Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 11. Sbohem

16.07.2009 (19:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1447×

                                                  11. Sbohem

  Kráčeli jsme hektickým městem a schovávali se ve stínech. Slunce, i když bylo slabé, podzimní, začínalo jasně zářit a my jsme nechtěli nic riskovat. Oba jsme už potřebovali na lov tak jsme se vydali do Great Smoky Moutains. Ano, přesně tam, kde před lety napadl Emmetta medvěd. Naštěstí i dnes, tam byla spousta medvědů. Dost pro nás oba a ještě jich dostatek zbylo. „Netušil jsem, že máš taky nejradši medvědy“ žasnul Emmett „Jo, no, možná je to tak trochu jako pomsta“ vysvětlila jsem moji oblibu. Když jsme byli oba dost sytí, lehli jsme si na louku a nechali je hladit paprsky slunce. Drželi jsme se s Emmettem za ruce a hleděli si do očí. Takto jsme strávili několik hodin a se západem slunce jsme se vrátili k Leslie.

  Opět jsme k ní vylezli oknem. Leslie zrovna spala a těžce oddychovala. Když otevřela oči, pozdravila jsem ji, ale ona mě nevnímala. „Ráno byla přece docela v pohodě“ nechápal Emmett „Víš, to je v poslední fázi rakoviny normální. Stav nemocného se mění z hodiny na hodinu. V jednu chvíli komunikuje a zdá se, že je v pořádku, ale za okamžik zase upadá do apatie. Nevnímá, nemluví a nikoho nepoznává. Možná je to proto, že už jej obestupuje smrt. Černá smrt, která se kolem nemocného stahuje, jako vražedná smyčka. Teď je Leslie ve svém vlastním světě, plném vzpomínek, realita jde mimo ni“vysvětlila jsem mu „A to tak bude až…“ „Nevím, už každého je to různé.  Díky bohu, že nemá bolesti“ řekla jsem a pohladila Leslie po tváři. Objala jsem ji a přitiskla se k ní, jako dřív. Cítila jsem, že konec je blízko, až moc blízko. Bylo toho ještě tolik, co jsme si neřekly a už se musíme znovu rozloučit. Tentokrát navždy. „Mám odejít?“ zeptal se po chvilce Emmett „Ne, prosím. Buď tu semnou“ řekla jsem plačtivě. Emmett mě pohladil po vlasech a sednul si do houpacího křesla jako já minulé noci. „Jassie…“řekla z ničeho nic Leslie slabým chraplavým hlasem. „Ano Leslie? Jsem u tebe“ podívala jsem se jí do očí „Mám tě ráda Jassie, vždycky jsem měla…“šeptala „Jako já tebe…“ „Emmette nezapomeň…“ zradil Leslie hlas, ale na rozdíl ode mě Emmett věděl, co mu chtěla říct. Přistoupil k Leslie a vzal ji za ruku „Neboj Leslie. Nikdy na to nezapomenu“ „Dobře…“ Kdybych mohla, plakala bych. Ale moje oči slzy neronily. To pouze moje srdce. Moje srdce plakalo a křičelo a já je nemohla nijak utišit. Z mého hrdla se začaly drát tiché vzlyky. „Jassie…“ zašeptala Leslie a usmála se na mě. Slyšela jsem, jak se její srdce začalo zpomalovat. I její dech utichal a než jsem stihla cokoliv říct, byla pryč. Zemřela. Zemřela v tichu a pokoji. Zemřela milovaná a šťastná. Zemřela s úsměvem na rtech. „Ach Leslie“ zamumlala jsem a naposled ji objala.„Jassie, měli bychom jít“ promluvil po chvíli Emmett. „Já nemůžu“ zašeptala jsem držíc Leslie v náručí. Emmett povolil sevření mých rukou kolem jejího těla. Nedokázala jsem ho zastavit, nebyla jsem ani schopná mu říct, ať mě nechá. Byla jsem tolik omráčená tou ztrátou, tou bolestí, která mě úplně ochromila. Ať jsem chtěla nebo ne, pustila jsem Leslie. Emmett mě vzal do náručí a zamířil k oknu. „Sbohem Leslie“ zašeptala jsem a přitiskla se k Emmettovi. Ten semnou s neuvěřitelnou lehkostí vyskočil s okna. Dopad na zem jsem necítila. Emmett mě pevně, ale zároveň něžně držel. Procházel semnou v náručí ulicemi a já jsem matně tušila, že mě nese do motelu. Neprotestovala jsem. Bylo mi jedno, kam půjdeme, hlavně, že bude semnou.

  V motelu mě položil na postel a já jsem se stočila do klubíčka. Emmett si lehl vedle mě. Přitáhl si mě k sobě blíž a jednou rukou mě objal, zatím co druhou mě hladil po vlasech. Šeptal mi milosrdná slůvka útěchy. Otočila jsem se k němu a naše pohledy se střetly. Tak moc jsem mu chtěla říct, jakou bolest cítím a jak moc jsem ráda, že je tu semnou. Že mě drží v náručí, že mě miluje, ale nemusela jsem říct absolutně nic. Přečetl si to v mých očích „Já vím“ zašeptal a políbil mě. Přitisknula jsem se k němu a pevně jej objala, stejně jako on mě. Leželi jsme propleteni našimi ledovými těly a vyčkávali ráno. Po svítání se šel Emmett podívat k domu Leslie. Já jsem nemohla. Věděla jsem, že k tomu domu se už nikdy nevrátím stejně, jako se nikdy nevrátím do Tennessee. „Už ji našli“ zašeptal Emmett, když se vrátil. Znovu ulehnul za mnou a objal mě. „Jassmine ji našla včera v noci. Pohřeb bude už dnes při západu slunce“ „Už dnes…“opakovala jsem po něm. „Chceš tam jít?“ „Ano…ale…nemám…“ „Šaty ti zařídím“ Místo díků jsem jej zahrnula polibky. Ani na vteřinku jsem si nedokázala představit, že by tu semnou nebyl. Asi bych se zbláznila, já nevím…možná proto Alice nechtěla, abych sem jela…Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to tak vezme. Že mi ještě něco dokáže tak moc ublížit. Celou mě ochromit, přelámat každičkou kůstku v těle, roztrhat mě, spálit na prach…přesně tak jsem se cítila. Jen bolest, ze ztráty Emmetta byla větší. Teď…teď už jsem byla opravdu sama…

  Bylo pozdní odpoledne, když jsme se odhlásili z motelu a zamířili do nákupního střediska. Tam jsme zašli do nejbližšího obchodu s oblečením. Neměla jsem chuť si cokoliv vybírat ani zkoušet. Opřela jsem se o zeď a tupě hleděla do prostoru. Emmett nám oběma koupil černé oblečení a ještě v tom samém obchodě jsme si je oblékli. Žasla jsem. Černé šaty, které mi vybral, mi padly jako ulité, jako by byly šité přímo na mě. Byly to šaty na ramínka dlouhé až na zem, nebyly vidět ani špičky černých lodiček. Emmett měl černou košili a kalhoty. Musela jsem uznat, že mu černá sluší. U hřbitova jsme si každý koupili jednu bílou růži a zamířili ke hrobu Toma, kam měla být podle svého přání uložena i Leslie. Rodina již byla přítomna i kněz už byl na svém místě. Když začalo zapadat slunce, kněz pronesl první slova smuteční modlitby a s jejími posledními slovy se rozezněly zvony z nedalekého kostelíka. Ohlašovali tu smutnou novinu a křičeli naši bolest do širého kraje. Snad i do nebe k Leslie…Emmett mě musel celou dobu podepírat. Nebýt jeho asi bych se zhroutila. Držel mě, když  spustili rakev do hrobu i pak, když jsme šli hodit květiny do té ponuré černé jámy, která mi pohltila sestřičku „Mám tě ráda a celou věčnost budu“ slíbila jsem jí a popošla jsem k rodině, abych jim popřála upřímnou soustrast. „Neboj, splním, co jsem ti slíbil“ zašeptal Emmett a přidal se ke mně. „Teto Jassie“ objala mě malá Nicoll „Já vím maličká. Ale jednou…až budeš větší, bude to bolet míň, uvidíš“ snažila jsem se být silná, ale jedno jsem už nedokázala. Nemohla jsem té maličké lhát, stejně jednou zapomene, kdo jsem… „Přijedeš za mnou někdy?“ zeptala se „Samozřejmě. Já tady vždycky budu. Celou věčnost“ slíbila jsem jí „Babička měla pravdu, jsi jako anděl“ usmála se na mě a já ji naposledy objala. Rozloučila jsem se svojí rodinou, pro niž jsem byla cizí a vlastně ani netušili, kdo jsem. Naposledy si vryla jejich tváře do paměti…ohlédla se ke hrobu Leslie a pak s Emmettovou pomocí odešla. Odcházela jsem a neměla jsem v úmyslu se někdy vracet. „Sbohem Leslie, sbohem rodino…sbohem Knoxville, sbohem Tennessee“ zašeptala jsem o několik hodin později, když letadlo s námi na palubě, vzlétalo a odnášelo nás pryč. Emmett mě držel za ruku a dodával mi odvahu. Odvahu, kterou jsem teď hodně potřebovala. Odejít z Knoxville, města opředeného tolika vzpomínkami a city bylo obtížné, ale návrat…návrat do reality všedních dnů, které se odehrávaly ve Forks, bylo mnohem těžší…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 11. Sbohem: