Dálší dílek, trochu vata. No, ale docela důležitá pro další díly. Tak si počtěte a dyštak něco napisajte...
31.05.2009 (21:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1295×
11. Nehoda, nebo náhoda?
Běžím, běžím ... to nestačí. Musím zastavit. Ten vztek. Nikdy jsem nic podobného necítil, jakoby všechna láska přešla ve zlobu. Ale nezlobím se na ni. Teda, jen částečně. Zato jeho, jeho bych nejraději roztrhal na cucky, ty cucky bych spálil a pak bych je zadupal do země a tu sem byl pravidelně každý den znovu „očistně" podpálil, nebo bych minimálně hubil všechno, co by se ni pokoušelo vyrůst. To aby fakt zmizel a už se nemohl vrátit, jakkoli. Ten spalující žár a taková chuť mu zakroutit tím jeho propadným krkem. Hajz, parchant, zrádce...
Do La Plush jsem nedošel. Místo toho se již čtvrtým dnem nechávám unášet vlčím instinktem a zároveň se poddávám hněvu, který vaří mou již dost horkou krev. Vidím rudě. Nevím, má-li to toliko společného s mým apetitem, jenž se v posledních dnech projevil více než kdy dříve. Jedno je jistě, kromě mnoha mnou popravených predátorů a rozmlácených skal, či vyvrácených stromů myslím stále pouze na jedno. Na pomstu. Na toho hajzla, co mi přebral holku. Ach, jak já ty upíry nesnáším. Tohle je už druhej v pořadí...
Na druhou stranu, srdci neporučíš, a pokud ho miluje...
Ani nevím jak, ale i přes svůj původní plán jsem najednou stál před jejich domem. Už mě slyšeli, museli, takže nemá cenu to teď otočit.
Zdá se, že ona není doma... škoda a štěstí zároveň.
Vejdu dovnitř. Čekají, jak jinak, že? Pozdravím a oni odpáčí. Jejich zvědavé pohledy mi potvrzují mou domněnku, něco se chystá. Ale mě, mě se to už netýká...
(Carlisle)
„Co tě k nám přivádí?", zeptal jsem se nakonec. Chudák, takové trápení, doufám však, že tu není, aby se vrátil k ní...
„Něco jsem vám opomněl v tom rozrušení říci. Můj skutečný důvod výletu do La Plush.", řekl a my s očekáváním napínaly naše bystré uši. Pokračoval: „Něco se děje.", jen to řekl všichni jsme se na sebe podívali se zmatkem v očích. Největší se leskl v těch Aliciných. Mluvil však dál: „Hoši už pár... no, nějakou chvíli pozorovali divné věci v okolí Forks. Podobné, jako tehdy, když tam Victorie tvořila armádu a, když jsem tam dorazil, napadli Leah.", dořekl.
„Kdo jsou ti oni?", zeptal jsem se koukajíce na Jacoba, ale otázka byla směřována spíše Edwardovi, který ji také nakonec zodpověděl: „Poloupíři. Armáda poloupírů.", vyhrkl ohromeně. Nezmohl jsem se na nic, jen jsem dál zíral do prázdna, stejně jako ostatní. Nakonec jsem uslyšel smích. Byl to Emmet, jak jinak.
„Dobrý. To je fakt dobrý...", vypravil ze sebe nakonec a vzápětí, jakoby ho někdo udeřil palicí do hlavy. Tak zděšený výraz jsem u něj jaktěexist (pozn.: paralela za jaktěživ) neviděl. Ta vážnost... vypadal jako někdo úplně jiný. Bylo mi jasné, že i ostatní musí být zděšeni...
Tak už i vlci... Volturiovi se nás snaží vyhladit a berou to od základu. Ani smítko nezůstane na místě.
Edward pokýval. Pak se ale jeho výraz změnil. „Alice.", pošeptal. Bylo jasné, co se nám snažil říct. Alice vzala ráno Nessie na nákupy. Zřejmě se vrací a o je u nás doma. Bude trvat věčnost, než se jeho pach dostane pryč, ledaže...
Edward znovu pokýval, pak se obrátil na Jacoba se slovy: „Musíš pryč. Vrací se."
Jacob se zdál zprvu zamtený, pak mu to došlo. „Jo, měl bych...", nestačil dopovědět a Edward už ho táhl ven. Jakmile odešel, pootvírali jsme všechna okna a začali pobíhat sem-tam, aby se vzduch rozproudil. Fungovalo to. Vítr jeho pach rozevlál do všech stran právě ve chvíli, kdy nám Ed oznámil: „2 minuty."
Ještě jsme stačili zavřít okna, než k nám dolehly zvuky kol třecích se o štěrkovou příjezdovou cestu. Jsou zpět.
„Ahoj, jak jste si užili nákupy?", pronesl jsem nenuceně o pár sekund později.
„Paráda..."
(Jacob)
Páni, už jsem zapomněl, jakou vyřídilku má Edward, když chce...
Ven jsem se dostal rychleji, než byste na to stačili pomyslet. Za pár dalších chvil, jsem stál na louče v lese a Edward řekl: „Vím, že je to pro tebe těžké.", pak se vypařil.
„Co ty můžeš vědět...", pomyslel jsem si. Určitě mě slyšel. A já zase zaslechl zvuk kol od Aliciina porche. Znovu se mě zmocnil vztek a hrůza. Jako v domě, když jsem tam vešel a uviděl ho tam. Logan, ten parchant. Ale volba je to její, řekl mi hláse vzadu v mé hlavě, přesto jsem mu nedokázal uvěřit. Stále jsem to odmítal, ale důkazy stály proti mně. A od kdy zrovna ty věříš na důkazy, hmm?, rýpnul si zas... O co mu de?!
Běžel jsem. Zase. Bez cíle, prostě jen, aby mi věčnost utekla. Pche, věčnost. Pár dní, pár chvil... jak sakra přežít věčnost?, uvažoval jsem, když jsem do něčeho narazil.
shrnutí na: http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-aleach/
Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 11. Náhoda, nebo nehoda?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!