Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 27. Na dně

12.10.2009 (20:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×

27. Na dně

Kap, kap, kap…od někudy z dálky jsem slyšela kapky vody, které padaly do již vzniklé louže. Přestože jsem měla pocit, že moje víčka váží tunu, pokusila jsem se otevřít oči, ale jediné, co jsem spatřila, byla tma. Nacházela jsem se v kamenné místnosti bez oken a jediné světlo tvořil úzký paprsek slunce, který pronikal klíčovou dírkou v ocelových dveřích. Ležela jsem na vlhké zemi, a když jsem se pohnula, zaslechla jsem řinčení řetězů. Byla jsem spoutaná. Okovy jsem měla jak na rukou, tak u levé nohy, od níž vedl řetěz ke stěně. Snažila jsem se postavit se a všechny ty řetězy zpřetrhat, ale než se mi to povedlo, světlo v klíčové dírce pohaslo, zámek zašramotil a dveře se otevřely. Na malý okamžik mě oslepilo prudké světlo, ale i tak jsem rozpoznala siluetu postavy, která stála ve dveřích. Nebyl to nikdo jiný, než Chris. Přišel ke mně blíž a…

Přišel ke mně blíž a na ukazováčku pravé ruky pohupoval svazkem klíčů. „Myslím, že tohle by se ti hodilo?“ zasmál se škodolibě. Zavrčela jsem a vrhla se k němu, ale řetězy mě nepustily moc daleko. „Ale, Jassie, snad sis nemyslela, že bych se na tvůj návrat domů nepřipravil? Tyto řetězy jen tak nezpřetrháš. Jsou jako naše manželství, nikdy je nikdo a nic nezničí. Ty jsi moje žena a já tvůj manžel, už navždy“ „Tak na to zapomeň, nikdy jsem nebyla a ani nebudu tvoje. Moje tělo i duše patří Emmettovi a to se nikdy nezmění“ „Když máš radši mrtvolu…však máš celou věčnost, aby ses mě naučila milovat“ „Mrtvolu?“ „Samozřejmě, moji přátelé se o něj postarali a o zbytek rodiny taky…neušetřili ani tvoji dceru. Křičela, plakala a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl, protože plameny se už o tu tvoji „rodinu“ postaraly. Měla jsi vidět Emmetta, ten snad fňukal ještě víc než ona...Ale neboj! Netrpěla, bylo to rychlé…sama víš, jak kratičký okamžik trvá někomu zlomit vaz“ ušklíbl se spokojeně Chris a mě zaplavila vlna nenávisti „Ty lžeš!“ „Proč bych to dělal moje sladká Jassie?“ zasmál se a odešel.

Ještě chvíli jsem stála na tom samém místě, jako by mi ani nedocházelo, co mi právě řekl. Jako by to všechno šlo mimo mě a pak…pak to přišlo. Pomalu, ale jistě se do mého srdce začala vkrádat bolest. Omračující a hluboká...byla všude, v každem kousíčku mé mysli, mého těla „Emmette, Emmo…Sluníčko moje…“ šeptala jsem tišeji než tiše a i přesto se můj hlas nesl sklepením jako ozvěna. „Néééééé“ vykřikla jsem v okamžiku, kdy jsem pochopila. Kolena se mi podlomila a já se zhroutila na podlahu a propukla v bezslzý pláč. Všechno, co jsem tolik milovala, bylo pryč. Všechno jsem ztratila Emmett, moje životní láska, kterou jsem kdysi ztratila, byla nadobro pryč. Emma, děťátko moje…život jsem jí dala teprve nedávno a už i ona byla navždy pryč…pryč…pryč…pryč…Všechno bylo pryč. Nebyl důvod, proč žít dál. Můj život pozbyl na významu.

Pořád ještě jsem na sobě měla svatební šaty, moje krásné svatební šaty, ale Emmett už je neuvidí, Emmett je… „Né, né, né…k čertu…ne“ křičela jsem do ticha a v návalu zuřivosti a bolesti, která mě zcela pohltila a ochromila, jsem ze sebe začala rvát ten šat, který mi tolik připomínal, co všechno jsem ztratila. Rvala jsem ty šaty, které jsem začala nenávidět na malé kousky. Nesměly na mě být, nesměly…

Nakonec jsem se po chvíli vyčerpaná schoulila se do rohu místnosti, kolena si přitáhla k tělu a začala se nenápadně pohupovat. Dopředu a dozadu... „Je konec, je konec...bože…je konec…Emmette…Emmi“ mumlala jsem si pořád dokola a moje mysl nebyla schopna myslet na nic a nikoho, jen na ty dvě osůbky, které pro mě znamenaly všechno…oni byli můj život. Znovu dokola mi vyvstávaly obrazy, v nichž byli živí, v nichž jsme byli spolu a pak…pak ustaly i ty obrazy. Byl konec a moje mysl se zahalila tmou…žádný Emmett, žádná Emma, jen já tma a to neustálé kap, kap, kap...

EMMETT

Čas plynul a den se proměnil v temnou moc. Na nebi nebylo jediné hvězdy a ani měsíc se neodvážil vyjít na svoji noční pouť. Seděl jsem na terase s malou v náručí, zachumlanou do dek a díval se, jak klidně oddychuje. I když spala, tolik se podobala své matce, mé Jassie, její nos…rty…tvar obočí „Ach Jassie, kde jenom jsi?“ zašeptal jsem do ticha, které krájely krůpěje deště, dopadající na listy stromů a ze země smývající poslední stopy boje. Ale z našich myslí, z našich srdcí nebylo nic, co by jej mohlo smazat. Danny a Sam se už začaly smiřovat se ztrátou Bena, ale pořád na nich byl vidět smutek, obzvlášť na Sam. Všichni se snažili něčím zabývat, jen aby nemuseli myslet na to, co se stalo. Carlisle to nazval „nabíráním sil“, ale já jsem nepotřeboval nabrat síly a nepotřeboval jsem se zaměstnat. Na světě neexistovala žádná činnost, při které bych zapomněl, že je Jassie pryč. I Emma to cítila. Plakat sice přestala, ale celý zbytek dne byla hodně neklidná a rozmrzelá. Už ji ani nebavilo trápit plyšového medvěda, co jsem jí koupil před pár dny. Potřebovala Jass, jako my všichni…

„Emmette?“ vyrušila mě Alice „Alice? Měla jsi nějakou vizi?“ zeptal jsem jí za dnešek už asi po sté. Jindy by se asi naštvala, ale dneska mi trpělivě odpovídala na všechny moje otázky, bohužel, stále tím samým slovem „Ne, Emmette“ Moje naděje se propadla zase kousek níž, ale ne tak moje odhodlání  "nic jsem neviděla, ale měl bys jít do obýváku, Carlisle svolává poradu. Musíme se domluvit, co budeme dělat dál, kde budeme Jassie hledat…“ dodala a zmizela

„Vidíš maličká, my se jen tak nevzdáváme, jsem přece Cullenovi“ zašeptal jsem Emmě, a opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji zanesl do jejího pokoje a položil do postýlky.

V obýváku už seděla celá rodina včetně Sam a Danny. Sedl jsem si na krajové opěradlo gauče a čekal, co Carlisle vymyslel. Ten si lehce odkašlal a spustil „Asi nikomu z nás nemusím připomínat, co nás teď čeká. Vyhráli jsme sice bitvu, ale ne válku. Ještě musíme najít Jassie, což nebude jednoduché, ale máme před Chrisem jednu výhodu…“ „Jo? A jakou tak asi? On má přece Jassie, to on tu má výhodu“ přerušil jsem jej nevrle „Máme na své straně Alexe“ řekla Rose, která seděla po jeho boku a držela jej za ruku. „A co s ním, kromě toho, že jste se asi dali dohromady? Jako to nám má pomoct? V čem?“ „Ne ty pitomče, kdyby ses uklidnil a přestal soptit, už bychom ti to dávno vysvětlili, takže laskavě sklapni a přestaň nás, a hlavně Jassie, okrádat o čas!“ vrátila mi moji jedovatou poznámku a mě došlo, že má pravdu. Hrajeme o čas…

„Takže jak už ti Rose naznačila, máme na své straně Alexe, o čemž Chris neví. Alex je jeho bratr a Chris jej nepodezřívá, že by se dal na naší stranu,  a ani nevěděl, že v tu době boje Alex byl. Toho můžeme využít. Alex zavolá Chrisovi a bude se snažit od něj získat nějaké informace, které by nás dovedli k místu v Argentině, kde se s Jassie skrývá.  To je první část plánu. Druhá ta je snad jasná. Jakmile zjistíme, alespoň přibližně, kde se Chris nachází, nebude nám nic bránit v cestě…pojedeme si pro Jassie“ „Tak na co tu sakra ještě čekáme? Volej!“ hodil jsem po Alexovi telefon. „Ne, díky“ hodil mi jej zpátky a vytáhnul z kapsy mobil. „Tohle bude přesvědčivější“ dodal a vytočil Chrisovo číslo.

Telefon chvíli vyzváněl a pak… „Co chceš, Alexi?“ „Mluvit s tebou, proč jinak bych ti asi volal?“ „A o čem semnou chceš mluvit? Pokud vím, kázání jsi mi už dal…“ „To nepochybně dal, ale donesly se mi zprávy o tvém úspěchu. Napadlo tě, ty idiote, že jsi mohl ublížit někomu z naší rodiny? Vždyť Sam, Danny a Ben byli jako naše rodina“ „Alexi…tohle je na dlouho“ „Já mám čas…“ „Ale mě se to nechce rozebírat po telefonu“ „Fajn, kde jsi?“ „V Argentině, kde asi“ „To tě mám jako hledat po čuchu nebo co?" "Diablo, ten starej hrad, ty víš kde to je" odpověděl mi Chris a zavěsil. V ten samý okamžik už Alice rezervovala letenky směr Argentina a my ostatní se chystali na pro Jassie...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 27. Na dně: