Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 23. Sen se stal skutečností

28.08.2009 (14:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1698×

23. Sen se stal skutečností

Pohádka - jinak snad ani nelze nazvat období, které jsem zažívala. S Emmettem jsme byli konečně spolu a užívali si tolik odpíraného štěstí, společně s naší maličkou Emmou, která byla den ode dne krásnější. Byla to nejdokonalejší a nejhodnější miminko, které téměř vůbec neplakalo a i na svůj nízký věk se usmívalo. Kvůli její upíří podstatě, jsme ji nemohli krmit sunarem, nýbrž zvířecí krví, kterou pila z kojenecké láhve. Zvláštní na tom bylo, že ačkoliv byla poloviční upír, zoubky zatím neměla, ale i tak byla spokojená a dobře prospívala. Děda Carlisle ji každý den všelijak měřil a poctivě se dělal zápisy.

Bydleli střídavě jsme u našich a u Cullenových, kteří proměnili pokoj pro hosty v děstký pokojíček. Emma často putovala z náruče do náruče, protože si ji všichni zamilovali a pečovali o ni, jako o princeznu. Ovšem nějaká pravidla musela být. Vlastně bylo jedinné, v noci musela spát v postýlce, i když nejraději spala u táty v náručí, a nikdo ji nesměl rušit. Nechtěla jsem totiž, aby byla ze vší té pozornosti rozmazlená, a ze stejného důvodu jsem byla rozhodnutá, že v budoucnu zakážu Alice ty její horentní nákupy pro malou.

„Dýchá?“ rýpla jsem si do Emmetta, který seděl u postýlky a pozoroval naši spící princeznu. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nesním?“ „Ne, nesníš“ potvrdila jsem mu tu dokonalou realitu, která opravdu připomínala sen a sedla si mu na klín. Emmett mě objal a políbil na krk. „Že nám to ale trvalo“ pousmála jsem se „75 let…ale přesto mi něco chybí“ „Co?“ nechápala jsem, co ještě může potřebovat ke štěstí, vždyť máme všechno. „Ale nic“ umlčel mě polibkem „Nepůjdeme se projít?“ navrhnul o pár minut později „Když si to přeješ, taťko“ „Taťko, tak na to si budu dlouho zvykat. „Máš na to celou věčnost“ uklidnila jsem jej, políbila Emmu na čelíčko a pak společně s Emmettem opustila pokojík.

„Kam máme namířeno?“ zajímala jsem se, když jsme opustili Cullenovic vilu. „To brzy uvidíš“ usmál se, ale nic mi neprozradil. Vzal mě za ruku a vedl mě spícím lesem. Ptáci, kteří se sem již po zimě vrátili, spali a stejně tak i divá zvěř. Jediné zvuky, které nás dělily od ohlušujícího ticha, bylo šumící listí, tlukot jejich srdcí a klidné oddechování. Společně s ptáky do Forks zavítal i teplý vánek. Léto bylo na dosah ruky. „Máš představu, co bude dál?“ zeptala jsem se Emmetta „Samozřejmě, ty, Emma a já budeme spolu…“ „Zrovna tohle, je mi jako jedinné jasné, víš…“ zamračila jsem se, když jsem nedostala uspokojivou odpověď. „Budeme dál žít ve Forks? Víš přece, že moje rodina míři do Denali a Forks byla jen malá zastávka“ „Chceš, abychom jeli snimi?“ „Já nevím, co má v plánu tvoje rodina?“ „Edward chce, aby šla Bella na vysokou, a samozřejmě pojede s ní. Ostatní nevím, zdá se, že se to rozhodne podle vysoké, kam se Bella dostane. Jassie podala sis vůbec přihlášku?“ „Já? Samozřejmě, že ne. Vysokou můžu studovat až do nekonečna, teď je tu malá Emma a já si chci užívat, jak roste, chci být u všech důležitých okamžiků v jejím životě.“ „Já věděl, už když jsem tě poznal, že budeš ta nejlepší máma“ ocenil mé nadšení pro mateřství Emmet a přidal polibek.

„Pobřeží“ usmála jsem se a nasála vůni moře. Netrvalo to dlouho a došli jsme na moji oblíbenou pláž. V mysli se mi začaly rojit vzpomínky, jak ještě před pár měsíci, bylo právě tohle místo mým útočištěm. Místo, kde jsem se mohla vyplakat, i když bez slz a místo, kde jsme se scházeli s Emmettem. „Vzpomínky?“ všiml si Emmett mého zamyšlení. „Jo“ zašeptala jsem a přitiskla se k němu blíž. Když si vzpomenu, jak jsem se trápila a nevěřila ve šťastný konec a on tu je. Sen se stal skutečností. „Taky mám jednu vzpomínku, nerad jsem na ni vzpomínal, protože znamenala náš konec“ „Jakou?“ chtěla jsem vědět, na co myslí.

„Bylo to pár týdnů po vašem příjezdu. Zase jsem se pohádal s Rose, jako každý předchozí den. Potřeboval jsem se provětrat, tak jsem se šel projít. Instinktivně jsem následoval tvoji vůni, která mě dovedla sem. Seděla jsi na útesu a plakala“ vzpomínal Emmett a vedl mě na zmiňovaný útes. „Zůstal jsem stát ve stínů stromů, skryt svitu měsíce, který měl oči jen pro tebe, stejně jako já. Tolik jsem chtěl jít za tebou a utišit tvůj nářek, zahnat tu bolet, která tě trýznila, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že bys utekla, protože jsi mi dala jasně najevo, že je konec a tak jsem stál v povzdálí a byl rád, že se na tebe mohu alespoň dívat. Vnímat tvoji krásu…Vítr, který vál si hrál s tvými vlasy, stejně jako teď, sebou přivedl mraky, které zahalily měsíc a spustily na zem kapky deště. Smáčely ti tvář, jako by ti nahrazovaly slzy. Ještě chvíli jsi seděla na místě, ale pak ses zvědla. Ze sametového váčku, jsi vyňala prsten. Ten samý prstýnek, který jsem ti dal jako zásnubní. Naposledy jsi jej políbila a pak jej hodila do vln rozbouřeného moře. Když jsi pak utekla, neváhal jsem. Skočil jsem pro něj a vytáhl ho. Možná jsem doufal, že by se mohl hodit, možná za to mohl sentiment a nechuť přiznat si konec. Schovával jsem jej a opatroval, až dodnes“ skončil vyprávění své vzpomínky a jako důkaz pravdivosti, vytáhul z kapsy prstýnek.

„Ach bože“ vydechla jsem úžasem. Samozřejmě jsem věděla, o kterém večeru Emmett mluví, moc dobře jsem si jej pamatovala. Byl to jeden z nejhorších okamžiků, které jsem od příjezdu do Forks zažila. Větší zoufalství a beznaděj, jsem cítila snad jen na té prokleté svatbě.

„Jassie“ vytrhl mě z náruče vzpomínek můj milovaný. „Miluju tě, jako nikdy nikoho a vím, že to nikdo a nic nemůže změnit. Na světě neexistuje žádná síla, která by mě dokázala oddělit od tebe a Emmy. Kde budute vy, budu i já. Složil bych ti k nohám modré z nebe, posbíral hvězdy a dal ti je do vlasů, jen kdybys chtěla. Není nic, co bych pro teba a samozřejmě i malou neudělal. Vím, že žádám mnoho, protože ty jsi ten nejvzácnější pokad na světě, jsi život, láska, jsi pro mě vším…Jassmine Cooperová, uděláš mě tím nejšťastnějším upírem v historii světa a vezmeš si mě?“

Stáli jsme na útesu, vítr nás hladil po vtářích, rozbouřené moře hučelo a naráželo do skalisek. Vycházející Slunce, jako by vycházelo jen a jen pro nás. Rodil se nový den a s ním i naše nová životní kapitola. Slunce probouzelo ptáky, kteří nám zpívali společně s šumícím listím stromů píseň života. Naše kůže se začaly blyštit, jako diamanty a přesto jediný, pravý diamant byl na mém levém prsteníčku. Navlékl mi jej tam muž mého života, jehož láska mi nedovolila zemřít. Muž, se kterým jsem vždy chtěla prožít život a teď se nám dokonce otevřela náruč věčnosti. Nikdo a nic nám nebránilo, stačilo jen jedno jediné slůvko.

„Ano“ zašeptala jsem dojetím, které mi bránilo se pořádně nadechnout. Kdyby mé srdce tlouklo, asi by samým štěstím zkolabovalo. „Vezmu si Tě, Emmette McCarty, nikdy jsem si nepřála nic jiného, jen být tvojí ženou a matkou tvých dětí. Nikdy jsem nežila pro nic jiného, než pro naši lásku a celou věčnost budu“ šeptala jsem chvějícím se hlasem a padla šťastnému Emmettovi do náruče, který mě zasypal ticísi polibky.

Ještě několik hodin jsme stáli v objetí na útesu a vychutnávali si tu sílu okamžiku. Byli jsme ti nejšťastnější lidé, měli jsme všechno, měli jsme sami sebe a malý zázrak, který nás nakonec přiměl k návratu. Emma se měla již brzy vzbudit a my u toho nemohli chybět.

Kousek od vily nás překvapila zvláštní vůně. Nějaký cizí upír byl v domě a jeho vůně se až moc podobala té Chrisově. Nemuseli jsme si číst myšlenky, abychom věděli, že nás napadlo to samé. Nejvyšší rychlostí jsme se rozběhli domů, Emma byla v ohrožení a s ní i celá rodina. Pokud je to opravdu Chris, mohli být někde poblíž i lovci upírů.

Jako první vpadl do domu Emmett a hned se bojovně nahrbil a začal vrčet. „Bože, co tady chceš“ vyjela jsem na našeho nepřítele „Ahoj Jassie“ pozdravil mě, ale ten hlas…byl jiný… ovšem tvář tatáž. Tvář, kterou jsem už nikdy nechtěla spatřit.„Jak se jen opovažuješ na ni promluvit?“ zavrčel Emmett. Z patra se ozval naléhavý pláč, Emma se probrala, byla jsem jako na trní, musela jsem k ní, ale on stál moc blízko schodům. „Jassie, ale já jsem přece…“ „ Zklapni, my moc dobře víme, kdo jsi. Sakra lidi, to ho tu necháte jen tak stát?“ zuřil Emmett a pláč malé sílíl. Stiskla jsem Emmetovi rameno, abych mu dala znamení, že musím za ní. Její pláč mi rval zkamenělé srdce. Každá matka ví, o čem mluvím, ví, že strach o dítě, je něco nepředstavitelného a síla, která se ve vás vzedme v zápalu ochrany, nemá obdoby. I já to za tu krátkou chvíli, co jsem matkou poznala. Ať bylo nebezpečí nebe větší, nemohla jsem jednat jinak. Rozběhla jsem se ke schodišti, i když tam stál on. A jeho reakce? Napřáhl po mě ruku, což ovšem neměl dělat. Emmett po něm skočil a já dál pokračovala za malou. „Emmette nééé, to je přece….“ slyšela jsem pronikavý hlásek Alice, která se snažila překřičet rámus, kteří ti dva dělali. Teprve, když jsem měla Emmu v náručí, jsem se více méně uklidnila a zaposlouchala se, co se děje dole. „Emmette kruci přestaň,  nech ho být, to je…“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 23. Sen se stal skutečností: