila úplně, a na něco takového prostě teď není čas. To si nemůžu dovolit. Kdyby to bylo jinak, už dávno bych se oddávala takovým těm holčičím dýchánkům, kde se hodně nadává na bývalé partnery, brečí, jí čokoláda, sledují se romantické filmy a hlavně se za nic na světě nevylézá s postele.

S úsměvnou představou jsem tak zamířila do koupelny a dala si horkou sprchu. Jemné levandulové oleje prosytili celou místnost a ve vzduchu se vznášela pára. Bylo to krásné a tak normální, až jsem málem zapomněla, že již za pár hodin se budu pohybovat v prostředí pod bodem mrazu. Někdo zaťukal na dveře. Logan.

„Ness, si tam?“, jak hloupá otázka, přece mě musí slyšet?!

„Samozřejmě, kde jinde bych asi byla?“, odpáčila jsem podrážděně. Rušil můj klid ve znovunalezeném kousku ráje.

„Promiň,“ řekla omluvně, „já jen, za hodinu jedeme.“, dodal ještě spěšně a pár sekund na to se ozvali jeho kroky, jak scházel ze schodů. Jak mě se z té sprchy nechtělo. Opustit příjemné prostředí vyhřáté vody a voňavých olejíčků byl téměř nadlidský výkon. A tak jsem, znovu se sebezapřením, opustila koupelnu zabalená do modré osušky s motýlky. Ach ta Alice.

Když jsem se doplazila do pokoje, shodila jsem ze sebe osušku dřív, než bych bývala měla. V pokoji totiž na mě někdo čekal.

„Éee, promiň.“, omlouval se spěšně. Dnes již podruhé, zatímco jsem si znovu upevňovala osušku. Začínala jsem ho z něčeho podezřívat. „Já, omlouvám se, ale to … Alice mě sem poslala, abych ti dal tohle,“ a podával mi hromádku oblečení. Zřejmě to, co mi Al určila pro dnešek. Jak příhodné. Za tohle jí musím poděkovat, pomyslela jsem si, když se z přízemí ozval burácivý smích našeho Emmetka. Jo, to by nebyl on, aby si na tom nenašel něco vtipného.

„To je… nech to plavat. Za to ty nemůžeš,“ řekla jsem s velkým důrazem na slůvko ty a pokusila se tvářit přirozeně, pokud to vůbec šlo.

Jen, co odešel, jsem znovu odložila ručník a doufala, že ho něco nepřiměje se vrátit. Z šuplete jsem vytáhla krajkové černé spodní prádlo a musela si přitom zakazovat myslet na Jakoba. Tyhle měl taky rád. Jen, co mi tahle myšlenka uklouzla, jsem zalitovala, moc dobře jsem věděla, komu tím ubližuji. V rychlosti jsem si ještě prohlédla oblečení, co mi poslala Alice. Byla to výbava do zimy, jak jinak. Rozhodla jsem se, že obleču jen část z toho a zbytek skončil v tašce. Tu jsem přehodila přes rameno a vydala se dolů za ostatními.

Dole panovalo ticho, jako před bouří. S potěšením jsem zjistila, že ani ostatní na sebe všechno nenabalili, ale bůh ví, že oni to tak jako tak nepotřebují.

Tašku jsem odložila u dveří a šla si sednout do obýváků, kde se všichni dívali a bednu.

„Co dávají?“, zeptala jsem se, zatímco jsem si sedala na gauč mezi Logana a tátu. Jinde už místo nebylo.

„Něco o velrybách,“ zamručel Emmet a okamžitě to přepnul. Asi nic upokojivého nenašel a tak televize zhasla.

Alice se na mě najednou podívala a spustila něco o tom, že takhle už to dál nejde. Popadla mě za rameno a odtáhla do koupelny v přízemí, aby ze mě, jak říkala, udělala člověka. Tomu jsem se chtě nechtě musela usmát.

„Proboha Alice, to stačí!“, stěžovala jsem si, ona by ze mě jinak udělala chodící paletu. V tom, se přikradla Rose, aby mi pomohla se jí zbavit. Když už jsem si pomyslela, že mám vyhráno a budu mít klid, tak si začala Rose pohrávat s mými vlasy. O co jim sakra de? Naposledy mě takhle šňořili, když jsem měla mít rande s Jakobem. Asi chtěli odvést mou pozornost, nebo že by…? Ne, to je vyloučené. Co, když ale… co, když doufají… to by totiž vysvětlovalo tu ranní „nehodu“. No to snad ne, ani se mi věřit nechce, že by…

Mé myšlenky přerušila otázka položená mým otcem ve vedlejší místnosti. „Co se tu ráno stalo?“, zeptal se a Emmet se znovu rozlechtal. Rose mě propustila a obě jsme se vrátili do obýváku. Jsem zvědavá, jak mu tohle podají a škodolibě jsem se usmála.

Podívala jsem se na Alice a ta měla výraz typu já nic, já muzikant. Pak mé oči zavadili o Logena, byla jsem si jistá, že kdyby měl krevní oběh, už by byl jako rajče.

„To nic tati. Jen taková úsměvná záležitost. Nic jiného.“, řekla jsem nakonec.

„Začínáš se čím dál víc podobat matce, už ti taky občas vůbec nerozumím. Vaše myšlenky jsou jako hádanka.“, povzdechl si a lásky plně se otočil na mou matku, která mu seděla na klíně. Stále ještě na ní zasněně hleděl, když promluvila pro změnu ona.

„Mě by to zajímalo, tak jako tak.“, řekla svým sametovým hlasem jako zvonkohra a byla tam cítit trocha zvědavosti a mateřského pudu.

„Za to můžu já,“ řekla omluvně Alice, „omylem jsem poslala Logana do Nessina pokoje, zrovna když …“, došly jí slova, asi nevěděla, jak to má podat.

„No, abych to zkrátila, řekněme, že jsem si zahrála na nudistku.“, vypadlo ze mě nakonec a k mému úžasu jsem ani nezrudla.

„Tak nějak.“, přidal se Logan tiše a Emmet chytil další dávku záchvatu. Někoho jako on vystihují právě zkratky jako rolf (rolling on the floor laughing).

Na chvíli pak zavládlo ticho, rušené pouze Emmetovým smíchem a káravými pohledy Rosalie.

„Alice, můžeš mi laskavě objasnit, na co jsi myslela?“, zeptal se táta nakonec.

„No, já. Na Jazze.“, pronesla nejistě a pokusila se o jemný úsměv doplněný o její oblíbený psí pohled. Vypadala jako nevinná oběť velkého omylu. Ale Edward se nevzdal tak lehce. Jeho oči byli náhle černější než noc a mě se jen těžko chtělo uvěřit, co s ním tahle drobná „záležitost“ provedla. Tak moc mi to připomnělo chvíle po tom, co jsem se tehdy vrátila od Jaka. Ty okamžiky po Loganově přeměně…

Byly to snad nejhorší chvíle v mém životě. I když ve světle posledních událostí se jeví zcela neškodné. Bylo to hrozné v tom, že jsem se hnusila sama sobě, ale ještě horší bylo to, jak se na mě dívali ostatní. Otec se zármutkem a bolestí v černých očích. Matka s láskou a vinou, Rosalie ze všeho vinila jeho a na mě hleděla jen udiveně. Nechápala totiž, jak mohu vydržet jeho přítomnost. A tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu v mém srdci – Logan. Další dýka a spása v jednom. První měsíce byli tak hrozné i proto, že jsem viděla, co jsem mu provedla. Snad nejhorší byli ty první tři dny, kdy se svíjel v bolestech a prosil o smrt. O méně hrozné pak bylo období, kdy se snažil přijmout sám sebe. Budiž mu ctí, že nepodlehl tak jako já. A to mě přivádí k mému největšímu zklamání, k sobě samé. Přijmout fakt, že jsem vrah a monstrum byla jedna věc. Ta druhá byla, že on – novorozený, se ovládal snad lépe než já. Bylo to ubíjející a mučilo mě to snad víc, než opuštění Jakoba.

Hned, jakmile jsem se dala trochu dohromady, jsem mu napsala dopis. Dlouhý, srdceryvný, plný vinny a lásky. Pokropila jsem ho pár slzami, jenž mi samovolně vytékaly z očí, jakmile jsem si jen představila to, že ho opouštím. Bylo to snad ještě horší, než když jsem měla zakázáno ho vídat. A bylo to horší proto, že jsem mohla vinit pouze sebe. Byla to totiž má volba, co to všechno zpackala. A mrzelo mě taky, že on musí za mé činy platit daň, stejně jako já. Daň jménem odloučení. Tou nejkrutější věcí pro zamilované.

Pár týdnů nato, se ukázalo, že by bylo lepší zmizet a to už z několika důvodů. Za prvé, mě by prospěla změna prostředí. Zadruhé, Logan byl vyhlášený za nezvěstného. Za třetí, vlci z rezervace se sice ještě nedozvěděli o našem novém přírůstku, ale kdyby ano, znamenalo by to válku. Týden nato už jsem truchlila nad svým osudem v našem novém domě poblíž Calgary.

Pro můj i Loganův stav, měl stále rudé oči, jsme se rozhodli zatím školu vynechat. Já se nadále utápěla v depresích a všechno šlo jako po másle, až do té doby, co se nás rozhodl Jakob navštívit.

Byl to den jako každý jiný. Já zpytovala své svědomí, Bella s Rose se mě snažili znovu naučit žít. Logan si pomalu zvykal na nový život a začínal uvažovat o cestě do Evropy. Carlisle odjel do nemocnice. Esme vylepšovala zahradu. Alice se věnovala Jasperovi, který se marně snažil vyladit hladinu emocí v domě. Edward, můj otec se zdál být lhostejný. Poté mém malém incidentu byl odměřený a asi nevěděl, jak se má zachovat. Na jednu stranu mě chápal, na druhou byl zklamaný a trpěl mou bolestí, mými myšlenkami. Tehdy jsem netušila, že si za všechno dává vinnu.

Byla jsem tak zabraná do své bolesti, že jsem si ani nevšimla auta, které mířilo k našemu domu. Alice nic neviděla a tak to bylo jasné – Jacob. Nevím přesně, jak nás tehdy našel, ale pamatuji si jeho výraz v okamžiku, kdy překročil práh našeho domu.

Ve tváři měl vepsanou bolest a já věděla, že jedinou příčinou jsem já. Vešel a zabouchl za sebou dveře. Všichni stáli v hale. Já v čele, po boku s Carlislem.

„Já… jak si mě našel?“, vydala jsem ze sebe nakonec po několikaminutovém zírání do jeho teplých a nechápavých očí i přes všechno plných lásky.

„Miluju tě.“, řekl, jakoby to vysvětlovalo vše. Při těch slovech se mi z očí vyvalily slzy.

„Miluješ?“, pronesla jsem nechápavě a zadržovala vzlyky, „Ty nevíš, kdo jsem.“, dodala jsem a jeho tvář znehybněla, jako bych ho udeřila pohrabáčem. Všechna ta láska z jeho očí zmizela. Zbyl tam pouze smutek. Tohle jsem nechtěla, teď si myslel, že ho nemiluju a to není pravda.

„Já… nejsi se mnou v bezpečí.“, řekla jsem, abych nemusela přiznat pravdu, za kterou jsem se tolik styděla.

„Lásko,“ promluvil a znělo to jako pohlazení, jako medový ráj. Bylo to lepší než cokoli. „Spolu zvládneme všechno.“

Zase ta láskyplná slovíčka, co mi měla všechno ulehčit, ale dělala to pouze těžším a těžším. „Ne, to nejde.“

„Nechápu, cožpak mě nemáš ráda. Už mě nechceš?... jestli je to tak, potom odejdu a už o mě nikdy neuslyšíš.“, řekl s takovou bolestí v hlase, až jsem se znovu rozplakala. Přes zaslzené oči jsem viděla celou tu pohromu. Stál tam, smutný a pobledlý a čekal na svůj verdikt. Nedokázala jsem mu ublížit, nemohla jsem lhát, ale pravda je moc bolestivá. Nakonec jsem jen vykřikla: „Jsem monstrum, tak to pochop,“ a znovu jsem se rozvzlykala. Tentokrát hlasitěji. Nechápavě na mě pohlédl, ale to už mě něčí ruce chytali, abych se nesesypala. Další můj pohled spočinul na mém otci. Taková bolest a zmatek, ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Nechápala jsem to a tak jsem utekla. Utekla jsem, abych jim více bolest už přinášet nemohla.

Později jsem zjistila, že to, co jsem viděla v očích mého otce, byli výčitky. Vyčítal sám sobě vše, neboť to on byl kdysi tím, kdo spustil koloběh událostí. Mnohokrát poté jsem se ho snažila přesvědčit, že to není jeho vinna, ale jakoby mě neslyšel…

A nyní to vidím znovu, a přece je to jiné. Ne, tenhle výraz byť sebepodobnější v sobě skrývá něco jiného. Tajemství? Zradu? Předurčení?

Jedno je jisté, něco tuší a Alice taky…

shrnutí na: http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-aleach/

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 17. Osuška.: