Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 9. Leslie Willamsová

10.07.2009 (16:10) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1583×

                                                       9. Leslie Williamsová

  „Jass, kde jsi sakra byla celou noc?“ spustil Chris jen, co jsem zavřela dveře. „Do toho ti nic není“ „Že ne? Zapomněla jsi, že spolu chodíme?“ zuřil „Ne, nezapomněla, ale to neznamená, že ti patřím. Můžu si dělat, co chci a trávit noci kde chci“ odcelkla jsem a běžela do svého pokoje a rázně za sebou třískla dveřmi. Padla jsem na postel a objala polštář, tak moc jsem chtěl spát a všechno tohle šílené období zaspat. Ale nešlo to, do říše snů a náruče spánku jsem se nedostala už dlouho…

    Čas nezadržitelně pádil a já jsem se musela nachystat do školy. Nechtělo se mi. Bez jakéhokoliv zájmu jsem na sebe hodila jiné oblečení, v koupelně se opláchla a vydala se na cestu. Měla jsem pocit, jako bych nešla do školy, ale na popravu. Jen co jsme s Danny a Chrisem dorazili ke škole, přiběhla k nám Alice. „Jass, musíme si promluvit, měla jsem vizi“ „Alice, já vím, asi tuším, o čem chceš mluvit, ale věř mi…nebude se to opakovat“ řekla jsem omluvně a střetla se pohledem s Emmettem, který k nám taky mířil společně s ostatními.

    „Aha…jo tohle…“ zamyslela se Alice a taky pohlédla na  Emmetta „Tohle jsem ale na mysli neměla. Ty víš, kdo je Leslie Williamsová?“ „Leslie Williamsová?“ zopakoval po ní Emmett překvapeně „Ale to je přece…“ zarazil se „Proč? Co je s ní?“ zajímalo mě „Měla jsem vizi a ona byla v ní. Vím, že s tebou má něco společného, jinak mi to nedává smysl“ „Leslie je moje mladší sestra, myslím biologická“ vysvětlila jsem „Ale ty jsi přece Cooperová“ nechápala Danny „Ano, protože jsem se na rozdíl od ní nikdy nevdala“ řekla jsem a střetla se s Emmettovým pohledem „Co je s Less?“zeptal se místo mě „Umírá, je mi to líto“ řekla soustrastně Alice a Chris mě objal. Vysmekla jsem se mu. „Kolik má času?“ „Pár dní“ zněl ortel s Aliciných úst „Dobře“ řekla jsem zamyšleně a v mé hlavě se začal rodit plán, plán na polední rozloučení s malou sestřičkou. Alice v ten samý moment dostala další vizi „To nesmíš…ta malá…“ vykřikla „Alice, ona umírá, o nic už nejde. Vezme si moje tajemství do hrobu a nikdo jiný mě už v Knoxville nezná“ vysvětlila jsem jí „Ty za ní chceš jet?“ dovtípil se Emmett „Ano“ „Pojedu s tebou“ nabídl se, ale Chris zaprotestoval „Ty se do toho nepleť, s Jass pojedu já, protože JÁ jsem její přítel“ Emmettovi ztuhly rysy a ruce zaťal v pěsti, ale nakonec se ovládl „Na rozdíl od tebe se s Less znám. Chci se s ní rozloučit, a proto pojedu taky. Jass, kdy chceš vyrazit?“ zeptal se mě „Hned“ byla moje odpověď.

    Neváhali jsme. Tak jsem se, s Chrisem a Emmettem, vydala na cestu. Rose sice protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Danny a Alice slíbily, že Bennovi se Sam a Cullenovým všechno vysvětlí.  Měli jsme velké štěstí, protože  letadlo do Nashvillu odlétalo už za necelou hodinu a na palubě byla ještě volná místa. Problém byl v tom, že pouze pro dvě osoby. „No, Emmette, zdá se, že máš smůlu“ řekl vítězně Chris „Chrisi…je mi to líto, ale Emmett se s Lesile zná…bude lepší, když semnou poletí on“ dala jsem přednost Emmetovi. „Jass, rozmyslela sis to dobře?“ „Ano, Chrisi. Zavolám ti, až budeme na místě“ „Dobře Jassie“ smířil se s mým rozhodnutím Chris a políbil mě na rozloučenou. Poté jsme s Emmettem nastoupili na palubu a za několik okamžiků se letadlo vzneslo…

   V Nashvillu jsme si pronajali auto a vydali se do rodného Knoxville. Řídil Emmett, já jsem zamyšleně pozorovala ubíhající krajinu. Vzpomínala jsem na své předchozí návraty. Když jsem se vrátila poprvé, bylo to asi před 65 lety, Leslie se zrovna narodila dvojčátka, chlapec a holčička. Pojmenovala je Jassmine a Robert, po mě a otci. Dojalo mě to. Pamatuju se na to, jako by to bylo včera. Stála jsem v noci u dětských postýlek a poslouchala jejich drobná srdíčka. Malá Jassmine se na okamžik probrala a usmála se na mě. V ten moment mi bylo děsně líto, že já sama takový zázrak nikdy nezažiju. Nikdy nebudu mít vlastní děti. Podruhé jsem se domů vrátila, když se Leslie narodilo první vnouče. Robertova dcera Sára, i u její postýlky jsem stála jako ta sudička. A dnes, dnes se vracím potřetí a nejspíš naposled. „Jassie, jak je ti?“ zeptal se Emmett a pohladil mě po tváři „Kupodivu zatím fajn“ bylo to zvláštní, ale smutek se zatím nedostavil, jen nostalgie. Když zemřela matka, necítila jsem vůbec nic, možná to bylo našimi chladnými vztahy. Na pohřeb jsem se ani neobtěžovala přijet a o smrti otčíma radši ani nemluvím. Ten zemřel ještě před matkou na cirhózu jater. A teď…teď byla na řadě Leslie…zatímco já jsem stále žila…žila a nestárnula…

  Do Knoxville jsme dorazili za soumraku. V motelu na okraji města jsme si pronajali pokoj a pak jsme zajeli do nedalekého nákupního centra pro něco na převlečení. Nebyl čas si cokoliv balit sebou. Když padla na kraj noc a měsíc zářil jako rybí oko, vyšli jsme s Emmettem vstříc městu a Lesliinému domu. Už dávno, nebydlela v našem rodném domě. Po svatbě s Tomem si pořídili domek na druhém konci města, co nejdál od rodičů a když naši zemřeli, dům prodala. Stejně jako já neměla na život v něm dobré vzpomínky.  Naše dětství nebylo zrovna dokonalé, ne s citově chladnou matkou a věčně opilým otčímem, který pro nás nikdy neměl přívětivého slova či gesta. Když už na nás promluvil, křičel a klel. Ani bych nespočítala, kolikrát nás uhodil. Lesie byla z nás dvou  ta hodná, domů se vracela na minutku přesně, splnila vše, co se jí řeklo. Nebyla vzpurná jako já…taky jsem za to vždy zaplatila podlitinami a krvavými šrámy. A naše matka? Ta se nás nikdy nezastala. Jako bychom ani nebyly její. Stála vždy při svém muži přesně tak, jak se to od ní očekávalo.

   Lesliin nový dům byl v klidné části města. Dřív to byla okrajová část, ne jako dnes, kdy se hranice města táhla pár desítek kilometrů za dřívějším předměstím. Bylo vždy zajímavé sledovat, jak se Knoxville vyvíjelo, rostlo. Pokaždé, když jsem se vrátila, bylo jiné, novější a větší. Zůstávalo v něm velmi málo domů, které jsem si pamatovala z dob, kdy jsem tam žila. Město kráčelo kupředu ruku v ruce s pokrokem. Ne tak dům Lesie. Na venek vypadal pořád stejný. Patrový, tmavě zelený, z jedné strany porostlý planým vínem…Dýchala z něj klidná, rodinná atmosféra. Chvíli jsme před ním s Emmettem zůstali stát. Vzhlédla jsem k oknu Lesliiny ložnice, bylo to v horním patře. Nedělalo mi žádný problém tam neslyšně vylézt. Emmett zůstal dole. Požádala jsem jej o to. Chtěla jsem s ní být sama. Potichu jsem vnikla oknem do místnosti. Ani zde se nic nezměnilo. Jen Leslie…tolik zestárla. Její vlídná tvář byla pokryta pavučinkou z vrásek a její tmavé vlasy se zbarvily do stříbra. Už to nebyla ta šarmantní dívka, kterou jsem kdysi opouštěla. Čas ji proměnil v půvabnou a křehkou stařenku. Ležela v posteli a klidně oddychovala. Spala a já jí neměla v úmyslu budit. Na nočním stolku měla rodinné fotografie. Spoustu lidí z nich jsem už znala. Jejího muže Toma, který zemřel před 50 lety, dvojčata a vnučku Sáru. Několik fotek přibylo, asi další vnoučata a pravnoučata.  Na jedné z těch fotografií jsem byla i já. Leslie na mě nikdy nezapomněla a to už jsem pryč tak dávno…posadila jsem se do houpacího křesla v rohu místnosti a sledovala Leslie, jak dýchá. Vzpomínala jsem na naše dětství. Ačkoliv jsem byla jen o rok a půl starší než Leslie, v mnoha ohledech jsem jí nahrazovala matku. A na oplátku jsem jí mohla říct všechno a byla to právě ona, která se první dozvěděla o mých citech k Emmettovi a později o našem zasnoubení. Na rozdíl od matky nám naši lásku přála a přimlouvala se za nás. Otčím ji za to odměnil několika fackami. Stejně jako mě, za tu, podle něj, drzost a opovážlivost…

   V mém přemítání mě vyrušil Lesliin chraplavý kašel, který probudil i ji. Na vteřinu jsem zaváhala, jestli nemám zmizet, ale neučinila jsem tak. Zůstala jsem sedět na svém místě. „Kdo jste a co tu chcete“ všimla si mě Leslie, ale v té tmě nepoznala, kdo jsem. Vstala jsem a přešla do středu místnosti, kam dopadalo světlo měsíce. „Ahoj sestřičko“ zašeptala jsem „Ale…ale…to…to není možné…Jassmine…“ nechápala „Ty žiješ? A vypadáš pořád stejně…ne…asi blouzním, to už se mi ta rakovina dostala i do mozku…nebo…nebo tě poslal pro mě Bůh…v tom měsíčním jasu vypadáš jako anděl…“ šeptala stařenka„Leslie, uklidni se“ řekla jsem a sedla si k ní na postel „Leslie já nejsem anděl, do toho mám hodně daleko. Sáhni si, jsem z masa a kostí“ vzala jsem ji za ruku „Tak jak to…“ „To je dlouhý příběh, moc dlouhý“ „A já už nemám moc času…“ dodala „Je mi to tak líto“ přiznala jsem a pohladila jí po tváři. „No tak…povídej…nemáme na to věčnost“ popíchla mě ve vyprávění. Tohle byla moje Leslie, takhle jsem ji znala. „Já ano, já mám věčnost…víš…nevyděs se, ale já jsem upír“ „Cože?“ podivila se Leslie, ale nevyděsila se. Zřejmě ji život naučil, že stát se může opravu všechno.„Ano, stala jsem se jím několik měsíců po mém příjezdu do New Yorku. Nevím, kdo je můj stvořitel, každopádně mi svým kousnutím daroval věčnost…“ „Takže ty…“ „Neboj se, nepiju lidskou krev, pouze tu zvířecí, taky nestárnu, nebojím se ani křížů ani zrcadel a nepůsobí na mě ani česnek nebo svěcená voda. Dřevěný kolík mi taky neublíží, stejně jako stříbrná kulka. Dokonce můžu na slunce, ale ne před lidmi.“ „Proč?“ „Protože se moje kůže blyští jako diamanty. Můžu ti to zítra ukázat, jestli chceš“ „Ach Jassmine…já jsem tak ráda, že žiješ, i když takto…řekni mi, proč se nikdy nevrátila?“ usmála se stařenka a pevně mi stiskla dlaně „Vrátila…byla jsem tu v těch nejdůležitějších okamžicích tvého života. Když se ti narodily děti a pak Robertovi Sára“ „Tak proč si se neukázala?“ „Vyděsilo by tě to…navíc, lidé nesmí nic vědět o existenci upírů“ „Jsem ráda, že o tobě vím“ „To já taky…“odmlčela jsem se „No tak Jass…nepřestávej vyprávět, jaké je to být upírem, věčně mladá a krásná…“ „Je to…zvláštní. Všechno má rub a líc. Navždy budu mladá, ale nikdy nebudu mít děti. Věčnost mi bude 18, nepoznám bolest a krásu stáří, neroním slzy, když jsem nešťastná. Nespím, nejím… často se stěhujeme…“ „My? Je vás víc?“ podivila se Leslie „Ano. Upírů je docela hodně a já tvořím se třemi dalšími rodinu. Ben a Samantha mě tehdy v New Yorku zachránili a časem pomohli ještě Danielle“ „A jsi šťastná?“ zajímala se „Šťastná? Ano…jsem, protože jsem tu s tebou a všechno ti řekla. Jen mě mrzí…“ zarazila jsem se, nemohla jsem to vyslovit. Smutek mě přepadl tak náhle a rázně… „Že umírám? Jass, všichni, teda kromě upírů, musí zemřít. To přece víš, chtěla jsi být lékařka“ „Já jsem lékařka“ přerušila jsem ji „Vidíš, pak je ti to jasné. Prožila jsem krásný život. Vdala se za báječného muže, který mě miloval a já jeho, povila jsem dvě nádherné děti a viděla je vyrůstat. Na kolenou jsem houpala jejich děti a teď mám už dokonce pravnoučátka.  V tak překrásný život jsem nikdy ani nedoufala. Nevěřila jsem v pravou a osudovou lásku. Možná kvůli matce a otčímovi, ale ty a Emmett jste mi otevřeli oči. A když jsi raději odešla, než abys zradila muže, kterému jsi dala srdce a milovala jej, i když byl mrtvý, uvěřila jsem. No…a pak jsem potkala Toma a lásku zažila.“ „To jsem moc ráda Leslie, odpusť mi, že jsem tak zmizela…ale jak vidím, ty mě chápeš“ „Ano, v mnohém tě chápu. Už vím, co je milovat a pak svoji lásku ztratit. Na rozdíl od tebe jsem měla to štěstí a prožila s Tomem krásná léta. Je mi líto, co vás s Emmettem potkalo…řekni mi, pořád po něm truchlíš, nebo se v tvém životě objevil jiný muž nebo spíš upír?“ „Truchlila jsem. Dlouhých 74 let, ale před dvěma měsíci se to změnilo“ „Co se stalo?“ „Jednoduše se mi život převrátil vzhůru nohama. Vlastně to není vůbec jednoduché…“ „Jass, copak?“ „Víš Leslie, zjistila jsem, že Emmett tehdy nezemřel.“ „Takže Emmett žije? Anebo už…“ „Jak se to vezme…je upír stejně jako já. Když ho napadl ten medvěd, zachránila jej jiná upírka a její stvořitel proměnil Emmetta. On ti to vlastně může povyprávět sám. Stojí dole…“ „Opravdu? Ale to je báječné, pak můžete strávit věčnost spolu“ zaradovala se Jass „Ne, to nejde. Emmett zůstal s tou upírkou, co jej zachránila, s Rosalií. „Ach Jassmine…to mě mrzí“ řekla smutně Leslie.  Pomalu, ale jistě na ní byla znát únava. „Myslím, že pro dnešek už to stačilo Leslie. Měla by sis odpočinout“ „Ale Jass, je toho ještě tolik…“ „Ano, to je. Neboj, nemám v plánu zmizet, tentokrát ne. Uvidíme se ráno, souhlasíš?“ „Samozřejmě“ souhlasila „Dobře, jen schováme tuhle fotku“ přešla jsem ke stolku s fotkami a vzala tu moji. „Proč?“ nechápala mě Leslie „Tvoje rodina by se asi divila, kdyby mě viděla. Řekla bych, že víc než ty. A jak jsem ti už řekla, nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsem“ „Och, samozřejmě, mělo mě to napadnout“ „To nic“ vrátila jsem se zpět k její posteli. Políbila ji na čelo a řekla „Krásné sny uvidíme se zítra“ Pak jsem přešla k oknu, sedla si na římsu a chystala se skočit dolů „Asi bych se neměla divit, že?“ zašeptala Leslie „Ne, neměla“ odpověděla jsem jí s úsměvem „Tak zítra, nezapomeň“ kladla mi na srdce Leslie. Ještě chvilku jsem seděla na římse a čekala, až Leslie usne. Když jsem uslyšela její pravidelný dech, skočila jsem dolů, kde na mě už netrpělivě čekal Emmett…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 9. Leslie Willamsová: