Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné tajemství čtvrtá kapitola

Po probdělé noci jsem na tom hůř než obvykle. A místo toho, abych ležela v posteli, stojím tady.

Slunce svítí vysoko na obloze, přesto mi po těle běhá mráz. Studenti z naší školy posedávají za vysokým plotem, sledují hru, čekají, až Swanová nastoupí na hřiště.  Trenér písknul. Poslední rozhodující hod. Opět se všechno opakuje. Výsměšné pohledy, hlavy zaplněné urážlivými myšlenkami.
To zvládneš, Bello. Musíš! Musíš! Když teď ten míček odpálíš, všem přítomným vypadnou oči z důlků. Už nikdy nebudeš ta ubohá Bella, nešikovná, neohrabaná…

„Nechceš půjčit brýle?“ Ha ha ha. Protočila jsem oči.

Udělej to kvůli nim. Představuj si, že míček je obličej každého, na koho jsi teď momentálně naštvaná, představuj si všechny ty, kteří ti ublížili, posmívali se ti, opustili tě.

„A co raději chrániče?“ přidal se druhý hlas.

Ozvalo se druhé písknutí. Thomas se napřáhl a míček se rozletěl mým směrem.
Teď, Bello! Teď nebo nikdy. Obvykle zavřu oči a modlím se, aby to brzy skončilo, protože bolest, která přijde po prohraném zápase, bývá mnohem horší než ta, kterou mi způsobí letící míček obrovskou rychlostí proti mému tělu. Dnes však ne. Ať mi klidně vletí přímo do obličeje, ale dneska neprohraju.
Prásk! Bílá koule se rozletěla opačným směrem. Ruce se mi dál třesou. Než jsem si však stačila uvědomit, co se vlastně děje, moje nohy se daly do pohybu. Nikdy jsem nebyla dobrá sportovkyně a jediné, co mi kdy šlo, byl běh, který se poslední dobou díky tréninkům zlepšoval. Takže když jsem proběhla kolem třetího klučičího hráče a viděla, že stále nemají míček, věděla jsem, že právě dnes jsem změnila svůj osud. Osud outsidera.

Táta je policista, máma bývala gymnastka, všechno jejich sportovní nadání nemohl získat pouze můj bratr Danny. Vlastně, to jsem si myslela dřív. Po zjištění, že moji rodiče nejsou moji, se tímhle možnost přenášení určitého genetického kódu mění.  No, ať už má na tom zásluhu kdokoliv, díky němu jsem získala pozvání na první opravdovou party.

Šaty, make-up, kabelka, doklady. Překontrolovala jsem to snad po sté.  Lucy tu bude každou chvíli. Znovu jsem kontrolovala účes, když vtom venku bouchly dveře. V domnění, že Lucy dorazila v předstihu, jsem seběhla dolů, jenže v rozražených dveřích se neobjevila moje kamarádka, nýbrž má matka. Překvapeně se na mě dívala. Chvíli jí trvalo, než se dala znovu do pohybu. S plnou taškou se rozešla ke kuchyni.

„Někam se chystáš?“ zavolala na mě, jakoby nic.

„Na oslavu. Vyhráli jsme zápas v baseballu proti klukům,“ oznamovala jsem jí radostně, ale ona se moc vesele netvářila.

„To je skvělé.“ Hraně se na mě usmála, jednou rukou mi zastrčila pramínek vlasů, který se mi uvolnil z účesu. „Jen nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Co tím myslíš?“ odtáhla jsem se od ní.

„Spousta pití a kdo ví čeho ještě, nechci, aby se ti něco stalo.“ Dál pokračovala ve vybalování nákupu.

„Jsem dost velká, dám na sebe pozor a doma budu nejpozději o půlnoci, slibuji.“

„Nechci, abys tam šla.“ Umanutě se rukama opřela o kuchyňský pult. Svírala tu desku tak silně až jsem měla strach, že si ublíží.

„Tohle je můj první večírek, ještě nikdy mě nikdo nikam nepozval. Nekaž mi to!“

„Nikdy nevíš, co se na takových oslavách může stát. V noci je to venku nebezpečné.“

„Mami?!“

„Isabell,“ zašeptala zmučeně. Nechtěla jsem ji trápit, jenže celá tahle situace mi připadal dost divná.

Vždy mě spíše pobízela na různé školní akce a teď mi tu bude dělat přednášku o nebezpečí číhajícím v temných zákoutích města? Táta se poslední dobou choval normálně, myslela jsem, že to jejich tajnůstkaření skončilo.

„Jde o naše pravé rodiče?“ Vytáhla jsem to na ni nečekaně.

„Jak?“

Nikdy v životě nezapomenu její zmatený výraz ve tváři. Oči se jí zúžily do malé škvírky, uprostřed čela se jí objevila hluboká vráska. Snažila se kontrolovat, ale její ruce ji prozrazovaly. I když se dala znovu do vybalování, ruce se jí třásly, takže po vyndání první sklenice džemu toho raději nechala. Možná jsem měla přestat, jenže když už jsem to nakousla, nechtěla jsem odejít. Ne, dokud se nedozvím víc.

„Kdy jste nám to chtěli říct? Za tři roky, pět, nebo nikdy?!“ Ozvalo se zatroubení. Lucy je tady!

„Teď není právě vhodný čas ti to vysvětlovat.“

„Máš pravdu, protože právě odcházím.“

Vždy jsem byla dokonalá dcera, nedělala problémy, nepila jsem, nekouřila a jedinkrát v životě můžu někam patřit. Tu šanci mi nesebere. Dveře se za mnou tak rychle zavřely, že jsem ani nezaslechla její poslední slova. Naštvaná na sebe, na ni, na tátu, vlastně na celý svět, jsem sedla k Lucy do auta a přikázala jí, aby mě odvezla, jak nejrychleji to půjde.