Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 7. kapitola

04.12.2009 (09:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6006×

7. kapitola

Bella

Seděla jsem v pokoji a přemýšlela o posledním prožitém měsíci. Ano, už je to měsíc, co Vím, že jsou Cullenovi upíři. Oni ovšem neví, že to vím. Ve škole mi byli neustále nablízku. Pokaždé když jsem zakopla, mě chytili studené ruce. Po pár dnech mi to došlo, oni mě chrání, což bylo celkem směšné. Já bych měla být jejich kořist. Když se dnes podívám zpět, nikdy jsem se jich opravdu nebála. Zpočátku jsem z nich byla nervózní, ale po pár dnech to přešlo. Jacobovi jsem vrátila půjčenou knihu, bohužel jsme se pohádali. Nedokázal pochopit, že se jejich přátelství nechci vzdát.  Asi jsem sebevrah, ale nemohla se mi pomoc. Po poslední zkušenosti s Alicí jsem se úspěšně vyhýbala nákupům. Jak mi Edward slíbil, tak mě z toho už dvakrát vyvlíkl. Poprvé jsme pracovali na projektu z biologie a podruhé zase chystali esej do dějin umění. Byla jsem mu vděčná. Stali se z nás výborní přátelé. Pořád jsme si povídali, ale dávali jsme si pozor, abychom nepřekročili pomyslnou hranici až jednou…

Stalo se to včera. Byl pátek a Alice mě vyzvedla jako každý den, když nesvítilo slunce. Tentokrát přijela s Jasperem. Den probíhal jako každý jiný až do chvíle než jsme měli jít na tělocvik.

„Pojď se mnou. Něco ti ukážu,“ řekla mi a táhla mě směrem od tělocvičny.

„Alice? Kam jdeme? Co hodina?“ zeptala jsem se.

„Neboj, to je zařízené.“ Řekla a táhla mě dál. Šly jsme po skoro prázdné chodbě, na které se loudali studenti, kteří měli volnou hodinu. Došli jsme k sálu, kde probíhali různé sezení a podobně.  Zpoza dveří se ozývali tóny klavíru. Podívala jsem se na Alici.

„To je Edward. Běž za ním.“ Pošeptala mi, otevřela dveře a šoupla mě dovnitř. Edward vzhlédl.

„Hraj dál. Je to moc pěkné.“ Řekla jsem. Ani mě nepřekvapilo, že umí hrát. Edward snad uměl a rozuměl všemu. Pomalinku jsem šla k němu. Když jsem byla téměř u něj, zamotaly se mi nohy a já začala padat. Čekala jsem náraz, ale jako vždy mě chytily pevné studené ruce. Otevřela jsem oči a dívala se do jeho nádherných očí. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe.

Edward

Posledních pár dní, když jsem měl volnou hodinu, jsem chodil hrát na piáno i ve škole. Bella měla mít tělocvik s Alicí. Měla to být jejich poslední hodina. Pak jsme se chystali domů. Hrál jsem pár minut, když někdo vešel. Do nosu mě praštila vůně, vůně tak krásná, že jsem hned poznal, kdo vešel. Otočil jsem se a tam stála Bella.

„Hraj dál. Je to moc pěkné.“ Řekla a vydala se směrem ke mně. Poslední měsíc jsme se hodně spřátelili. Podařilo se mi ji už dvakrát zachránit, před Alicí a jejími nákupy. Alice už na mě začínala být naštvaná. Bella byla skoro u mě, když zafungovala její šikovnost a ona padala k zemi. Rychle jsem ji chytil. Svezla se mi po těle a já měl svůj obličej na malinkou chvíli zabořen v záplavě jejích vlasů u krku. Viděl jsem její žílu, jak tepe. Její srdce bilo jako o závod. Otevřela oči. Naše rty byly jen pár centimetrů od sebe. Její vůně byla intenzivnější než kdy jindy. Přiblížila své rty, tomu se nedalo odolat. Jemně jsem přejel svými rty přes její a pak se náš polibek prohloubil. Jemně jsem ji vniknul jazykem do jejích úst, chutnala tak krásně, jako voněla. Aniž bych přerušil polibek, posadil jsem si ji na klín. Vpletla své ruce do mých vlasů a z úst ji ušel sten.

„Edwarde…“ zašeptala a přerývavě dýchala. Připadal jsem si jako ve snu. Za poslední měsíc jsem si tuhle situaci představoval snad tisíckrát, ale vše předčilo mé očekávání. Opět jsem se zmocnil jejích úst. Její srdce bilo jako splašené. Po chvilce jsem se od ní jemně odtáhl a pohladil ji po vlasech. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Její tváře byly jemně narůžovělé a rty měla naběhlé od předešlého polibku.

„Bello…“ začal jsem. Ona jen zavrtěla hlavou a položila svůj ukazováček na mé rty. Jemně jsem jí ho políbil. Začala se zvedat. Moc se mi nelíbilo, že bych jí měl pustit, ale udělal jsem to.

„Nechci slyšet, že to byla chyba nebo že toho lituješ, Edwarde. Já totiž ne.“ Řekla potichu a vykročila ke dveřím. Litovat? To ne! Jen se bojím, že se neovládnu. Alice říkala, že vše dobře dopadne.

„A co když toho nelituju. Co když chci být s tebou? Ne, co když… Já chci být s tebou.“ Vyhrkl jsem dychtivě a byl jsem sám sebou překvapen. Moje slova ji zastavila. Otočila se a na tváři měla její krásný úsměv.

„Tak to by měnilo situaci.“ Promluvila.

Pokynul jsem jí na místo vedle sebe. K mé radosti si bez váhání přisedla. Začal jsem hrát skladbu, kterou jsem pojmenoval Bellina ukolébavka. Po jejím dohrání  jsem se podíval na Bellu. Hleděla na mě a v očích se jí třpytily slzy.

„Je krásná.“ Špitla.

„Složil jsem ji. Je o tobě.“ Řekl jsem a na její tváři jsem spatřil výraz naprostého úžasu. Mé ruka putovala od kláves k jejímu obličeji. Pohladil jsem ji po tváři, přivřela oči. V tom se rozrazili dveře.

„Konečně! No toto trvalo!“ volala na nás Alice a kráčela směrem k nám. „Bello, to je úžasné! Věděla jsem, že jste jeden pro druhého stvořeni.“ Za ní se hrnul Emmette, Jasper a Rose.

Emmette měl pusu od ucha k uchu a promluvil na Jaspera: „Mám u tebe medvídka. Já říkal, že se dají dohromady do konce týdne. Vždyť to by viděl i slepý.“ Smál se. Jasper jen pokrčil rameny a Bella na ně nechápavě koukala.

Bella

Když mě políbil, bylo to jako by se mi v břiše roztřepetalo tisíce motýlků. Náš polibek se prohloubil a já nevnímala nic jiného. Slyšela jsem své bušící srdce, které bilo tak silně, že jsem se bála, že mi brzo proletí mým hrudníkem ven. Zasténala jsem a zašeptala jeho jméno. Trochu se ode mě odtáhl.

„Bello…“ začal. Já jsem ho přerušila a položila mu svůj ukazováček na jeho rty. Teď jsem nechtěla slyšet slova odmítnutí. Teď opravdu ne. Jemně mi políbil můj prst. Pomalu jsem se vymanila z jeho obětí. Nevypadalo, že mě chce pustit, ale pustil.

„Nechci slyšet, že to byla chyba nebo že toho lituješ, Edwarde. Já totiž ne.“ Řekla jsem co nejrozhodnějším hlasem a vydala se ke dveřím. Srdce mi pukalo, chtěla jsem být s ním. Opět ho políbit na jeho rty. Cítit jeho ruku na svém obličeji v mých vlasech. Cítila jsem jak se mi hrnou slzy do očí. A najednou mě zastavila Edwardova slova.

„A co když toho nelituju. Co když chci být s tebou? Ne, co když… Já chci být s tebou.“ Vyhrkl. Nejen, že jsem se zastavila já, ale na malilinkatou chvíli i mé srdce. Pak se hned rozeběhlo a mě polil tak neskutečný pocit štěstí. Otočila jsem se na něj.

„Tak to by měnilo situaci.“ Řekla jsem. Rukou mi naznačil, ať si sednu vedle něj a já šla. Začal zase hrát. Ta skladba byla tak nádherná. Byla hezčí, než ta co hrál před tím. Byla plná citu. Vehnala mi  slzy do očí. Když Edward dohrál, podíval se na mě. Přes slzy jsem ho viděla rozmazaně, ale i tak byl nádherný.

„Je krásná.“ Zašeptala jsem.

„Složil jsem ji. Je o tobě.“  Řekl a já na něj hleděla s nutnou dávkou úžasu. On ji složil pro mě? Mé srdce přetékalo láskou. Láskou k němu. Chystal se mě pohladit po tváři, ale rozrazili se dveře.

„Konečně! No toto trvalo!“ volala na nás Alice a kráčela směrem k nám. „Bello, to je úžasné! Věděla jsem, že jste jeden pro druhého stvořeni.“ Za ní se hrnul Emmette, Jasper a Rose.

Emmette měl pusu od ucha k uchu a promluvil na Jaspera: „Mám u tebe medvídka. Já říkal, že se dají dohromady do konce týdne. Vždyť to by viděl i slepý.“ Smál se. Jasper jen pokrčil a já na ně hleděla. Jak medvídka?  Emmette si za svou poznámku vysloužil šťouchanec do žeber od Rose. Alice vesele poskakovala kolem nás a pořád opakovala jak je to úžasné, ale já, já měla oči a myšlenky jen pro něj.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tohle se stalo včera. Včera mě poprvé políbil. Ani nevím, jak jsme se dostala domů. Celý zbytek dne jsem prožila jako ve snu. Ale dnes na mě dolehla tíha reality. Dnes je sobota a odpoledne máme jet na nákupy s Alicí a Rose. Já sice Vím, že jsou to upíři, ale oni nevědí nic o mě a mé moci. Jak se zachovají, až se to dozví? Co na to řekne Edward? Z mých myšlenek mě probralo tátovo volání.

„Bello! Jedu za šerifem do sousedního města. Jsou tam neobjasněné dvě vraždy. Chce, abych se na to podíval. Jedeš s děvčaty nakupovat?“ volal na mě z kuchyně. Seběhla jsem dolů.

„Dobře tati. Alice a Rose se pro mě staví ve tři a pak pojedeme. K obědu si něco vezmu. A dám na sebe pozor.“ Dodala jsem poslední větu. Táta si nasadil klobouk, usmál se a za chvíli jsem slyšela startovat auto. Na hodinách bylo něco málo po desáté hodině. Půjdu se projít, potřebuji si pročistit hlavu. Taky bych mohla zase cvičit svou moc. Za poslední měsíc jsem cvičila pravidelně a hodně jsem se zlepšila. Co se týče odhazování věcí, tak to jsem zvládala téměř perfektně. Rozprskávání  mi šlo v podstatě hůř, ale lepšila jsem se. No ale přitahování věcí s tím jsem byla na štíru. Poté, co jsem utrpěla zásah jablkem do hlavy, jsem to zkoušela s věcmi měkčími. Takže v mém pokoji neustále lítali polštáře. Ještě že tak. Neuměla jsem ještě odhadnout sílu a občas jsem dostala pořádnou pecku.

Šla jsem z pět do pokoje a převlékla se. Vyšla z domu a vydala se k lesu.

Londýn – ukryté místo ochránců

„Davide. Volturiovi už vědí, že dívka má své ochránce. Musíme si pospíšit s jejím nalezením. Víš, co by se mohlo stát, kdyby ji získali?“ křičela v ponuré místnosti krátkovlasá brunetka.

„Simon, já to vím. Podle všeho by měla být někde v Americe. Teď se chystají dva týmy na výpravu.“ Začal David.

„Chci jet s nimi.“ Řekla Simon už něco klidněji.

„S tím počítám. Povedeš tým, který bude pátrat v USA a já povedu tým, který jede do Kanady.“ Řekl David.

„Ty ale na mise nejezdíš.“ Promluvila Simon zaraženě.

„Tohle je důležité. Musíme ji získat. Běž se nachystat, za hodinu vyjíždíme.“ Řekl a kývl směrem ke dveřím. Na misi nebyl už několik let. Poté co zemřela při jedné z nich Clair se uzavřel do sebe a neopouštěl operační středisko. Chtěl mít vše pod kontrolou. Ta chyba, její ztráta, ho bude pronásledovat do konce života. Musel se usmát. Všichni ochránci stárli desetkrát pomaleji než ostatní lidé. Bylo mu dvě stě let, ale vypadal na dvacet. To bude ještě mnoho výčitek. Zvedl se od svého stolu a vyšel se nachystat na misi. Něco mu říkalo, že tentokrát jsou na správné stopě.

Bella

Lesem jsem šla dlouho. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám Edwardovi říct pravdu. Pravdu o mě a jejich tajemství. Tak jsem se bála jejich a hlavně jeho reakce. Co když mě budou nenávidět? Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Ani jsem si neuvědomila, že jsem sešla z pěšiny. Sakra! Kde to jsem? Otočila jsem se kolem do kola a vydala se k místu, kde les nebyl tak hustý. Po chvíli jsem došla k louce. Byla nádherná. Velká louka uprostřed lesa. Tak nedotčená civilizací. Byla poseta barevnými květy a téměř uprostřed jí protínal potůček. Vydala jsem se k němu. Posadila se a poslouchala to nádherné ticho, přerušované jen šuměním vody a zpěvem ptáků. Mé myšlenky opět sklouzli k Edwardovi a jeho rodině. Jak mu to mám říct? To jsem ještě netušila, že se to během pár minut vyřeší za mě.

Seděla jsem a užívala si ticha, které proťal mužský hlas: „Ale ale ale, kohopak to tady máme?“ otočila jsem se a viděla tři anděly. Dva muže a ženu. Žena byla krásná, měla rusé kudrnaté vlasy a nádherné tělo. První muž byl blonďák a jeho tělo bylo vypracované. Oba měli sněhobílou pokožku. Druhý měl barvu mléčné čokolády a dlouhé černé vlasy.  Pomalým krokem se ke mně blížili a já od nich nemohla odtrhnout oči. Tolik se podobali Cullenovým a pak mi to došlo. Měli červené oči. Byli to ti tři z mého snu. Věděla jsem, že to dopadne špatně. Tedy alespoň pro mě.

„Hoši! Večeřééé!“ zavolala rusovlasá žena a zasmála se. Z jejího smíchu mi přejel mráz po zádech. Věděla jsem, že mi zbývá už jen pár minut života, nebo vteřin?

„Ale Vicky. Trochu si pohrajeme.“ Řekl blonďák.

„Jak myslíš Jamesi. Co myslíš, bude utíkat?“ zeptala se.

„Pojdmě to zjistit.“ Promluvil ten třetí.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 7. kapitola: