Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 21.Daň za tvůj život

18.08.2009 (16:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1913×

http://www.youtube.com/watch?v=SCDT7X_lhzk

21. Daň za tvůj život

   „Jass? Co se děje‘“ klekla si ke mně Rose „Už to začalo…Sluníčko…chce ven“ ztěžka jsem oddechovala a snažila se tu bolest nějak zvládnout „Kde je Emmett, kde jsou ostatní?“ viditelně se děsila „Já nevím, někde v lese, ale není čas…“ nedořekla jsem větu, protože mnou projela další bolestivá kontrakce. Tohle se mi nechtělo líbit. Při normálním porodu to nejde tak rychle a obzvlášť u prvorodičky. „Jass? Co budeme dělat?“ panikařila Rose „Carlisle“ vydechla jsem vysíleně. Zatím jsem se celou dobu snažila netlačit, ale věděla jsem, že to dlouho oddalovat nemohu, dítě by se mohlo udusit. „Dobře, dobře“ kývla Rose a pomohla mi na nohy. Pak mě vzala do náruče a běžela semnou ke svému autu. „Jak je?“ ptala se, když mě posadila na přední sedadlo kabrioletu „Nic moc“ pokusila jsem se o úsměv, ale nějak se to nepovedlo. „Emmett…musí…“ snažila jsem mezi dalšími bolestnými stahy říct Rose o mobil, abych Emmovi zavolala co se děje, ale Rose se dovtípila a sama mu cestou zavolala „Emmette sklapni a poslouchej mě, vezu Jassmine ke Carlislovi…. Já nic ty troubo, ona rodí!!!!“ vykřikla a zavěsila „Chlapi“ procedila mezi zuby a já se tomu musela zasmát i přes ty bolesti.

   Cesta ke Cullenovým trvala několik desítek minut a přesto jsem měla pocit, že každá minuta je dlouhá jako hodina. Ztrácela jsem pojem o čase.  „Carlisle!!!“ vykřikla Rose, jen co zhasnul motor, znova mě vzala a donesla do domu. „Jass, jak často máš kontrakce“ přiběhl k nám Carlisle „Často“ zakvílela jsem, protože mě jedna z nich znovu zasáhla. Rose mě zanesla do pokoje pro hosty, který Carlisle proměnil v operační sál, a položila mě na lehátko, které provizorně vystřídalo postel. „Rose, jestli chceš tak můžeš jít nebo…“ „Zůstanu a pomůžu ti“ odpověděla Carlislovi a já byla ráda. Bláznivé co? Chtít u porodu takříkajíc sokyni.

 EMMETT

  Byla to necelá hodina, co jsem opustil Jassie. Seděla na vyvráceném stromu a spokojeně si hladila bříško. Jako vždy něco vyprávěla našemu nenarozenému drobečkovi. Zrovna jsem odklízel vysáté tělo medvěda, když přiběhla vyděšená Alice. „Alice, co se děje?“ bylo mi jasné, že měla vizi a její výraz ve mně vyvolával nepříjemné tušení, že se něco děje „Rose a Jassie“ vykřikla, ale víc mi říct nestačila, protože ji přerušilo naléhavé vyzvánění mého mobilu. Lekl, jsem se, že se Jassie něco stalo, zvlášť po tom co křičela Alice, ale když jsem zjistil, že mi volá Rosalie, uklidnil jsem se. Jassie byla v pořádku. „Rosalie, co zase chceš? Kolikrát ti mám říkat, abys mi dala pokoj!“ spustil jsem na ni nevrle. „Emmette sklapni a poslouchej mě, vezu Jassmine ke Carlislovi“ „Rosalie! Rose co jsi ji udělala? Zbláznila ses?“ křičel jsem na ni vzteky bez sebe „Já nic ty troubo, ona rodí!!!“ vyrazila mi dech a položila mi to. „Jassie, rodí“ zamumlal jsem nepřítomně „Jo, já vím, zrovna jsem ti to chtěla říct. Musíme rychle domů!“ řekla mi uraženě Alice a společně jsme běželi k autu, kde na nás už čekali Edward s Jasperem. „Edwarde, šlápni na to, nenáme čas!“ zavelela Alice s naléhavostí v hlase „Alice, co jsi viděla? Budou v pořádku, že?“ potřeboval jsem slyšet ujištění, že nepřijdu o ženu, kterou tolik miluji a o plod naší lásky. Alice se na mě smutně podívala a vzala mě za ruku. „Alice?“ vyděsil jsem se. „Emmette, je mi to moc líto“ zašeptala, neřekla mi, co se stane a já to ani nechtěl slyšet. Ne, ať už viděla ve své vizi cokoliv, určitě se mýlí. „Všechno bude v pořádku, určitě“ přesvědčoval jsem sám sebe a ze všech sil se tomu snažil uvěřit. Když jsme dorazili domů, ozval se šílený, bolestný výkřik, který mě zasáhl do roky nebijícího srdce, jako ta nejostřejší dýka. „Jassie“ zašeptal jsem a vběhl do domu „Emmette, ne…nechoď tam…“ snažila se mě zadržet Esme, ale já ji odstrčil stranou a běžel do pokoje pro hosty, kde si Carlisle zařídil malý operační sál, pro tuto příležitost. Zprudka jsem otevřel dveře a spatřil ji. Moje milovaná ležela na lehátku a upírala nepřítomný zrak na malý uzlíček v Carlisleho náruči, naše dítě. Její oči…byly jako bez života, postrádaly ten svůj jas a lesk, jako by v nich vyhasly všechny ty hvězdy, které jsem v nich vídal. Usmívala se, ale její rty nebyly jako dřív, všechna červeň se z nich vytratila…Jassie byla…. „Jassie, né, tohle mi nedělej…

 JASSMINE

  „Carlisle, počkáme na Emmetta“ zaprosila jsem, tak moc jsem ho chtěla mít u sebe. Chvěla jsem se bolestí a taky strachem, bála jsem se, co bude dál. „Jassie, je mi to líto, ale to nepůjde…“ zamumlal nepřítomně Carlisle, zatím co mě prohlížel „Sakra“ ulevil si „Co?“ vydechla jsem hrůzou, došlo mi, že něco není v pořádku. „Jass, přirozený porod není možný. Musím provést císařský řez a to co nejdříve“ „Udělej, co musíš“ zamumlala jsem a Rose mě chytila za ruku „Neboj“ zašeptala, ale já se bála. Jak chce provést císařák upírovi? Copak mě může jen tak rozříznout? Copak mi může dál anestezii? „Bohužel ti nemůžu dát žádnou anestezii ani utišující prostředky, budu to muset udělat za naprostého vědomí. Zvládneš to?“ odpověděl mi na jednu z mých četných, nevyslovených otázek Carlisle „Budu muset“ pípla jsem a čekala, co bude dál. Na světě nebylo nic, co bych pro narození svého děťátka nepodstoupila, to jsem věděla už dávno, ale teď byl ten okamžik tady. Jedna z osudových chvílí, která mi navždy změní můj život. Už brzy budu mít své malé v náručí. „Jdeme na to“ nadechl se Carlisle, do pravé ruky uchopil lesknoucí se skalpel a říznul. To co se událo pak, jsem neočekávala ani v těch nejhorších snech. Skalpel s ostrou čepelí mnou projel jako by nic a mým tělem prostoupila bolest, která neměla obdoby. Když jsem před mnoha lety prodělávala přeměnu, myslela jsem, že horší bolest už nikdy nezažiju, ale tohle se nedalo ani srovnat.  Bylo to tisíckrát horší. Jako bych byla znova křehký smrtelník. Z mých ledových rtů v ten samý okamžik unikl výkřik. Křičela jsem, jako bych tu bolest chtěla zaplašit, ale ona se nedala. Už nebyla pouze v oblasti břicha. Rozšiřovala se. Prorůstala mým tělem, byla v každičkém nervu, svalu, milimetru kůže. Byla všude. Nebyla jsem schopna vnímat, co se děje až jsem zaslechla Carlisla „Je to holčička“ řekl „Jassie, máš dceru a je překrásná“ rozplývala se Rose. Tahle zpráva na mých rtech vyvolala úsměv. Chtěla jsem si ji pochovat, dotknout se jí, spatřit ji, ale nemohla jsem. Všechny mé síly mě opouštěly, zatímco bolest neustávala. Všechno začalo šednout, zvuky a hlasy zněly od někudy z dálky „Jassie!“ slyšela jsem Emmetta a chtěla mu říct, že máme holčičku, ale nešlo to. Ztrácela jsem je a ztrácela jsem sebe. Propadala jsem se do šedi, která se měnila v čerň. Temno temnou tmu. Ještě pořád jsem vnímala hlasy kolem sebe, ale obraz zmizel. „Umírám“ napadlo mě „Umírám v ten samý okamžik, když jsem dala život. Jako bych předala štafetu. Bože, odpusť mi to maličká. Odpusť mi, že tě nebudu doprovázet životem, nebudu tě učit chodit, splétat ti vlásky, neuvidím tvůj úsměv, neuslyším, jak mi říkáš mami…ach né. Já nechci, nechci tě opustit, ale jestli je tohle daň za tvůj život, příjmu ji. Zemřu, abys ty mohla žít. Kéž bys jen věděla, jak moc tě maminka miluje“ loučila jsem se životem a svým zázrakem a vnímala Emmettův křik. „Jassie, né, tohle mi nedělej, nedělej mi to! Ty mi nesmíš umřít, nesmíš mě opustit! Lásko znova ne. Prosím, miláčku vzbuď se! No tak…dělej! Nemůžeš jen tak opustit naši dceru! Co její jméno? Musíš jí toho tolik naučit. Jassie…Jassmine!!!!“ křičel zoufale a já měla pocit, jako bych cítila, že třese mým tělem, ale bylo to spíš snažné přání než realita. Ta byla jiná, mnohem krutější. „Emmette, já to nechci, slyšíš, lásko! Já to nechci. Miluju tě…postarej se o maličkou…Rose bude určitě dobrá máma…“ začala jsem plakat, ale na mém těle nebylo nic znát. Jako by se duše odpojila od těla. Už jsem neexistovala, necítila, nedýchala opojný a voňavý vzduch života. Moje mysl žila dál, ale už jsem to nebyla já. Po čase jsem přestala vnímat všechny ty hlasy, dětský pláč i hlas mě ze všech nejmilovanější. Naposled jsem si vybavila Emmettovu tvář, jeho úsměv a pak tu maličkou ručku, která byla vidět v Carlislově náručí. Tak málo jsem poznala svoji holčičku. Byl konec…Sbohem….

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 21.Daň za tvůj život: