Zase trochu kratší... ale co, alespoň něco, ne?... Dneska se podíváme na zoubek Ness a jejímu stesku, vzápětí se ohlédneme za Jacobem a zjistíme, jak velkou představivost má... co ještě dodat. Snad: "syndrom neopětované lásky" a "Pěkné počtení".
29.05.2009 (11:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1734×
10. Odloučení.
Zvyknout si, že jste sám, že už se nikdy neprobudíte vedle člověka, který vás provázel životem po vašem boku je těžké. Každé ráno se probudím a z okna se line světlo. Jaké krásné ráno, pomyslím si. Pak se ale otočím a místo na posteli vedle mě zeje prázdnotou. Opět si uvědomím, že tu není a nebude. Začíná nový den, další den, který strávím pokusy o navození ztráty paměti. Chci začít psát na nový list, ale je tu problém, ten popsaný je vše co znám.
Nikdy jsem si neuvědomila, že již od mého zrození je to právě Jacob, kdo se mnou tráví většinu času. Choval mě na klíně, chodil se mnou na lov, nosil mě na svých zádech a já mu vplétala své malé prstíky do srsti, krmil mě, když jsem si postavila hlavu a odmítala kohokoli jiného, hádal se s Alice, když mě navlíkala do stovek rozličných kusů modelů a fotil mě s mou rodinou, abych měla památku, jakou stejně nikdy potřebovat nebudu. Já totiž nezapomínám a momentálně je to spíš k vzteku, než k užitku. Palčivé vzpomínky vkrádající se mi do hlavy, to není to, co zrovna potřebuju...
Ze zamyšlení a truchlivé nálady mě vyrušilo zaklepání. Díky bohu, málem jsem se rozplakala. Znovu. Ale já se musím držet. Nejen, abych nezemřela na dehydrataci, ale také ... oni mě potřebují.
„Můžu dovnitř?", zeptala se pro jistotu.
„Jistě. Ty vždycky Alice, ale to víš, tak na co...", nedořekla jsem. Právě vlítla do mého pokoje.
„Co bys řekla nákupům?", vyhrkla na mě, ještě než jsem se stačila úplně probrat.
„Takže ano.", přitakala sama sobě, jelikož jsem nejevila známky protestu. Nákupy, no co, možná mi to zvedne náladu. Ale, pochybuju...
( Jacob)
Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že život je zcela bezvýznamný, že už není pro co žít? Já, ano. Má láska mě opustila. Nevím to jistě, ale pokud mě nechce, je to stejně fuk, ale... přece není možné milovat a za den si to rozmyslet, nebo ano? Každopádně se její vůli podvolím, protože pokud nechce ona, nemohu ani já. Takový je úděl otroka lásky...
Chci ji. Bezmezná láska rvoucí mi srdce již tak zjizvené od šrámů mě ničí. Ničí mě, protože vím, že musím zapomenout. Už mě nechce, ale to neznamená... Ne, to je blbost. Proč by mě jinak odháněla? Jsem vůl, debil. No, co. I když mě odmítá, hodlám jí dál ochraňovat. Nesnesl bych pomyšlení, že se jí něco může stát... jistě, s bandou upírů za zády... ale jeden nikdy neví. Jenže to musím promyslet... nesmí o mě vědět, jinak...
„Jaku, co ty tu?", podivil se Sam.
„No, to víš, Ness mě vyhodila.", odvětil jsem stroze.
„To si děláš ...", jeho reakce byla ... no minimálně trefná.
„Já vím. Ale nechci zaclánět.", pronesl jsem tiše, jakoby roztracena, jeho uším to však neuniklo.
„Ale prosimtě. To není možný. Dyť na sebe koukáte, jak na zbožný obrázky. Oba!"
„Tak to vidíš...", nevěděl jsem, co dodat.
„Měl by ses tam vrátit a vyříkat si to sní."
„Ne!", popřel jsem to razantně. „Slíbil jsem to.", dodal jsem jeho nechápavému výrazu.
„No, buď jak buď, ale stejně bys tam měl. Už kvůli těm poloupírům, pokud mají vážně spadeno na Culleny...", aj. Právě mi došlo, že jsem jim v tom rozrušení zapomněl všechno říct. Teda já jsem ale...
Volám, neberou to. To jsem ale čekal. Volám znova, zase nic. Opět se nedivím, ale zkusit jsem to musel. Pro případ a taky pro klid duše. Na auto jsem se vyprd, přeměnil jsem se a už pádím zpět. Takřka rychlostí blesku, už zbývá jen pár desítek mil, když... její vůně. Tady? Tak daleko?
Neodolám a vydám se po stopě, jenž ve vzduchu zanechala. Zanedlouho jsem doběhl k loučce nad propastí. Jednou jsme tu spolu byli. Taky...
Ale, co...? On?
Jen, co doběhnu, musím se znova skrýt. Není tu sama. Stojí, opírá se o hruď toho zmetka Logana. Nemají šanci mě vidět, za to já už jsem viděl dost. Tak proto, on se vrátil a já musím tedy odejít...
Měl jsem za to, že ho nenávidí, protože jí připomíná, co udělala. Možná, bohužel pro mě, je u ní hranice mezi láskou a nenávistí tak tenká, že se protrhla. Pokud je to tak, bude lepší, když se vypařím. Miluju jí a chci, aby byla šťastná, ať to znamená cokoli. Holt, jak říkám, jsem otrok. Takový je můj úděl. „U těhle cullenovic holek asi nikdy neprorazím", pomyslel jsem si se zármutkem a slza mi stekla po obličeji, když jsem si vzpomněl na další šrámy, jenž zdobí mé vlčí srdce.
Dám se znovu do běhu, ale pak mi dojde, že tam vlastně nemůžu. Ne, teď už ne. Asi napíšu dopis...
Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 10. Odloučení.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!