Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 18. Akce a reakce

31.07.2009 (19:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1919×

18. Akce a reakce

Dny míjely a moje bříško rostlo a rostlo. Zatím jsem je úspěšně maskovala volnějším oblečením, ale bylo mi jasné, že chvíle, kdy budu muset říct Chrisovi pravdu, se blíží. Většinu času, jsem trávila v pokoji, a když mi bylo líp, šla jsem se projít do města nebo do lesa, s Chrisem jsme se často míjeli. Když už jsme se náhodou potkali v obýváku nebo v hale, snažila jsem se zase rychle zmizet, bála jsem se a nechtěla nic riskovat. Pořád tu taky byla otázka Emmetta.  Už tolikrát jsem držela v ruce mobil, že mu zavolám, ale neudělala jsem to.  Svatbou s Chrisem jsem mu přece chtěla uniknout, nechat ho, aby byl šťastný s Rose, byla by chyba mu říct o dítěti. Všechno by pak bylo marné …

Seděla jsem v zahradě u domu a vyhřívala se na slunci, přestože už zapadalo za obzor. Nebylo již tak ostré a personál, který by mě mohl vidět, už šel domů. Děťátku dělaly sluneční paprsky dobře, tak jsem mu začala říkat Sluníčko. Bylo to neutrální, mohla jsem tak říkat jak holčičce tak chlapečkovi. Hladila jsem to svoje Sluníčko, zatím skryté v mém lůně a snažila se představit, jak asi bude vypadat. Bude víc po mě nebo po Emmettovi? Bude mít fialové nebo jantarové oči? A co jména? Ne…tak ta jediná jsem věděla jak pro holku, tak i pro kluka, ale nahlas jsem ani jedno nevyslovila, protože jsem chtěla, aby to bylo pro prcka překvapení. Často jsem mu něco vyprávěla, protože už z medicíny jsem věděla, že to děti vnímají a hlas je uklidňuje, stejně jako hlazení břicha. Občas jsem Sluníčku dokonce broukala na dobrou noc, ale vlastně jsem nevěděla, jestli vůbec spí, bude to přece upír…

„Ahoj Jass“ pozdravil mě Chris, který se objevil na terase „Ahoj“ „Nevyjdeme si někam? Třeba si zatančit tango?“ zeptal se mě a přišel blíž. „Ne, Chrisi, raději ne“ „Ale Jass, to se na mě pořád zlobíš, jak jsem tuhle vybouchnul? No tak…“ přišel ke mně a chtěl mě obejmout „Chrisi…“ ustoupila jsem dál „Jassie, jsem přece tvůj manžel…hele já vím, že nám ten začátek nějak nevyšel, ale pořád jsem to já a ty jsi ty. Stejně jako za dob, kdy jsme byli nejlepší přátelé.“ udělal pár dalších kroků ke mně. Chtěla jsem mu věřit. Bylo by fajn, kdyby se všechno vrátilo do starých kolejí a my si byli zase tak blízko, jako před mnoha lety, ale to bylo nemožné. Možná na mě dolehla tíha okamžiku, možná to byla Chrisova upřímnost a dobrá nálada, která mě donutila mu říct pravdu. „Chrisi, musíme si promluvit“ začala jsem opatrně „Možná bychom měli jít dovnitř“ navrhla jsem a Chris souhlasil „Jass, děje se něco?“ ptal se mě, když si sedal na pohovku. „Ano Chrisi, něco se opravdu děje. Nevím, jak začít…no…nevím, jak se to mohlo stát, ale stalo se to. Neplánovala jsem to, a jak bych taky mohla…“ „Jassmine, na rovinu, co se děje“přerušil mě Chris „Jsem těhotná“ vyhrkla jsem ze sebe narovinu, přesně jako to chtěl. „Jass…neblázni…“ zasmál se „Ale já neblázním“ oponovala jsem mu a na důkaz si vyhrnula halenku. Chris na to nic neřekl. Usměv mu zmrznul na rtech, jeho tvář zkameněla a v očích mu sálal vztek a zlost „Nechceš mi říct, že si otěhotněla jen tak“ bylo první co, řekl, určitě mu došlo, že to dítě je Emmettovo, ale zřejmě chtěl ujištění „Je Emmettovo…jak jsem řekla, neplánovali jsme to, prostě večer před svatbou…“ Chris vstal z gauče a rukou si prohrábnul vlasy. Začal nervózně pochodovat po obýváku a mě sžírala obava, jak se jeho reakce bude vyvíjet dál. Vnímala jsem, že i Sluníčko bylo neklidné. Přejela jsem si rukou po břiše, abych je uklidnila. Snažila jsem se uklidnit i sama sebe, ale to Chrisovo mlčení nezvěstovalo nic dobrého. „Chrisi…je mi to líto…opravdu jsme to“ snažila jsem se mu omluvit „Ale mě je vcelku jednou, jestli jste to plánovali nebo ne!“ Zařval Chris a podíval se na mě. Z výrazu jeho tváře šel strach. „Jak si to představuješ? Ty jsi s ním klidně spala! Ty jedna couro!“ v mžiku stál u mě a třásl semnou „Pusť mě…ublížíš…“ „Komu? Myslíš tomu parchantovi?  Abys věděla, tak ten je mi ukradenej. Klidně ať chcípne, rozumíš?!?! Jestli sis myslela, že si ho necháš, tak to ses sakra spletla!!! To děcko půjde z domu, jen co ho porodíš!!! Klidně bych ho z tebe vyrval vlastníma rukama! Rozumíš!?!“ řval jako blázen a nepřestávala semnou lomcovat „Tak na to zapomeň. Já se ho nevzdám. Nikdy!!!“ začala jsem křičet i já. Nikdo a nic mi moje Sluníčko nevezme…nikdo „Děvko!“ zařval Chris a hodil mnou o zeď. Nečekala jsem to…Díky bohu šel náraz do zad. Sesunula jsem se na zem a chytla se za břicho. Chris se zase objevil vedle mě a zvednul mě. Tentokrát jsem už útok čekala a vší silou jej nakopla. Vstala jsem a rozeběhla se ke dveřím. Chris byl silnější než já. Mohl mě i dítě zabít bez mrknutí oka. Útěk byl jediná šance na život. Než jsem se dostala ke dveřím, zablokoval mi cestu „Kampak? Snad ne za ním? To já jsem tvůj manžel! Slyšíš? Jeho už nikdy neuvidíš…on tě nechce…proč myslíš, že přišel na svatbu pozdě…“ otočila jsem se a běžela k zadnímu vchodu. Chris mi byl v patách. Házela jsem po něm vázy, ale to bylo k ničemu. „Dios me librare“ vykřikla naše hospodyně, která se objevila v zadních dveřích. Chrise to zastavilo „Buenas noches“ pozdravil ji a chtěl jí to vysvětlit, aby to zahrál do autu jako manželskou výměnu názorů. Využila jsem času, který jsem díky hospodyni měla. Vběhla jsem do pokoje, vzala pas, kreditky, peníze a mobil, ostatní bylo vedlejší. Oknem jsem vyklouzla do zahrady a běžela do města. Když jsem si byla jistá, že mě Chris nepronásleduje, sesunula jsem se na chodník. Objala si břicho a snažila se přimět dítě k jakékoliv reakci. Bála jsem se, aby mu nic nebylo. Naštěstí jsem ucítila lehké šťouchnutí…

Seděla jsem na chodníku u pouličního osvětlení a bylo mi jasné, že tady už zůstat nemůžu. Musím z Argentiny. Zároveň jsem si ale nemohla dovolit jet někam do neznáma. Netušila jsem, jak dlouho trvá upírské těhotenství a neznala jsem ani jeho průběh. Proto bylo jasné, kam pojedu. Musela jsem jet tam, kde byl lékař. Lékař, který si ví rady se vším, lékař, který ví, kdo jsem, co jsem zač. Forks…musím se vrátit zpátky…jedině Carlisle mi může pomoct! Zvedla jsem se ze země a našla taxi. Nechala jsem se odvézt na letiště a měla jsem štěstí v neštěstí. V poledním letu do Seattlu bylo jedno volné místo a let měl odlétat už za půl hodiny. Jelikož jsem neměla žádná zavazadla, bylo odbavení víc než rychlé a tak jsem během čtvrt hodiny seděla připoutaná na sedadle a čekala na odlet.

EMMETT

„Jassie!!!“ vykřikla Alice z ničeho nic a upustila květináč, který držela. Pomáhala Esme s předěláváním terasy… „Alice, co se s ní…co se děje?“ běžel jsem hned za ní, ale Alice mi neodpovídala, byla mimo…její vize pokračovala. Jasper jí držel za ruku a Edward se mračil. Kdybych tak mohl číst myšlenky, jako on, hned bych věděl, co se děje. Alice se pomalu dostávala z transu „Carlisle!“ zavolala a pracovny vyběhl i on „Musíme na letiště, možná by sis měl vzít lékařskou brašnu“ „Alice, co jsi viděla, slíbilas…“chtěl jsi ji donutit, aby mi řekla, co se děje „Teď ne Emmette…“ odbyla mě a zamířila ke dveřím „Mám jet s vámi?“ nabídl se Edward…no jo…Edward to taky ví… „Postarej se, ty víš o koho“ odpověděla mu a Edward kývnul na souhlas „Co se sakra děje?!“ ruply mi nervy a řval jsem na celý dům a široké okolí. Ovšem Alice a Carlisle stejně odjeli, aniž by mi podali vysvětlení „Emme, uklidni se, teď musíš být v klidu“ „Chtěl bych vidět tebe, Edwarde, jak bys byl v klidu, kdyby se jednalo o tvoji Bells!“ křičel jsem na něj i přesto, že mi chtěl pomoct „Co- se- tu-sakra-děje!“ přišla do haly Rosalie „Nic, znáš Emmettovu výbušnou povahu“ uklidňoval ji Edward. Přestože se s ní od svatby nebavil, jednal s ní, jako se nechumelilo. To mě rozzuřilo ještě víc, ale Jasper mě rázem zklidnil, ovšem moje myšlenky uklidnit nemohl.

JASSMINE

Bylo brzké ráno, když letadlo přistálo v Seattlu a já na své kůži opět pocítila dotek zimy. Přivítal mě sníh a… „Jass!“ rozběhla se ke mně Alice a za ní běžel i Carlisle „Jass, jsi v pořádku? Všechno jsem viděla. Vzala jsem sebou i Carlisla“ chrlila ze sebe ta drobná upírka, která se stala mojí nejlepší přítelkyní ve Forks, samozřejmě ještě s Bells. „Jsem v pořádku, alespoň myslím…teda…oba jsme v pořádku“ usmála jsem se a přejela si rukou po břiše. Teprve teď sklouzl pohled obou upírů na moje břicho „Jass, počkej, až to zjistí, Emmett, nemusím mít ani vizi, abych věděla, že bude šílet štěstím…můžu?“ šveholila Alice a pak si sáhla na svého budoucího synovce či neteř. Carlisle zarytě mlčel a bylo na něm vidět, že je v šoku „Já vím, je to šílené. Nechápu, jak se to mohlo stát“ odpověděla jsem na jeho nevyřčené myšlenky, protože bylo jednoduché uhádnout, na co právě myslí „Jak dlouho už …“ vykoktal ze sebe „Už skoro čtrnáct dní, ale vypadá to jako na čtyři týdny no…možná už pět“ „To opravdu ano“ zhodnotil Carlisle a poprvé se usmál „Takže budu něco jako děda“ „A já teta“ radovala se Alice, jen mě mrznul usměv. „Ty snad nejsi ráda?“ překvapeně se mě zeptala Alice „Ale samozřejmě, je to zázrak, jen…mám strach…bojím se, nedokážu si představit porod, ani další vývoj toho dítěte. I normální rodičovství je obrovský krok do neznáma natož tohle…navíc…já nechci Emmettovi ničit život. Možná by bylo lepší mu to neříkat. Budu bydlet u Sam a Bena a pak zmizím. Emmett se nemusí nic dozvědět. Carlisle i Alice se přestali usmívat„Jass…tohle mu nedělej…Emmett je…od doby co jsi mu znova zkřížila cestu, jako vyměněný…jak ses vdala…bože měla jsi ho vidět. Několik dní se toulal, a když se vrátil, odstěhoval se od Rose. Nechápu, proč se pak zase nastěhoval zpět, ale pořád je jako tělo bez duše“ řekl smutně Carlisle a Alice se přidala „Brzo všichni budou vědět, proč se k ní vrátil, teda do společného pokoje, jinak o návratu nemůže být ani řeč. Když už na ni promluví, tak křičí a křičel i teď, když jsme mu neřekli nic o mojí vizi. Ví, že se s tebou něco děje…Jassie…Ať už se rozhodneš jakkoliv, Emmettovi to s Rose stejně neklape a už nikdy klapat nebude. Ani dřív to nebyla velká idyla. Vždycky tě tajně miloval. Ty jsi jeho životní láska a kvůli tobě udělá cokoliv. Je to tvoje volba, ale prosím, neber mu tuhle možnost na štěstí…už jednou jsi šlápla vedle, když ses rozhodla vdát… Jassie…prosím“ „Možnost na štěstí? A co když se něco zvrtne? Třeba se to dítě narodí mrtvé nebo zemře po porodu, bože co já vím…tohle mu nemůžu udělat…“ „Jassie, možné je všechno, ale věř tomu, že to nedovolím. Budeš neustále pod mojí kontrolou a ty sama jsi lékařka. Když se bude dít něco mimořádného, poznáš to. Věř mi, zvládneme to“ uklidňoval mě Casrlisle a pak mě objal. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet…že všechno bude dobré.

Z letiště jsme  nezamířili  k Sam a Benovi, ale ke Cullenovým. Carlisle mě chtěl vyšetřit a v nemocnici jsme to nechtěli riskovat. „Co Rose?“ zajímalo mě „O tu se postaral Edward“ odpověděla mi veselá Alice. Zřejmě už viděla, jak jsem se rozhodla. Jen co jsme zastavili, se ve dveřích Cullenovic lesního sídla objevila  Esme „Ach Jass, Edward už mi řekl, že přijedeš. Neboj, Rosalie je někde venku s Edwardem a Jasperem“ uklidnila mě a mateřsky objala. I na jejích rtech vyvolalo moje břicho usměv, kéž by tak reagoval i Emmett. Vzhlédla jsem k domu. Věděla jsem, že tam je. Cítila jsem jeho podmanivou vůni. „Jdeme?“ probral mě ze zamyšlení Carlisle „Jistě“ souhlasila jsem „Představ si Esme, Jassie nemá nic na sebe, zítra budeme muset zajet do Port Angeles a vybavit jí šatník. Zavolám taky Danny, určitě bude chtít jet s námi“ „Jass není jediná, komu chceš vybavit šatník že?“ mrkla Esme na Alice, která se škodolibě usmála. Jejich diskuze mě nechávala chladnou. Oblečení opravdu nebyla nejtěžší starost, která na mě ulpívala.

Carlisle mi otevřel dveře do domu a já vešla, následovaná Esme a Alice. Emmett nervózně pochodoval po obýváku. „Emmette“ zašeptala jsem a Emmettův pohled se setkal s tím mým „Jassmine…“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 18. Akce a reakce: