Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 1. Návrat ztraceného syna

10.05.2009 (15:00) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5502×

 1. Návrat ztraceného syna.

(Nessie)

Kdokoli stěžující si na své rodiče by mě být šťastný v porovnání se mnou. Vždyť ani jeden nemůže říct, že by jim jejich otec dokázal doslova vyčíst z mysli  každý jejich nápad či myšlenku. Ať se soukromým,  či jiným podtextem. V tomhle ohledu jsem byla vůči své „rodině" ve velké nevýhodě. Ano, jistě. I já mám jistý „talent", ale co zmůžu proti čtenáři myšlenek, tetě, co vidí do budoucnosti a strýci, který vám dokáže pořádně poplést pocity. Proti takové přesile nemám sebemenší šanci. Nemluvě o tom, že ani zbytek mé rodiny není „bezmocný", dvojnásob to potom platí o mé matce, Belle.  

„Žádná tajemství a vegetariánský způsob života.", kdyby měla naše rodina motto, byla by jím právě tato slova. Jistě, nemít tajemství je rozhodně „bezpečné" pokud jde o záchvaty obžerství, ale na druhou stranu, sdílet s každým své myšlenky, pocity i rozhodnutí, to není vůbec snadné. Zvláště pak, když jste teenager. Můj život, mé dětství i já jsem byla vždy zvláštní, ale poslední dobou se mi to „zvláštní" v mém životě začíná zajídat. Nedivte se. Od mého narození se pohybuji v okolí zvláštní lidí. Vlastně spíš bych měla říci: „upírů a vlkodlaků", neboť  jedinými lidmi v mé rodině je děda Charlie a jeho exmanželka Renee, po níž se vlastně jmenuji. Tedy, alespoň částečně...

Jacob, „můj vlkodlak" a miláček. Otiskl se do mě už jako do nemluvněte. Problém je v tom, že ačkoli ho mám velmi ráda, tak se, alespoň prozatím nechci vázat a to dost komplikuje náš vztah. Vztah poloupírky a vlkodlaka. I když musím uznat, že on je skutečně ochotný akceptovat jakoukoli mojí potřebu či požadavek. Nejhorší  je, že „každý" v rodině to tak nějak cítí. Prostě soukromý se moc neuznává, zvláště pak to moje. No, zas tak moc se jim vlastně nedivím. Jsem sice „člověk", chodím do školy, stárnu (prozatím) a jím, ale i tak. Občas prostě dostanu chuť na trochu té krve.

„Koukám, že máš další jizvičku, Jacobe. Co ?!", Emmet se nikdy nenechá ošidit o možnost si z nás dvou utahovat. Místo odpovědi jsem zavrčela. „No, když jeho krev je opravdu skvělá.", pomyslela jsem si ještě, ale na hlas jsem se to říct neodvážila. Už takhle pro ně bylo těžké si na to zvyknout. Ale koneckonců, dělám to od jaktěživa, takže, co?

„Ness, už zase?", přidala se Esme,"Víš, že by ses měla trochu krotit, že ano?!". Její káravý pohled mě ani trochu nezarazil, její reakce byla podmíněná strachem  mé matky. A když ta není doma, tak mě má nestarost právě ona, naše adoptivní všechno matka.

Bella, kde vůbec je? Už pěkných pár dní jsem jí neviděla. Jistě, vždy když se s otcem vydají na lov trvá jim to poněkud „déle". Raději nepomýšlet proč.

Můj sexuální život a můj apetit. Ani jedno zřejmě nikdo z těchto „staříků" nikdy nepochopí. „Jak by mohli, většina z nich je starší než vynález prezervativu.", pomyslela jsem si ještě, než jsem se donutila reagovat na pohledy přítomných členů naší upírské rodinky. „No tak Esme, vždyť víš jaké to je. Když máš orgasmus, tak taky vždycky začneš Carlisle mlátit ...", neodpustila jsem si rýpnutí, i když jsem věděla, že se jí to moc líbit nebude.

„Jak, jak...?", zakoktala se, což u upírů velice neobvyklé,"Kdo ti to...?", dožadovala se odpovědi a úkosem se podívala na svého manžela, hned poté začala pohledem provrtávat Emmetův obličej. Ten se zdál být zprvu zaskočený, ale po chvíli se začal řezat smíchy. To vyvolalo káravý pohled Rosalie a následný odchod do jejich pokoje.

„Ale, no tak Esme. Nejsem hluchá, a víš, že jako poloviční upír taky nemám potřebu celý noci vyspávat.", pohled na překvapenou Esme mě však odradil a já dodala omluvu.

V tu chvíli vešla do pokoje Alice držíc Jaspera za ruku, „To si trochu ujela.", zkonstatovala situaci a dodala: „Ale jinak, myslím, že se moc bojíš Esme. Má to pod kontrolou, tedy, v rámci možností."  A jemně se zasmála svým zvonivým hlasem, náhle propukli všichni v smích, dokonce i Jakob a já. Mírně jsem z toho obviňovala Jaspera, protože s ním vlastně nikdy nevíte, co cítíte.

Druhý den ráno jsem se ve dveřích našeho nového domu polibkem rozloučila s Jakem a vyrazila do školy. Vyučování bylo nudné jako vždy. Jediným rozptýlením byla přítomnost Alice a Jaspera, kteří chodí do třetího ročníku, zatímco já do druhého. Takže spolu trávíme pouze čas vyhrazený obědu, ačkoli já jsem z nás obvykle jediná, co sem-tam něco sní. Na polední přestávku jsem se těšila už od, no vlastně od té doby, kdy se do třídy vešel pan Braun a začal vykládat teorii relativity. No, já to mu alespoň rozuměla zhruba tolik, jako kdyby jí vykládal. Ve skutečnosti mi totiž fyzika říká zhruba tolik, co rozmnožovací cyklus mravence a tak jsem dnešní dvouhodinovku pro změnu věnovala svým představám,  zírajíc u toho z okna. Tentokrát si mého nepřítomného výrazu ovšem povšiml a vyvolal mě. Naštěstí v tu chvíli zazvonilo a já byla opět volná.

U oběda jsme zrovna vedli debatu o tom, čím letos překvapit mého otce a matku, ale hlavně jsme pilovali „schopnost zastírání". Tak tomu alespoň říká Alice. Edward a Bella jsou totiž spolu sedm let, lépe řečeno, příští úterý to bude přesně sedm let od jejich prvního setkání. Alice to samozřejmě připadá jako skvělý podnět k oslavě, ale já si tím nejsem až tak jistá. Má matka nikdy neměla ráda večírky. Zvláště pak ty, které se týkají jí samotné. Ale co, Alice už rozeslala pozvánky všem známým upírům. Tedy alespoň těm, kteří nemají příjmení „Voltury". Při vzpomínce na ně jsem se zatřásla. I když jsem tehdy byla opravdu „malá", tak si na jejich poslední návštěvu zcela jasně vzpomínám. Vzpomínám si i na to, že mě matka chtěla ochránit. Rozhodla se mě poslat pryč spolu s Jakem a doufala, že vydrží bojovat dost dlouho, abychom utekli do bezpečí. Jsem ráda, že se nakonec obětovat nemusela ona a ani nikdo jiný.

Jasper vycítil mé rozpoložení a snažil se mi zvednout náladu. Zeptal se Alice, kdy si pojedeme koupit nové šaty. To zapůsobilo téměř dokonale. Nákupy miluju, stejně jako Alice. Jediný problém je v tom, že ona mě vždy donutí si koupit mnohem odvážnější šaty, než bych byla volila já. „Dobrá připomínka", dodala Alice k mému úžasu. Copak ona by vůbec mohla zapomenout na nákupy?!

(Jasper)

„Ness se poslední dobou chová podivně", pomyslel jsem si. Neustále se jí mění nálada, možná bych si o tom měl promluvit s Carlislem.

Když jsme se vrátili ze školy, vydal jsem se do jeho pracovny. Už mě čekal, pravděpodobně mě slyšel přicházet. „Ahoj, Carlisle", pozdravil jsem ho.

„Co tě trápí Jaspere. Máš zase problémy se sebekontrolou? Myslel jsem, že se to lepší, v poslední době si se mi zdál celkem vyrovnaný..."

„Ne, už je to lepší. Ale chtěl jsem si s tebou promluvit o Nessi. Její pocity se poslední dobou mění čím dál častěji, znepokojuje mě to.", svěřil jsem se s obavou, ale podal jsem to velice klidně a hlavně tiše. Není třeba, aby náš rozhovor každý slyšel.

„Ach, tak. No ano, víš Jaspere. Myslím, že není třeba se zbytečně znepokojovat. Domnívám se, že Nessi je několik posledních měsíců v poslední fázy puberty. Samozdřejmě, je to pouze můj odhad, ale řekl bych, že podle zkušeností předaných Nahuelem je poměrně přesný.", vysvětlil Carlisle. Jeho slova mě trochu zaskočila, „tohle mě taky mohlo napadnout", pomyslel jsem si. Došlo mi, že už jsem úplně musel zapomenout, jaké to bylo před mojí proměnou, jaké bylo být mladý a nedospělý. S hlubokým zamyšlením jsem opustil Carlislovu pracovnu a vydal se do přízemí.

„Zdravím Jaspere", oslovil mě kdosy a dokonale mě tak vytrhl z mého zamyšlení. Byl to Logan, nejnovější člen naší rodiny. Chudák, ještě před pár lety byl normální člověk, pak ale potkal Ness, která se zrovna moc neovládala a měla příšerný hlad. Stačila ho pokousat a skoro vysát, ještě než jsme jí našli. Když jsme jí od něj odtrhli a ona si uvědomila, co se stalo, co udělala, tak se z toho málem zcvokla. Musel jsem použít svůj dar tak silně, jako nikdy předtím, chudák holka. No každopádně, nakonec, když se mi podařilo jí uklidnit, požádala Carlisla, aby... No, však víte. Od té doby je členem naší rodiny, ani bych neřekl, že mu to někdy nějak vadilo. Spíš naopak, je téměř vždycky šťastný. „Kéž bych to samé mohl říct i o Ness", proběhlo mi při té vzpomínce hlavou, neboť jeho přítomnost jí připomíná její vinu. „Možná je to tak ale lepší, alespoň se bude lépe ovládat".

„Nazdar Logu", pozdravil jsem nově příchozího bez jakékoli šance, že by si mohl všimnout mého zamyšlení. „Už jsem čekal, kdy se ukážeš. Tak co, jak se ti líbilo v Anglii?" Neodpustil jsem si poznámku a dodal jsem, „Kolik pasažérů letadla neodešlo z letiště po svých? Přiznej se!"

„Ale znáš to, pasažéři nic moc. Jako obvykle, musel jsem si spravit chuť na letuškách.", řekl a oba jsme se tomu zasmáli. Došlo mi, jak moc mi scházela jeho věčně dobrá nálada.

„Copak je tu k smíchu?", zeptala se potěšeně Esme a také se přivítala s jejím nejmladším synem a pak dodala: „Jak bylo v Londýně?"

„Ale to víš, pořád pršelo, takže jsem si sluníčka moc neužil. Jinak to ale šlo...", řekl s hravým tónem v hlase. „On a sluníčko? Nenáviděl ho ještě jako člověk", proběhlo mi hlavou. Náš smích zjevně dolehl i do garáže, neboť za okamžik se k nám připojila i Rosalie s Emmetem. Alice a Ness stáli opodál, ale nezdálo se, že by se k nám hodlali připojit. Nejspíš o něčem zasvěceně mluvili, ale slyšet je nebylo. Muselo to být něco, co si nepřáli roztrubovat.

(Nessie)

„Už ve škole se mi zdála podivná, teď vím proč", došlo mi. Alice ho musela vidět přicházet a bylo jí jasné, že mi to na náladě zrovna nepřidá. Proto se také rozhodla pro nákupy. „Jo, Alice, ta ví jak na mě.", pomyslela jsem si s úsměvem. Pak ale můj pohled opět zbloudil k Loganovi a znovu se tak ozvalo volání mé viny. Volání po spravedlnosti. „Někdo jako já by raději neměl existovat nebo by měl alespoň být zavřený na hodně západů."

„Ale no, tak Ness. Nebuď k sobě tak přísná. To se stává i těm lepším z nás.", chlácholila mě Alice, zatímco se okolo Logana vytvořil hlouček našich upířích zvědavců, aby ho patřičně přivítali a vyzpovídali. Ani jsem se jim nedivila, kdyby mě tolik nesužoval pocit viny, taky bych se k nim připojila, neboť Logan je nejen velice pohledný (dokonce i na upíra), ale také má velice milou povahu. Není vlezlý, ale přesto je obvykle středem dění. A také je vždy velice zábavný a svou dobru náladu umí přenášet tak dobře, že se dá spekulovat o tom, zda nemá podobný dar jako Jasper. Ovšem Loganův skutečný „talent" tkví v jeho očích. Jeho výjimečným darem totiž je schopnost „okouzlení".

„Radši bychom měli vyrazit", stačila jsem ze sebe vypravit, ještě než se na mě podíval. „Ty jeho oči", uchvátil mě proti mé vůli. Proti vůli mé viny...

„Máš pravdu, asi to bude nejlepší", řekla Alice, když si všimla mého „stavu". Začervenala jsem se a vyšla jsem z domu s ní po boku.

(Alice)

„Opravdu doufám, že to pomůže", bliklo mi v hlavě. „Není zrovna šťastné, že zrovna ten, kdo jí působí největší duševní bolest jí tak moc přitahuje.", pomyslela jsem si ještě a nastartovala jsem své žluté porsche.

Cestou do města jsme byli převážně potichu. Vsadila bych se, že jsme obě přemítali nad tím samým - Logan.

 „Myslíš, že to zvládneš?", vypadlo ze mě najednou.

„Myslím, že když se s pocitem viny naučili žít ostatní, tak já taky.", řekla rozhodně, ale znělo to spíš, jakoby ujišťovala samu sebe.

„Jo, jenže většina z nich neměla svou „oběť" denně na očích", protestovala jsem automaticky.

„Vím, že to nebude lehké. Vlastně, tak trochu jsem doufala, že v se mu cestování opravdu zalíbí", řekla se zvýšeným důrazem na slovo „opravdu".

„Chápu", vyšlo mi z úst. Nevěděla jsem, co jiného bych jí na to řekla, pak mě ale napadlo: „Mám pocit, že se ti trochu líbí, viď?". Ani nevím, proč jsem to řekla, ale vzápětí jsem trochu zalitovala.

„Možná", prohlásila nejistě, jakoby se o tom bála přemýšlet, „ale to na věci nic nemění. Navíc, mám Jakoba".

„Jistě, ale sama víš, že už jsi přemýšlela i nad tím, že ho opustíš...", ta slova mi vyšla z úst, než jsem je dokázala zadržet.

„Ach jo, v téhle rodině se opravdu nic neutají.", postěžovala si a já raději změnila téma.

„Už víš, jaké šaty bys chtěla?", zeptala jsem se, ačkoliv jsem znala odpověď.

(Nessie)

Přemýšlení nad rozhovorem s Alice mi zabralo většinu noci. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, jak hlasitě Jake chrápe. Kolem půl třetí vešla do našeho pokoje Rosalie a požádala mě, abych s tím něco udělala. Rozhodla jsem se jí poslechnout, potřebovala jsem rozptýlit a Jake může spát stejně tak dobře jako v noci i ve dne.

„Jaku", zašeptala jsem mu do ucha, „co takhle půlnoční sex?!", otázala jsem se. Jake procitl velice ochotně, pak se ale podíval na hodiny a jeho víčka začala protestovat. „Vždyť je půl třetí", dodal.

„Co kdybych tě polila studenou vodou, pomohlo by to", řekla jsem laškovně.

„Vrrr...", zaprotestoval, ale vzápětí se na mě vrhl. Velice lidsky, až v ohromujícím kontrastu s jeho vrčením.

Kolem půl šesté nám na dveře znovu zaklepala Rose a pak vešla. Tentokrát si stěžovala na nadměrný hluk. Oba jsme se tomu zasmáli a připomněli jí, jaký randál se loni o Vánocích ozýval z jejího a Emmetova pokoje. Na to neměla odpověď a tak radši odešla.

„Zítra se vrací mamka s taťkou.", pomyslela jsem si ráno u snídaně. Výjimečně jsem snídala v kuchyni. Dala jsem si cornflaky s mlékem. Z mého rozímání nad rozmočenými lupínky mě vzápětí vyrušil Emmet. Rosalie si očividně snažila vynahradit dnešní noční potupu, neboť jsem si všimla, ještě než se stihl zabalit do županu, že má po celém těle škrábance či co. „Zvláštní", pomyslela jsem si, „myslela jsem, že upíří kůže se nedá tak snadno poranit. Možná, ale nad tím se mi nechtělo příliš přemýšlet. Možná, že k těm zranění vůbec nepřišel lehko."

„Dobré ráno", pozdravil mě a ani se nezdál být nějak rozrušený faktem, že jsem mu stále zírala na místa, kde měl pod sametovým županem ony ranky.

„Ahoj", odvětila jsem nakonec a dál se věnovala svým rozmáčeným corflakům. Emmet si vytáhl z ledničky láhev své oblíbené medvědí krve a strčil jí do mikrovlnky, aby se ohřála. Mezitím si ještě stihl zapnout sportovní kanál a otevřít dnešní noviny. „Sakra, New York Rangers prohráli. Jak je tohle možný?", zaklel z haly.

„To víš Emme, neměl jsi  na ně sázet...", prohlásila jsem škodolibě. Emmet zavrčel, ale dál se věnoval už jen „svému" sportovnímu kanálu a láhvi teplé medvědí.

Za pár minut se ve dveřích ukázala Esme a oznámila mi, že rodiče dorazí už dnes. „No, skvělý", pomyslela jsem si, ale nahlas jsem místo toho řekla pouze: „OK."

Když jsem dojedla, přesunula jsem se za ostatními do obýváku. Většina z nich držela v ruce láhev s krví zvířecího původu, náhle jsem na ní také dostala chuť. Ačkoli Jake nemá rád, když „voním" po krvi (přirovnává to k pojídání česneku), neodolala jsem a došla si pro láhev dobře vychlazené pumí a strčila jsem ji na pár minut do mikrovlnky. Jako naschvál, ve chvíli, kdy jsem si lokla prvního doušku oné sladké pochutiny s narezlým závěrem, dorazil Jake do kuchyně a podíval se na mě s mírně mučednickým výrazem. Poté se však „přemohl", naklonil se ke mně a uštědřil mi vášnivý polibek. Asi jako gratulaci k mému nočnímu výkonu.

„Dobré ráno", zamumlal pak ještě. „Dobré", odvětila jsem a přesunula se do obýváku za ostatními. „Víš, co Ness?!", zeptala se mě Alice, jen jsem vešla do pokoje.

„Nevím, ale jsem si jistá, že ty mi to osvětlíš.", konstatovala jsem.

„Nemohla jsem spát", postěžovala jsi mi s úšklebkem vepsaným na tváři. „Asi bych si měla vážně promluvit s tvou matkou, z toho nedostatku spánku je mi vážně nanic", oznámila mi a zasmála se, když uviděla zděšení v mé tváři. „Jen to ne", blesklo mi okamžitě hlavou.

„Jen, co ne?" ozvalo se v zápětí za mnou. „Ajé", dodala jsem ještě s vědomím, že to taky slyší. Otočila jsem se a pozdravila svého otce a matku. Právě se vrátili z „výletu" a vypadli velice, opravdu velice odpočatě.

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 1. Návrat ztraceného syna: