Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 9.kapitolka

30.06.2009 (19:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1001×

9.kapitolka – S kým to sedím? S upírem!

Vejdu do třídy. učitel ještě nepřišel. Rozhlédnu se. Volné místo bylo pouze u jediné bytosti. Upír. Typuji si, že Emmet. Ten popis na něj seděl. Všichni si mě zvědavě prohlíželi. Kluci si o mě začali povídat a holky mě probodávali pohledy až na jednu ta vstala a šla ke mě.

„Ahoj. Jsem Angela. Seznámila jsem se s tvoji sestrou. Ty jsi Amy viď?“

„Ahoj. Ano. Alex mi o tobě vyprávěla. Holky mě asi nebudou mít moc rády co?“řeknu když spatřím jeden pohled. Kdyby mohla zavraždí mě pohledem. Kluk co seděl před ní se na mě usmíval a dělal oči. Ten pohled byl asi kvůli němu.

„No... Když kluci uviděli Alex, začalo tu několik sázek kdo ji pozve první na rande a takové. Když je ale všechny poslala pryč, že na rande nechodí, všichni začali být zvědaví na tebe. Doufali, že ty s někým půjdeš. Rozneslo se jak si hezká. Holky teď žárlí.“ ach jo...

„No tak to je super. První den ve škole a už mám nepřátele.“ Ang se začala smát. Zazvonilo a vešel učitel. Ang rychle zaběhla do lavice. Já se vydala k učitelce. Byla to mladá žena.

„Dobrý den. Jmenuji se Amy Plucková. Jsem tu nová.“

„Á dobrý den. Vítej na naší škole. Dej mi sem ten papír a běž se posadit vedle Emmeta. Poslední lavice uprostřed.“ Byla milá. Dám jí papír a jdu se posadit. Soused se tvářil nevrle.

„Ahoj. Jmenuji se Amy. Ty jsi Emmet?“ otočí se na mě. Ten výraz neumím popsat.

„Čau. Jo já jsem Emmet. Vítej ve třídě duhovko.“ Co? Normálně bych se s upíry nebavila ale já jsem přátelská, tak by to bylo divné, že se ho straním. Ale takhle nepříjemný být nemusel.

„Já nejsem žádná duhovka.“řeknu potichu. Zacukali mu koutky.

„To si nemyslim. Stejně si duhovka.“ řekl tak potichu, že by to člověk neslyšel. Učitelka se dala do výkladu.

Po hodině jsem šla na chodbu. Angela šla se mnou. Povídala mi jak to na škole chodí. U dveří stála Alex. Usmívala se od ucha k uchu.

„Ahoj Angelo. takže si moji sestru už poznala. To jsem ráda. Mám pro tebe špatnou zprávu...“

„Ježiš nestraš. Co se děje?“ Ang začala poslouchat. Alex se usmála.

„Dávej si pozor na Mike Newtona...“ Kdo to je? Angela se začala smát. Co je?

„Neříkej, že se stala jeho obětí?!“ Alex přikývla a začala se taky tlemit. Šťouchnu do ségry.

„Kdo to je? Proč se tak tlemíte?“ zeptám se mezitím co mě vedly na další hodinu.

„To je jeden kluk, který je mezi dívkami oblíbený. Teda na Edwarda Cullena nemá ale tak je dost oblíbený... Skoro žádná mu neodolá.“ no to se ještě uvidí.

„Hm... tak to si nemyslim. Takový náfuky já totiž nesnáším. Jen ať si něco zkusí.“ Ang si mě prohlédla. A    pak se začala smát.

„Měla by jsi teď vidět ten svůj výraz.“ Jé... Co mám vlastně teď za hodinu? Biologie.

Jakmile vejdu do třídy, vše se opakuje. Pak mě učitel posadí vedle Jessici. Ta hned spustila.

„Ahoj. Jsem Jessica. Chci tě pouze varovat aby si Mika nechala na pokoji.“ Fuj! Příjemná s prominutím jako osina v zadku. Ušklíbnu se.

„Nemusíš mít strach. Toho tvého Mika si klidně sežer. Nemám zájem. Jo a nemusíš být hned příjemná jako bys měla v botě trn.“Jen jí spadla čelist. Jen se usměju. Taková nána! Najednou mám takový divný pocit. Někdo mi propaluje pohledem záda. Nastražím uši.

„Co se to se mnou děje? Proč jí nemůžu číst myšlenky? Sakra! Normálně bych si jí nevšímal ale tohle je zvláštní. Kdo to je? Proč mi to nejde? Vždyť je to člověk. Nemůže mi blokovat schopnosti...“Téměř jsem to neslyšela. Bylo to tak  potichu, aby to nikdo neslyšel. Otočím se. Leknu se. Šikmo přes uličku sedí upír. Nejspíš Edward. Vylekal mě jeho pohled. hrozně se mračil. V očích měl zlost, starosti, a hluboko v nich i smutek. Proč? Rychle se otočím zpátky. Všichni poslouchali výklad učitele až na mne. Já přemýšlela nad tím krásným klukem-vlkem. Ty oči asi nikdy nezapomenu. Ne nesmím na něj myslet! Jinak to bude bolet a já se ho ještě vydám hledat. To ale nejde! Znamenalo by to vyplnění snu. A něco takového nechce nikdo z nás.

Jen co se ozval zvonek, vyletím z lavice jako střela. Došlo mi, že o Edwardovi musí vědět i Alex. Když někdo čte myšlenky, musíme si dávat dobrý pozor. Alex za chvíli dorazila. Angela musela jít do jiné budovy na tělocvik.

„Děje se něco Amy? Máš v očích napsané starosti.“ zná mě jako své boty.

„Pojď.“Vedu ji chodbou. Zalezu do nějaké učebny. „Jeden z Cullenů umí číst myšlenky. Lépe řečeno Edward.“Zděsí se „Ale u mě mu to nejde. Je k vůli tomu dost naštvaný. U tebe mu to možná taky nepůjde když jsi má sestra. Spíš se bojím toho co říkal. Při hodině si totiž mluvil sám pro sebe. Nejspíš si na nás bude teď dávat pozor.“ Alex zavrčela.

„Tohle je v háji. Nesmíme na sobě nechat nic znát. To je hlavní a teď už pojď do třídy.“ vedla mě na další hodinu.

Hodina po tom byla nuda. Koho by asi bavil dějepis který skvěle uspává? Myslím, že nikoho.  Teď jsem byla na cestě na další hodinu. To bude zase otrava. Tentokrát ale ne taková. Budu prý sedět vedle Ang. Jak tak jdu a přemýšlím na volným odpolednem, dojde mi, že mi dochází knížky. Budu muset poprosit Alex jestli by se mnou nesjela do Port Angeles.

Na obědě byla legrace. Seděla jsem u stolu s Angí a Alex. Uprostřed zábavy přišel jeden kluk. Měl krátké černé vlasy a štíhlou postavu. Nervozita z něj sálala.

„Ahoj holky. Jmenuji se Eric. Můžu si přisednout?“ Sundám si věci ze židle aby měl místo.

„Ahoj! Jmenuji se Amy. Klidně si sedni. Tady je dost veselo. Dovol mi abych ti představila Angelu“ukážu na ni „a moji sestru Alex. Jak slyším tak je to stůl se samým A. Teda až na tebe. Konečně novinka.“ Eric se zasmál a posadil se. Začneme si povídat. Cítím na zádech tvrdý pohled. otočím se. Ale ne! pozorují nás všichni Cullenovi! Rychle se začnou věnovat sobě. Emmet se na něco začal ptát. Zaposlouchám se.

„-tak bráško jsi si jistej že jsou vůči tobě imunní? Není to tebou? Mě příjdou normální. Na chemii sedím vedle té duhovky a nepřišlo mi, že není člověk.“Sakra! Edward něco tuší.

„Ne Emmete. Sice jim srdce bije normálně a mají i normální teplotu, ale něco s něma není v pořádku. A nemluv tak nahlas. Možná nás i slyší.“ Tak to je v prdeli. Já vím, že cizí rozhovory bych neměla poslouchat ale nám jde o život. Někdo do mě šťouchne.

„Haló! Je někdo doma?“ otočím se „No hurá. Si se zamyslela ne?“

„No jasně. Se stává když někoho něco zaskočí ne?“ V očích mé sestry se objevil strach. Pochopila. Ví, že se něco stalo. Angí a Eric naštěstí na nic nepřišli.

„Jo tak o znám. no zopakuji svoji otázku. Co se ti stalo s rukou?“ Usměju se.

„To víš. Když se umí tak se umí. Lezla jsem na strom a jedna větev byla ještě po dešti mokrá. Spadla jsem ze čtyř metrů a naštípla si zápěstí. Prostě moje šikovnost.“ Angí i Eric se začali smát. Slyšela jsem Emmetův klidný hlas. „Tak vidíš. Fůrie ani vlkodlaci nemají tak dlouho naštíplé zápěstí. Je to člověk. Vždyť víš, že u ní byl Carlisl na prohlídku. Kdyby byla jiná, zjistil by to nemyslíš?“ Uf... Tak to mě uklidnilo. Edward mu odpověděl jen tichým zavrčení. Dost dobře si dovedu představit jeho výraz. Pak mě ale vyrušila Alex.

„Amy za chvilku zvoní.“ přitom mi do ruky strčila papírek. Rozbalím ho. Napiš SMS. Přikývnu. Jdu na další hodinu. Při té naštěstí nesedím s žádným upírem ve třídě. Vytáhnu pod lavicí mobil a dám se do psaní:

Edward už něco tuší. Nevěří že jsme normální. Nikdo mu ale nevěří. Emmet se mu to snaží rozmluvit. Musíme si dávat ještě větší pozor. Nesmíme teďka nějaký čas ukazovat pravou tvář.

O minutu později dojde odpověď: 

Tak to je v háji. Musíme doufat, že to vzdá. Ale naprosto s tebou souhlasim.

Dobrý...

Jen co skočila hodina vydám se s Ericem a Angí na parkoviště. Alex má ještě jednu hodinu. Rozloučím se s nimi a jdu k motorce. Za chvíli tam přišel nějaký kluk se světlými vlasy. Na tváři sebevědomí úsměv. Tak tohohle by poznal i slepý. To musí být Mike.

„Ahoj. Jsem Mike.“¨

„Nazdar. Já Amy.“

„Tak mě napadlo, když jsi tu nová nechceš ukázat město?“ jak ubohé. Takhle on „loví“?

„Ne děkuju. Nemám zájem. Město mi ukáže Angí a Eric. A ani se nepokoušej mě pozvat na rande.“Dodám rychle když vidím jeho výraz. Jen mu spadla čelist. Otočil se na patě a odešel.

„Blbeček“ Posadím se na lavičku a čtu si v učebnici.

Čas mi utekl rychle. Ani jsem si neuvědomila, že Alex už skočila hodina. Došlo mi, až když mě sestra pozdravila. Dám si učebnici do batohu.

„Ahoj. Měla bych na tebe prosbu. Nesjela by jsi se mnou dneska Port Angeles? Potřebuji si nakoupit nějaké knížky a s tím zápěstím nemůžu řídit. Bolí mě sebemenší pohyb.“ vzdychla.

„No tak jo. Vyhodím tě knihkupectví a já si skočím koupit nové úhly, a načtrtníky.“ Bezva.

„Super! Díky moc sestra.“ usměje. Podá mi přilbu a sama si bere rukavice.

„Co bych pro svoji sestřičku neudělala? Ale teď už si naskoč.“A nasadí si helmu. Udělám totéž a opatrně se posadím za ní. Musí to vypadat věrohodně. Jak bych asi vysvětlovala, že se uzdravuji dřív? No i když to se zrovna tohle hojí trochu pomaleji.

Dojeli jsme domů a zavolali rodičům. Pak jsme vyrazili. Kdybych ale věděla co mě tam čeká, asi bych se na knihy vykašlala.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-od-vas/darovany-zivot-10-kapitolka/

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný život...(Světlo ve tmě) - 9.kapitolka: