Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 25. Patříme k sobě, ty a já

15.09.2009 (20:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2539×

25. Patříme k sobě, ty a já

   Když jsme se s Emmettem o několik hodin později vrátili domů, Alice už řádila a zařizovala. „To jste mi teda nedali moc času. Víte, jak dlouho trvá zařízení pořádné svatby? A co ušití šatů?“ vyšilovala a listovala svatebními katalogy, které nevím, kde vzala. „Alice, nerada tě zklamu, ale tohle my nechceme“ „Co?“ zarazila se moje budoucí švagrová „Jen vy všichni, kněz, pláž a západ slunce. Nic víc, nic míň“ zastal se mě Emmett „Ale to přece ne!“ vyděsila se Alice „Přesně tohle ano“ řekli jsme s Emmettem jednohlasně a víc to neřešili.

    Hned ráno, jsme s Emmettem zajeli za místním knězem, který nás slíbil oddat a nevadilo mu ani místo ani čas. Když jsem si měla brát Chrise, nechtěla jsem církevní obřad, nemohla jsem lhát Bohu. Ačkoliv jsem si nebyla jistá otázkou jeho existence, snažila jsem se věřit. Moc dobře jsem si pamatovala větu „Co Bůh spojil, člověk nerozděluj“ Vdát se před Bohem, pro mě znamenalo vdát se navždy, na věčnost. Jedině s Emmettem si můžu být jistá, že to tak opravdu bude, že nás dva dokáže rozdělit jedině smrt a už i tu jsem přelstila.

   Šaty a další detaily svatby jsme nechali na Alice, které jsme museli slíbit, že až bude všechno za námi, dovolíme jí uspořádat ještě jednu svatbu, s pořádnou hostinou a spoustou hostů. Jediné, co nám dovolila udělat a rozhodnout, byl výběr svědků. Moje volba nepadla na nikoho jiného, než opět na Alice, která tentokrát souhlasila a byla ještě veselejší než doposud.

   Přípravou naší svatby jako by ze všech opadly obavy a skličující nevědomost. Vlastně jsme ani netušili, zda svatbu stihneme, co když Chris přijede dřív? Díky Belle jsme měli podporu vlkodlaků, kteří nám přislíbili pomoc, přestože byli s lovci svým způsobem na stejné lodi. Vlkodlaci taky nenávidí nás upíry a nejraději by nás viděli mrtvé. Ovšem kmen nechtěl dovolit, aby se ublížilo někomu z lidí a to se mohlo stát. Lovci byli nebezpeční všem. V sobotu navečer se k nám připojila i Tanya s rodinou, kteří rádi přijali pozvání na svatbu, která se měla konat již následujícího dne.

   Neděle. Přišla tak rychle a zároveň nenápadně. Moc jsem nad ní nepřemýšlela a najednou byla tu. Na to, že jsem se měla dnes večer vdávat, jsem se necítila vůbec nervózní a proč taky? Měla jsem si vzít toho nejbáječnějšího muže na světě. Kdyby tu nebyla hrozba Chrise, byla bych ta nejšťastnější nevěsta, kterou kdy mělo lidstvo možnost spatřit.

  „Emme, Jass, to nemyslíte vážně, za pár hodin se berete a vy tu jen tak sedíte. Jassie, Rose už na tebe čeká v koupelně, aby ti udělala účes a nalakovala nehty a tebe Emmette, si vezme do parády Jasper“ vtrhla hned ráno do dětského pokoje Alice a rozdávala povely, jako generál, div nevzbudila malou, jejíž klidný spánek jsme s Emmettem střežili, ostatně jako každou noc. „Alice, bereme se až za deset hodin, takže dýchej zhluboka a zavři za sebou dveře z druhé strany“ poradil jí Emmett a vyvedl jí z rovnováhy tak, že jej skoro poslechla. „Emmette ty jeden…“ zamračila se a chtěla něco namítnout, ale Emmettův víc než přísný pohled jí donutil vzdát předem prohranou bitvu a odejít. Ještě dlouho jsme pak poslouchali jí brblání a stěžování si každému, kdo jí byl ochotný poslouchat, kterému jsme se museli smát.

  „Teda ty sis vybrala svědkyni“ pousmál se Emmett, v jehož náruči jsem ležela na nové pohovce. Emmett ji sem nastěhoval před pár dny a já musela uznat, že to bylo o moc lepší, než jen tak stát u postýlky nebo sedět na houpacím křesle. „Já mám možná nervní svědkyni, ale ty máš praštěnou sestru. Teda do jaké rodiny já se to vdávám. Počkat, nejsi ty k tomu všemu ještě upír?“ předstírala jsem zděšení „Jo, to jsem a tebe si dám k snídani, krásko, vrrrr“ zakřenil se Emmett a laškovně mě kousnul do krku. „Néé, to ne“ smála jsem sem a snažila se mu uhnout „A nebo ano“ souhlasila jsem na konec, když se jeho kousnutí změnilo na vášnivý polibek.

  „Chudák Emma si musí myslet, že se narodila bláznům“ povzdychnul si Emmett a zadíval se na probouzející se miminko, které, ačkoliv se narodilo před dvěma týdny, vypadalo na jeden měsíc. „Jen počkej, až bude v pubertě a vždycky, když jí něco zakážeme nám odcekne, že jsme děsně trapný a nebo starý jako hnědý uhlí“ vzpomněla jsem si na Danny, u které tohle chování bylo na denním pořádku „Víš, že je to výhoda, že vypadáme na dvacet, to jí pak můžeme mít pod kontrolou i na diskotékách a nebude to nápadný“ „Bože Emmette, ty teda budeš přísnej táta“ „Si piš, jen počkej až si dovede prvního kluka, ten poletí“ zakřenil se a já jej praštila loktem do žeber, ačkoliv jsem se taky musela smát. „No co, až moc dobře vím, čeho my jsme mi chlapi schopní“ tvářil se, jako když ví, co dělá, čímž mě rozesmál ještě víc. Cítila jsem se dokonale. Byli jsme tak šťastní, že jsme si budoucnost malovali v růžových barvách. Kéž bychom tohle všechno měli opravdu možnost zažít. Kéž bychom viděli Emmu dospívat.

   Hodiny ubíhaly, a ačkoliv se ani jednomu z nás nechtělo, nakonec jsme se přece jen na malou chvíli rozdělili. „Škoda, že tam prostě nemůžeme jen tak napochodovat a říct si ano“ mračil se Emmett „No moment pane McCarty, neslíbil jste mi krásnou svatbu!“ zaprotestovala jsem „To máte pravdu budoucí paní McCarty Cullenová. Musí nám to na fotkách slušet“zakřenil se Emmett, protože byl opravdu šťastný „Emmette, tak jen kvůli fotkám jo? Teda ty jsi ale číslo“ usmála jsem se, políbila jej a na pár hodin zmizela společně s Emmou u Alice v pokoji.

   Když jsem opouštěla vilu, byla jsem jako jiný člověk. Alice a Rose si mě vzaly do parády a kupodivu se trefily do mého vkusu. Docela jsem se děsila, když Alice cosi blekotala o účesu, protože já jsem nechtěla nic složitého a nakonec to tak i bylo. Přestože, jsem vypadala jako princezna, pořád jsem to byla a já. Ne, jako minule. Teď bylo všechno jinak. Vlasy jsem měla volně rozpuštěné, stáčící se do nepravidelných prstýnků a v nich čelenku z čerstvých, omamně vonících květin. Má víčka zdobily krémové oční stíny, líčka trocha růže a rty červená rtěnka s leskem.  Moje šaty byly jednoduché a přesto krásné. Sněhobílé s decentní krajkou, která jen podtrhovala dokonalost střihu. Jedinou konkurencí v kráse byla jen naše holčička, která měla krémové šatičky a ve vláskách růžovou stužku. „Emmett, je šťastnej mužskej, že má takový dvě krásky“ ocenil naši krásu Ben, který mě i tentokrát vedl k oltáři. „To my dvě, máme štěstí, že máme takovýho mužskýho, že Sluníčko“ políbila jsem Emmu na čelíčko a předala ji Rose, která ji hlídala po dobu obřadu.

 „Jsi šťastná?“ zeptal se mě Ben, když jsme zůstali úplně sami. Všichni už byli na místě a i my tam směřovali. „Jsem Bene, tak moc, že to ani nejde popsat.“ „To jsem rád, holčičko. Co víc si může otec přát pro svoji dceru“ usmál se Ben a mě tím nesmírně dojal. Opravdu mě bral jako svoji dceru a já jej jako otce. Kdyby byl můj nevlastní otec alespoň z poloviny takový, jako je Ben, nemuselo být moje dětství noční můrou.„Bene, děkuju, že jsi mě zachránil, děkuju, že jsi můj táta. Lepšího bych si nemohla přát. Mám tě moc ráda“ špitla jsem a objala jej „Já tebe taky Jassie a doufám, že teď už budeš konečně šťastná. Konečně s tím pravým mužem“

  „Tak to jdu zřejmě v pravý čas. Bene, díky, že mi ji zachránil“ ozval hlas za námi a mým nebijícím srdcem projel jako dýka. S hrůzou v očích jsem vzhlédla k postavě mezi stromy. Stál tam Chris a nebyl sám. Společně s ním tam stálo asi třicet mužů, bylo mi jasné, že jsou to již tolik zmiňovaní lovci upírů. „Copak Jassie, překvapil jsem tě? Ale to snad ne? Já myslel, že vás můj brzo mrtvý bratříček připravil na můj příjezd“ „Chrisi, vzpamatuj se, co se to s tebou stalo? Proč je nenecháš být?“ snažil se mu Ben rozmluvit plány na boj „Protože ji chci. Je moje a teď jdi stranou Bene, pokud nechceš, abych ti ublížil“ „Myslíš si, že ti dovolím, Jassie zničil život? Abys ji trápil a týral? Jen přes moji mrtvolu!“ zavrčel Ben a připravil se k boji. Já jsem zkameněle stála na místě a sledovala, co se kolem mě dělo. Chris jen ledabyle pokynul rukou a deset lovců se vrhlo na Bena. Ben s nimi bojoval, ale než jsem stihla vykřiknout, přispěchat mu na pomoc, byl konec. Trhali jej na kusy a vítězně se smáli, zatím co zbylí udělali oheň. Část po části házeli Benovo tělo do plamenů smrti a v očích měli vzrušení z výhry a nadšení z dalšího očekávaného boje „Bene, nééé“ vykřikla jsem v ten okamžik, kdy plameny spolky první část Benova těla a rozběhla se k ohni. Musela jsem ho dostat ven, pořád byla naděje na jeho záchranu, ale Chrisovy drsné ruce mě strhly stranou. „Pusť mě, ty všivej grázle“ křičela jsem a snažila se vymanit z jeho sevření. Z jeho doteku se mi chtělo zvracet, chtělo se mi jej zabít a skončit to peklo, které nám dělal za života.  „Ostatní budou na pláži“ prohodil Chris směrem k vůdci lovců, jako bych ani neexistovala, jako bych nekřičela a neškubala sebou a pak zamířil opačným směrem, ven z lesa „Chrisi pusť mě. Nech mě být. Slyšíš? Dej ze mě ty pracky pryč nebo tě zabiju“ vrčela jsem a zuřila. Chrisovy ruce byly tak silné, že se mu nedařilo mu vytrhnout „Emmette, Emmette“ křičela jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla. Musela jsem ho nějak varovat. Musela jsem něco udělat.„Ten už ti nepomůže. Společně s tím dopleným parchantem skončí jako Ben, hodný, milý Ben. Jak krásně hořel“ smál se Chris.

  Emma. Moje dítě. Vzpomínka na moji dcerušku a milovaného muže, kteří ne mě čekali, zatímco se k nim blížila nečekaná smrt, ve mně vyvolala neznámé pocity. Už předtím jsem poznala, jaké to je, bránit dítě, když jsem cítila nebezpečí, ale tohle bylo silnější. Snad proto, že tentokrát byla Emma s Emmettem v opravdovém ohrožení. Vší silou, která ve mně s tímto pocitem rostla, jsem se Chrisovy vysmekla a začala utíkat k pláži. Než se Chris vzpamatoval, měla jsem slušný náskok. Zřejmě nečekal, že můžu být až tak silná, ale mateřství a láska se ženou dělají divy.

  Běžela jsem lesem a snažila se rozpoznat hlasy a zvuky z pláže. Slyšela jsem křik a dětský pláč, zuřivé vrčení, štěkot a mnoho dalšího. Tak moc jsem se soustředila na to, co se dělo tam, že jsem si neuvědomila, že už mám Chrise v zádech. „Nikdy nebudeš jeho, jsi moje“ zařval a hodil po mě balvan, který ležel u cesty. Minul a já mohla běžet dál, ovšem pak moje tělo něco zasáhlo. Pocítila jsem bolest a klesla k zemi. „Vidíš, co děláš miláčku. Mě nikdy neopustíš, patříme k sobě. Slyšíš, k sobě, jen ty a já a teď je čas, vrátit se domů do Argentiny.“ slyšela jsem Chrisův samolibý výsměšný hlas, který se prolínal s hláskem plačísího dítěte, mého dítěte a pak jsem se propadla do tmy.

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 25. Patříme k sobě, ty a já: